NOVÉ

‚Večer komunistům nadávali, ráno si připínali rudou hvězdu‘

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Témata:

Od jara do podzimu běhal po vesnici jenom v trenkách a ničeho se nebál. Ani v dubnu 1945, když šla fronta, neměl jedenáctiletý Josef Gara strach. Na pravém břehu řeky Ostravice sovětská armáda, na levém Němci, kteří na útěku vyhodili do povětří most. Kulky létaly nad řekou, ve které sbíral ryby omráčené výbuchem. „Tolik ryb!“ vzpomíná dnes na válečný úlovek z dětství. „Přece jsem je tam nemohl nechat.“

Ani o pět let později se Josef Gara nebál. V kapse kus modré křídy, v sobě odhodlání konečně něco udělat, vykročil za soumraku do ulic Frýdku-Místku. „SMRT KOMUNISMU!“ načmáral na stěnu činžáku a zmizel. „To aby bylo jasno,“ zašeptal a byl rozhodnutý bojovat, seč mu budou chlapecké síly stačit.

„Lidé se tehdy měnili ze dne na den. Večer komunistům nadávali, ale ráno už si připínali pěticípou hvězdu a vyplňovali přihlášku do strany,“ vypráví Josef Gara v obýváku svého domku v rodných Kunčičkách u Bašky.

Válka na nuzném statku pod Beskydami

Otec Josefa Gary přišel do předválečného Československa z Horního Slezska v Polsku. Sedlák a veterán 1. světové války našel práci na Ostravsku. V penzi zatoužil po návratu k půdě a za ušetřené peníze koupil pole v podhůří Beskyd. Ovšem nedařilo se mu a Josef Gara se tak v roce 1934 narodil do velmi nuzných poměrů.

To už bylo umanutému sedlákovi přes šedesát let a topil se v obrovských dluzích. Sto padesát tisíc korun byla tehdy suma, kterou nikdy nemohl splatit. „Brambory a podmáslí. Nic jiného k obědu jsem skoro neznal,“ vypráví Josef Gara. „Máma chtěla občas upéct koláče, ovšem něco takového otec nepřipustil.“

 

Příběhy 20. století

Josef Gara vyprávěl své celoživotní vzpomínky dokumentaristům z neziskové z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz.) Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století, který vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Post Bellum se na veřejnost obrací s prosbou, abychom jim pomohli najít zajímavé pamětníky a tuto neziskovou organizaci podpořili. Hlavním zdrojem financování Paměti národa jsou sponzorské dary a Klub přátel Paměti národa.

 

Existenci zachránila zadluženému sedlákovi nacistická okupace. Pro svou armádu potřebovali Němci jídlo a každý, kdo hospodařil na půdě, stal se jejich nuceným dodavatelem. Musel odevzdávat přesně předepsané povinné dávky z úrody i z dobytka. Josef Gara vzpomíná na precizní systém, který ve vztahu k majitelům hospodářství okupanti zavedli. „Němci v tom byli tvrdí, ale přesní jako hodinky,“ připouští pamětník. „Sedláky potřebovali, nechtěli je zničit.“ Josef Gara byl několikrát u toho, když úředníci v doprovodu gestapa přišli na kontrolu. Pročesali celý statek, vážili obilí a brambory, stejně jako zásoby sádla, špeku a másla, počítali dobytek a drůbež. „Jednou na nás udeřili, když jsme měli velmi špatnou úrodu. Hned vedle tátova pole si totiž německá armáda zbudovala výcviková kasárna a jejich auta část obilí rozjezdila,“ vzpomíná pan Josef.

Sedláky, kteří se pokusili z úrody něco zatajit, čekalo vězení a soud, nebo rovnou koncentrační tábor. Otci Josefa Gary nechtěli kontroloři uvěřit, že měl úrodu skutečně tak malou, jak jim oznámil. „Dobře si to rozmyslete, co nám tady říkáte. Pokud najdeme o kilo zrna více, bude s vámi zle,“ varoval hospodáře gestapák. „Mluvil skvělou češtinou, zřejmě sudetský Němec,“ líčí zážitek z dětství hospodářův syn. „Pokaždé, když se ty dlouhé kožené kabáty blížily k chalupě, šla na mne hrůza, ale tenkrát jsem si myslel, že už je s námi konec.“

Jenže kontrola zjistila, že sedlák nelhal. Úroda z rozježděného pole byla dokonce tak mizerná, že by s ní rodina do příštího léta nevystačila. Úředníci proto Garovým vystavili doklad na příděl potravinových lístků. Němci měli zájem, aby zemědělci nestrádali víc, než bylo během války nezbytné. Věděli, že bez sedláků, jejich polí a dobytka, by vojáky na frontě neuživili.

