Komu by prospěla další válka na Kavkaze?

Témata: ,

Konflikt v Sýrii a Iráku (a s ním spojená imigrační krize) pořád přitahuje hlavní díl pozornosti médií. Dění v jiných státech je tedy zatlačováno do pozadí, což se týká nejen např. Libye nebo Jemenu, ale rovněž narůstajícího napětí mezi Arménií a Ázerbájdžánem. „Zamrzlý“ konflikt o tzv. Náhorní Karabach začal v poslední době „rozmrzat“ a množí se varování, že by tyto země mohly brzy svést další krvavou válku. Ale proč?

Připomeňme, že Náhorní Karabach je teritorium, jež dle mezinárodně uznávaných hranic patří Ázerbájdžánu, avšak je obýváno převážně etnickými Armény a nachází se u hranic s Arménií. Oba státy o území bojovaly už na konci první světové války, ale jejich střety ukončil Sovětský svaz, který oba takříkajíc „spolknul“. Etnické a teritoriální napětí bylo posléze komunistickým režimem ztlumeno, ale pod povrchem doutnalo dál. Uvolnění poměrů na konci 80. let přineslo rychle se roztáčející spirálu etnicky motivovaného násilí.

Za začátek války o Náhorní Karabach se vesměs považuje únor 1988, kdy ozbrojené incidenty získaly masový charakter. Plnohodnotné boje mezi Arménií a Ázerbájdžánem se ale rozhořely až koncem roku 1992 a pokračovaly až do května 1994, kdy začalo platit Moskvou dojednané příměří. Faktickým vítězem byla Arménie, protože „Republika Náhorní Karabach“ od té doby existuje jako formálně nikým neuznávaný, ovšem reálně kvazi-samostatný stát, přestože se ve všem opírá o podporu Arménie a nepřímo také Ruska.

Právě ruský tlak způsobil, že evidentně slabší Arménii patřilo vítězství. Ázerbájdžán si zajistil především podporu Turecka, neboť Ázerbájdžánci patří mezi turkické národy a Ankara viděla možnost, jak rozšířit svůj vliv na Kavkaze. Také většina západních zemí se postavila převážně za Ázerbájdžán, který se těší určité jejich podpoře dosud. Tedy s výjimkou Řecka, jež se kvůli sporu s Turky zákonitě přidalo na stranu křesťanských Arménů.

Podporu Arménům poskytl zdánlivě nelogicky také muslimský Írán, avšak tento jeho krok byl motivován hlubokým pragmatismem. Kromě soupeření se stále ambicióznějším Tureckem šlo o početnou menšinu etnických Ázerbájdžánců v Íránu, neboť případné vítězství Ázerbájdžánu by u nich mohlo podnítit separatistické tendence. Zbraně dodávala Ázerbájdžánu též Ukrajina, pro kterou šlo pro změnu o projev soupeření s Ruskem.

Groteskní propletenec mocenských vazeb okolo Arménie a Ázerbájdžánu pokračoval i v době následného „zamrznutí“ konfliktu. Čas od času propukaly na hranicích přestřelky, ale obvykle nepřicházely ke slovu těžké zbraně. Ty do obou států směřovaly od výše zmíněných mocností, ale připojil se také Izrael. Ten čistě racionálně podpořil Ázerbájdžán právě kvůli Íránu a soudí se, že řada sabotážních akcí proti íránskému jadernému programu, za nimiž patrně stojí Izrael, proběhla s podporou oné menšiny Ázerbájdžánců.

Situace se ale začala ještě více komplikovat v novém tisíciletí, kdy Rusko vedené Vladimirem Putinem zahájilo nový mocenský vzestup. Pragmatická, ale přitom vysoce ambiciózní politika Kremlu se totiž nespokojila s podporou Arménie a začala postupovat spíš dle principu „rozděl a panuj“. Vztahy mezi Moskvou a Ázerbájdžánem se znatelně oteplily, což zahrnovalo i četné dodávky moderních ruských zbraní. Ty si však Moskva nechala tvrdě zaplatit, kdežto Arménii je poskytuje většinou za „diskontní“ ceny, někdy i zdarma.

Ázerbájdžán si masivní nákupy zbraní (nejdříve zejména z Turecka, Ukrajiny a Izraele, potom také z Ruska) může dovolit díky tučnému rozpočtu, který plní zisky z exportu ropy a zemního plynu. Výsledkem tak je, že rozpočet ázerbájdžánské armády představuje dnes větší sumu než celý státní rozpočet Arménie! Není proto asi divu, že Moskva cítí potřebu „vyvažovat“ situaci levnými dodávkami vojenské techniky Arménii.

