Saúdi hrají vabank. Mají v rukávu atomové eso?

Krvavou válku v Sýrii přerušilo dne 27. února příměří, avšak asi jen málokdo opravdu věří, že to přinese vyřešení a konec konfliktu. Navíc stále existuje možnost, že se k pozemní invazi do Sýrie odhodlá Turecko a Saúdská Arábie, což by mohlo vést ke konfrontaci s Ruskem. Možná i kvůli tomuto závažnému riziku se (opět) objevují alarmující informace, podle nichž islámské království vlastní malý počet nukleárních zbraní.

Takřka všemi vítané příměří v Sýrii má především „humanitární“ charakter a nevztahuje se na Islámský stát a některé jiné radikální skupiny islamistů. Boje tak ve skutečnosti pokračují, byť mají znatelně menší rozsah. Příměří každopádně přišlo právě ve chvíli, kdy se očekávaly kruté boje o Aleppo, poslední velké město, které (aspoň částečně) kontroluje tzv. umírněná opozice. Jeho pád by nejspíše znamenal definitivní rozštěpení opozičních sil a pro koalici syrské vlády, Ruska a Íránu by přinesl mimořádně důležitý úspěch.

K obklíčení Aleppa přispěli i syrští Kurdové z organizace YPG, kteří se tím definitivně přidali k oné alianci. To logicky netěší Turecko, hlavního protivníka Kurdů a také ochránce syrských Turkmenů a sponzora řady opozičních skupin. Mnoho „umírněných“ frakcí opozice se těší též podpoře od Saúdské Arábie a dalších „ropných“ monarchií, které už do porážky Bašára Asada investovaly opravdu hodně a nechtějí sázky vzdávat. Situace na severu Sýrie by je tedy mohla přimět k ozbrojené intervenci ve prospěch jejich „chráněnců“.

Nehraje se ovšem zdaleka jen o Sýrii, nýbrž o dominantní pozici na celém Středním Východě, resp. v celém muslimském světě. Sunnitské monarchie jsou zapleteny do soupeření s Íránem a stále více se zdá, že tahají takříkajíc za kratší konec provazu. Ještě před několika lety se zdálo, že jejich pozice je takřka neotřesitelná, ale „arabské jaro“ přineslo obrovské změny, rozvrátilo řadu zavedených aliancí a podnítilo nové procesy.

K těm patří snaha USA o jakési dorozumění s Íránem, což se projevilo hlavně tím, jak Barack Obama usiloval o „jadernou dohodu“ s Teheránem. A to navzdory tomu, že tím silně poškodil vztahy s Izraelem a arabskými státy. Dokonce se zdá, že tento „vedlejší efekt“ americké vládě zase tak nevadí, jelikož po stažení sil z Iráku dala Amerika najevo, že se v tomto turbulentním regionu prostě již nechce angažovat tak významně jako dřív.

Regionální mocnosti (a vesměs spojenci Ameriky), ať už jde o Izrael, Turecko nebo Saúdskou Arábii, to sice berou jako potenciální hrozbu, zjevně si to však vyložily i jako příležitost. USA dávají ruce pryč od Středního Východu, o který se naopak více zajímá Moskva a Peking. Proč by se však nemohly o své „místo na slunci“ hlásit i regionální velmoci? Projevilo se to vlastně již při intervenci v Libyi, do níž se Amerika zapojila nezvykle omezeně, zatímco bohaté země Perského zálivu vyslaly nečekaně silné kontingenty.

Zájmy (resp. petrodolary) arabských monarchií a Turecka tedy zasahují i do dalších konfliktů, ovšem zdaleka ne vždy na stejné straně. Přestože tuto „sunnitskou koalici“ spojuje odpor proti vzrůstu moci šíitského Íránu, současně v ní existují spory. V těch obvykle na jedné straně stojí Turecko a Katar, které silně podporují Muslimské bratrstvo, kdežto Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty se angažují proti němu. Výsledkem tak mj. bylo, že se v Egyptě a Libyi různé sunnitské země postavily na různé strany tamních konfliktů.

V Sýrii směřují sunnitské peníze a zbraně také k různým skupinám, byť ty zpravidla kooperují proti Damašku, Moskvě a Teheránu. V konfliktu v Jemenu bohaté arabské státy také dokázaly spojit síly, jejich výsledky jsou ale dost hubené. Intervence trvá již téměř rok, aniž by přinesla žádaný úspěch. „Ropné“ monarchie už patrně přišly o tisíce vojáků a místo ukázky schopnosti samostatně intervenovat předvedly spíše trapný debakl.