Poprava na vlastní oči

Možná více, než celá válka, se Josefu Garovi vtiskl do paměti její konec a pak i první poválečné dny, týdny a měsíce. Dál běhal v trenýrkách po vesnici, každou chvíli se koupal v Ostravici, bylo ho všude plno a nic mu neuniklo. Některé zážitky dnes popisuje do nejmenších detailů a je zřejmé, že je tehdy na prahu dospívání prožíval skutečně silně. „Nacisty vystřídali Sověti a já začínal chápat, co jsme my Češi zač,“ říká pamětník.

Také on cítil k Němcům neskonalou zášť, ovšem událost z posledních válečných dnů líčí s neskrývaným odporem. Skupina mladých mužů z čerstvě zformované Národní gardy dopadla poblíž vesnice německého vojáka. Zřejmě při útěku zabloudil. „Zastřel ho!“ houknul ruský důstojník na jednoho z mladíků. „Kluk se rozklepal a málem se tam složil,“ vzpomíná pan Josef, který s dalšími dětmi postával opodál. „Říkám, zastřel ho!“ opakoval Sovět. Civilista s československou trikolórou na kabátě odmítl. Třeskla rána, ruský důstojník schoval pistoli do pouzdra a Němec padl na cestu s prostřelenou hlavou. „Národní garda zmizela, ale mrtvolu tam nechali. Zůstala ležet na cestě,“ vypráví Josef Gara. „A netrvalo dlouho a popravený chlap byl jenom v podvlíkačkách. Naši lidi, naši sousedé z něj stáhli uniformu i boty a odnesli si to domů.“

Dutý jako bedna, volí číslo jedna

Krátce po osvobození se začali v Kunčičkách u Bašky a v okolních vesnicích objevovat lidé, o kterých v posledních válečných letech nikdo moc nevěděl, co jsou vlastně zač. Vzpomíná na ně nejen Josef Gara, ale také další pamětníci z podhůří Beskyd i z vesnic a osad nahoře v horách. „Do vesnice přišla parta chlapů, kterým se říkalo Bílkova skupina,“ vrací se do poválečných dnů pan Josef. „Tvrdili o sobě, že jsou partyzáni, ale nikdo jim to moc nevěřil. Nepřinesli o tom žádný důkaz a lidé je podezřívali, že to byli konfidenti, kteří Němcům pomáhali partyzány chytat.“

Josef Gara vypráví, jak členové Bílkovy skupiny brzy získali navrch. Založili místní organizaci komunistické strany a postupně obsazovali vlivná místa na úřadech. Skuteční hrdinové války, například navrátilci z koncentračních táborů, byli natolik vyčerpaní, že se drželi stranou a do politiky většinou nezasahovali. V takovém společenském ovzduší se blížily parlamentní volby vyhlášené na květen 1946 a dvanáctiletý Josef Gara cítil, jak mezi lidmi roste napětí.

Otec i matka patřili k voličům lidovců a otevřeně před svým synem komunisty kritizovali. To především od nich se Josef tehdy dozvídal o Bílkově skupině, její nejasné minulosti, politických ambicích a podivných obavách, které kolem sebe šířili. „Táta byl ostře proti komunistům a z něj se to přeneslo na mne,“ vzpomíná pan Josef.

Do voleb kandidovaly čtyři strany. Byli to lidovci, sociální demokraté, národní socialisté a komunisté. Volební číslo 1 si vylosovala komunistická strana a Josef Gara dosud nezapomněl slogan, kterým na svých plakátech národní socialisté oblepili vesnici. „Kdo je dutý jako bedna, bude volit číslo jedna!“ recituje pamětník a oči se mu zablýsknou jako tenkrát, když ten plakát poprvé četl.

A politika měla vliv i na vztahy mezi dětmi ve škole. Josef Gara vypráví o tom, jak se třída rozdělila na žáky z rodin komunistů a ty ostatní. „Každou chvíli se strhla nějaká rvačka a já patřil mezi rváče. S jedním synkem jsem se kvůli tomu serval dokonce i v hodině náboženství. Nějak na mne vyjel a už jsme byli v sobě.“

Smrt komunismu!

Když Josef Gara v roce 1949 dokončil základní školu, byli komunisté už rok u moci. Textilní podnik Slezan v nedalekém Frýdku-Místku nabíral nové učně a syn sedláka byl mezi nimi. Učební obory byly dva – „přadlák a tkadlec“. Patnáctiletý Josef se měl stát přadlákem. Více než učení, se však věnoval politice. Zážitky z konce války a poválečných let, stejně jako rodinná výchova měly na něj vliv tak silný, že jak říká, na nic jiného skoro ani nemyslel.