Ale časy se mění. Konflikt o Náhorní Karabach už několik měsíců není zdaleka tak „zamrzlý“ jako před několika lety. Incidenty se začaly množit, ke slovu přicházejí dělostřelecké zbraně a u hranic se pohybují početné tankové jednotky. Došlo rovněž k několika sestřelům vrtulníků a bezpilotních letadel. Ázerbájdžán mluví o tom, že mu již „dochází trpělivost“ s mezinárodním společenstvím, že se konflikt nedá protahovat donekonečna a že jestli mírový postup selže, dá se počítat s „vojenským řešením“ otázky Náhorního Karabachu.

Objevily se zprávy, že Ázerbájdžán chce koupit čínsko-pákistánské stíhačky FC-1, zatímco na straně Arménie se (prý) chystá akvizice špičkových ruských letadel Su-30SM, na což Moskva poskytne úvěr. Rusko takto opět dokazuje, že navzdory politice „rozděl a panuj“ stojí spíše na straně Arménů. Současně se ovšem nabízí naprosto logická otázka, komu ono nynější „řinčení zbraněmi“ a nárůst napětí na Kavkaze vlastně hraje do karet.

Arménii jednoznačně vyhovuje status quo, neboť Náhorní Karabach fakticky funguje jako její kvazi-součást. V případě Ázerbájdžánu je dosti pochybné, jestli je opravdu v jeho zájmu sahat k válce, protože i navzdory své vojenské převaze nad samotnou Arménií pochopitelně nemůže myslet na to, že by mohl bojovat s Ruskem. Na území Arménie se nalézají dvě ruské vojenské základny a je zjevné, že Kremlu nejvíc vyhovuje „zamrzlý“ stav konfliktu, který dovoluje hrát úlohu arbitra a zprostředkovatele mezi oběma protivníky.

Je opravdu pouze náhoda, že arménsko-ázerbájdžánské napětí eskaluje právě v době prudkého zhoršování vztahů hlavních „protektorů“ obou států, Ruska a Turecka? Ačkoli v minulosti byl z obou stran patrný zájem o sblížení, konflikt v Sýrii znamenal prudké ochlazení, které loňský sestřel ruského letadla Su-24 tureckou stíhačkou dostal takřka na bod mrazu. Na stole tak opět leží staré, resp. „dědičné“ nepřátelství carské a osmanské říše.

Je proto pravděpodobné, že právě tady se nachází odpověď. Turecko se cítí silné díky členství v NATO, přestože již samotný fakt, že do Aliance náleží země ovládaná islamisty, je částečně k smíchu a částečně k pláči. Dokud ale tato situace trvá, státy NATO musejí stát za Tureckem, třebaže v zákulisí dávají jejich představitelé najevo narůstající nespokojenost s tím, že Ankara svévolně kazí snahy Západu o zlepšení vztahů s Moskvou.

Turecko však už zcela jasně hraje vlastní mocenskou hru, do níž patří nejen podpora islamistů (údajně těch „umírněných“) v Sýrii a jinde, ale zřejmě i záměr podněcovat napětí na Kavkaze. Pokud by se totiž Ázerbájdžán skutečně odhodlal k obnovení „horkého“ vojenského konfliktu o Náhorní Karabach, znamenalo by to obrovský problém zejména pro Rusko, které by muselo zareagovat. Tím by tříštilo síly, které by pak zákonitě chyběly na Středním Východě, takže by se otevřel prostor pro další akce mocenské politiky Turecka.

 

Z nového čísla Český sen má jméno Seznam.cz

Salon: Musíme se společnými silami postarat o všechny ● Esej: Země, která si nevěří ● Komenář: Hofer prohrál na cílové pásce, ale do dějin se zapsal ● Reportáž: Gottwaldovy sochy na hanbě ● Událost: Nedáme Hrad Vatikánu ● Fotoeditorial: Kladný hrdina ● Rozhovor s Alainem Mabanckou: Evropě trvalo dlouho, než ženě dovolila existovat ● Kam kráčí Česko? Stanislav Komárek: Pokus o „Čínu jinými prostředky“ ● Recenze: Způsoby lyrických kontextů ● Kulturní tipy ● Postavy: Snadno rozpoznatelný Adolf Born ● Přeceňovaný a Podceňovaný: Jana Nečasová vs. Andrej Babiš ● Auto ● Styl ● Technologie ● Aplikace

FPÖ nejsou žádní extremisté. Mají podobné názory jako váš Zeman Dojem, že jsou Svobodní vyloučeni ze slušné společnosti, vzniká jen při pohledu zvenčí, komentuje rakouské prezidentské volby akademik Lothar Höbelt
Nejčernější story Woodyho Allena Cejch obvinění ze zneužití adoptivní dcey by z hrdinů svých snímků dokázal sejmout. Ale ne ze sebe

Přejít na diskusi