Angažmá ve prospěch aktérů „Arabského jara“ navíc pochopitelně není zadarmo, což v Rijádu patrně přineslo nejednu bezesnou noc. Mnohdy se mluví o tom, jak nízké ceny ropy poškozují ekonomiku Ruska, ale zapomíná se na následky pro ekonomiky arabských monarchií, jež jsou na exportu této komodity závislé téměř stoprocentně. Dokonce už avizovaly krok, jenž působí v jejich kontextu jako revoluce, a to zavedení daní z přidané hodnoty. Tím spíš překvapuje, že se Saúdové možná připravují na pozemní operaci v Sýrii.

Petrodolarové království zřejmě začíná hrát vysoce riskantní hru, která by mohla vést dokonce k přímé konfrontaci s Ruskem. Možná také proto se hovoří o tom, že Rijád hodlá své oslabené pozice v této mocenské hře podpořit kartou opravdu výjimečně silnou, a to oznámením, že má k dispozici nukleární zbraně. Nejde vlastně o nové téma, avšak zaručeně nebude náhoda, že se začalo znovu řešit právě nyní v souvislosti se Sýrií.

Spekulace o tom, že království patří mezi atomové mocnosti, existují už dlouho, vlastně již od konce 80. let, kdy si Saúdská Arábie pořídila čínské balistické rakety DF-3A s max. dostřelem přes 2500 km. Záhy se objevila tvrzení, že pro ně má k dispozici nukleární hlavice, a to prostě díky tomu, že saúdské dolary zaplatily jaderný program Pákistánu nejen proto, aby tak vznikla „islámská Bomba“, ale také proto, že existuje i jakási tajná dohoda. Podle ní by Pákistán mohl Saúdské Arábii v krajní situaci poskytnout část svých hlavic.

Velice těsné vztahy obou zemí jsou naprosto nepochybným faktem, tvrzení o možném předání jaderných zbraní však zůstává (zatím) spekulací, byť dost logickou. Hodí se také dodat, že pro přepravu těchto zbraní by se daly využít i saúdské stíhací bombardéry americké výroby F-15S a moderní čínské balistické rakety DF-21 s dosahem asi 2700 km. Jejich vlastnictví království přiznalo v září 2014 a tyto rakety nahrazují zastaralé DF-3A.

V poslední době se několikrát vyskytla varování, že Saúdové jsou připraveni zakoupit jaderné hlavice od Pákistánu, jestliže se mezi nukleární velmoci zařadí Írán. V únoru 2016 ale zazněla ještě mnohem silnější slova. Saúdský politolog Daham al-Anzi v rozhovoru pro arabský kanál ruské televize řekl, že jeho země již nukleární zbraně vlastní. A na americké TV Fox prohlásil jeden z někdejších činitelů CIA, že podle jemu dostupných informací Saúdská Arábie opravdu disponuje „čtyřmi až sedmi“ jadernými bombami.

Oficiální prohlášení v tomto smyslu ovšem z Rijádu nepřišlo. A možná ani nepřijde, jelikož se může jednat i o propracovaný bluf. Může to však také být součást „nukleární neprůhlednosti“, tedy strategie, kterou úspěšně praktikuje Izrael, byť v jeho případě už o vlastnictví atomového arzenálu asi nikdo nepochybuje. Jestliže se však potvrdí, že Saúdská Arábie nukleární výzbroj vlastní, mohlo by to mít mimořádně závažné důsledky.

Zejména by se roztočila „spirála“ nukleárního zbrojení na Středním Východě. Rozhodně by to znamenalo velký impuls pro Írán, aby otevřeně usiloval o vlastní atomový arzenál, jenže to by pravděpodobně nebyl konec, nýbrž pouze začátek. Kvůli mocenskému soupeření by „Bombu“ zákonitě chtělo Turecko a svoje dřívější aktivity v tomto smyslu by mohl obnovit Egypt, popř. také země, okolo níž se nyní (skoro) všechno točí, tedy Sýrie.

Případné oznámení Saúdské Arábie o vlastnictví nukleárních zbraní by navíc zajisté nezůstalo bez reakce Ruska. Od Moskvy už ostatně zaznělo i neoficiální varování vůči Rijádu a Ankaře, že by při plánování invaze do Sýrie neměly zapomínat na fakt, že Rusko je nukleární velmocí. Lze si tedy docela dobře představit, že by Rusko mohlo odpovědět přesunutím několika svých taktických jaderných bomb do Sýrie. Tím by ale konflikt získal úplně novou rovinu a nakonec by nemusel mít žádné vítěze, nýbrž jenom poražené.