Intenzivně se zabýval tím, jak se zapojit do odboje proti komunistům. A postupně zjistil, že v tom na učilišti není sám. Stejného smýšlení byli Dušan Mlýnek, Ivan Petlička, nějaký Škubník, dále Kaňok a Rudolf Prokop. Doslechli se, že někde na Slovensku vznikla ozbrojená odbojová skupina a chtěli ji napodobit. „Byli jsme hloupí, ale odhodlaní. Nikdo z nás tehdy netušil, jak jsou komunisté silní,“ vypráví Josef Gara. „Nejdříve jsme chtěli sehnat nějaké zbraně, ale nevěděli jsme jak na to. Přesto jsme se rozhodli škodit komunistům za každou cenu.“ Místo pušek a granátů si chlapci opatřili štětce, barvu a křídy. Takhle vyzbrojení vyrazili na podzim 1950 do ulic Frýdku-Místku.

„Naproti učiliště byl barák, který už tam dnes nestojí. Celou jednu stěnu měl prázdnou. Tak jsem ho obešel do takové malé uličky a tam jsem to napsal. To bylo moje první heslo. Smrt komunismu! Aby bylo jasné, že se něco děje. V době, kdy už si skoro všichni podávali přihlášky do strany, jsem napsal smrt komunismu. Tehdy už si každý hledal cestu, aby se nějak zachránil… A lidé se měnili ze dne na den. Jeden den nadávali a druhý den už nosili pěticípou hvězdu,“ vzpomíná Josef Gara na akci, kterou začala jeho odbojová činnost.

V montérkách rovnou za mříže

Hesla proti režimu se od toho dne objevovala nejen v ulicích města, ale také v podniku Slezan i v areálu učiliště. Jejich autoři však byli nezkušení, velmi neopatrní a státní bezpečnost neměla mnoho práce s jejich odhalením. Po poledni 4. února 1951 zatkli chlapce přímo v textilce.

„A najednou to přišlo. Byla sobota a končila směna, když mě volali, že mám jít na bránu. Tam byli dva muži a už tam byl také Mlýnek, byl tam Prokop,“ líčí zatčení pan Josef. „Sebrali nás celkem pět a odvezli do vězení nahoru do Frýdku. Tam, kde je soud, tam byly vězeňské cely. Šoupli nás tam v těch montérkách, aniž by někdo řekl jediné slovo.“

Tím dnem Josefu Garovi skončilo dětství. Syn chudého sedláka, který na venkově pod Beskydami dospíval v nejdramatičtějších okamžicích 20. století a už jako dítě byl jejich svědkem, nesnesl představu, že by měl žít v režimu, jehož podstatu dobře pochopil, aniž by si to tenkrát naplno uvědomil.

Krajský soud v Ostravě poslal Josefa Garu na dva roky do vězení. Z Ostravy eskortou do cely v Opavě, potom pracovní tábor pro mládež v Zámrsku, druhý rok trestu dřina v podzemí šachty uhelného dolu Žacléř v severních Čechách.

V odhodlání nesehnout se před totalitním režimem však neslevil. Jen několik měsíců po propuštění, v červnu 1953, se aktivně zapojil do protestů, které v tehdejším Československu vypukly po vyhlášení měnové reformy. V textilce Slezan Frýdek-Místek, do níž se po příchodu z vězení vrátil, se pokusil zorganizovat stávku. Marně. „První den byli všichni odhodlaní, ale přes noc byly odvaha a nadšení ty tam,“ vzpomíná pan Josef.

Ve svém odporu zůstal Josef Gara osamocen a byl na hodinu vyhozen. Na dvůr továrny vyvěsili komunisté transparent s nápisem: „Syn kulaka se vetřel mezi dělnickou třídu, aby škodil.“ V obavách očekával další zatčení a trest. Pracoval na poli smířen s tím, že už brzy půjde zpátky za mříže. Nestalo se tak.

Úředním příkazem nastoupil na těžkou práci u podniku, který na Ostravsku stavěl silnice. Následovala vojenská služba a po ní zaměstnání v závodu Mostárna v Lískovci u Frýdku-Místku, ve které pracoval jako dělník až do penze.

Ztratil jsem dětství i mládí

Už od 50. let byl Josef Gara členem Lašského smíšeného pěveckého sboru v Bašce, ve kterém zpívá dodnes. Sbor se stal jeho útočištěm a duchovním zázemím zejména v 70. a 80. letech, v době normalizace. „Ve sboru byla taková nekomunistická atmosféra, úplně jiná, než venku,“ svěřil se pan Josef. Do politiky se znovu zapojil až po roce 1989. Vstoupil k lidovcům a několik volebních období byl členem zastupitelstva v Bašce.

„Vyměnil jsem mladé roky za staré a naopak. Svým jednáním jsem promarnil celé dětství a mládí,“ rekapituluje svůj život Josef Gara. „Takže bych mladým lidem doporučoval, aby nejdříve prožili dětství a mládí. Ve škole, aby se řádně učili a získali vzdělání. A teprve potom, aby zaujímali nějaké postoje.“

Přejít na diskusi