1 Komentář

Cítil zabíjený Polák bolest?

Polskému Sejmu by zítra měli právní experti dodat analýzu, kolik Varšava může požadovat od Německa miliard eur – jako reparace za druhou světovou válku! Už před týdnem šéf vládní strany PiS Jarosław Kaczyński v ultrakatolickém Rádiu Maryja avizoval „historický protiútok“ na Berlín. Působí to jako rána z nebe, něco naprosto neslučitelného s duchem moderní EU založené na kooperaci a pohledu do budoucna.

Ale úvahy v některých českých médiích o tom, že Kaczyńského pohrůžka reparacemi je pokus předhodit Polákům znepokojeným jeho nedávným atakem na nezávislou justici vnějšího nepřítele-skopčáka, jsou chybné, nebo aspoň hrubě nedostatečné. Za prvé PiS akutně nepotřebuje žádný obraz vnějšího nepřítele vytvářet, nejnovější průzkum agentury Ipsos dává straně nejvyšší preference od voleb v říjnu 2015 – 40 procent, o 2 procenta víc, než tehdy ve volbách skutečně získala. Opoziční Platforma je na polovině.

Jistěže Kaczyńského výpady („protiútok“) souvisejí s útokem Evropské komise, která Polsku těsně předtím dala měsíc, aby napravilo nedostatky v právě přijatém zákonu o obecních soudech. A která Polsku (a České republice a Maďarsku) hrozí pokutou kvůli sabotáži plánu na přerozdělení 160 tisíc migrantů z podzimu 2015. Německo, především vcelku taktní kancléřka Angela Merkelová, se do sporu s konzervativní vládou ve Varšavě pod vlastním jménem dlouho nezapojovalo, ale dobře informovanému týdeníku Der Spiegel už loni jeho zdroje prozradily, že Berlín se samozřejmě účastní skrze Brusel. Ve Varšavě si to dobře přečetli, navíc to jen potvrdilo jejich tušení.

Varšava tedy historii vytahuje z mezinárodněpolitických důvodů, jako páku ve sporu s Berlínem, snad i proto, že vycítila, jak se na ni Němci (a v závěsu za nimi část evropského establishmentu) dívají: jako na postkomunistické nemoderní balíky. Varšava tímto připomíná, že postkomunismus je následkem komunismu, který byl zase přímým následkem německého Drang nach Osten, jehož vinou do středovýchodní Evropy přišla Rudá armáda.

Právnicky a mezinárodněpoliticky nemají případné žádosti o odškodnění z Polska větší význam, Němci se budou krýt odkazy na mezinárodní smlouvy, z nichž právníci vyčtou závazek Varšavy nechat reparace propadnout. Ale mávnout nad nimi morálně – jak německé vládě doporučuje jeden článek na českém internetu –, to dost dobře nejde. Koneckonců wehrmacht, SS a německé okupační orgány v Polsku mají na svědomí šest milionů občanů předválečného Polska, z toho něco přes tři miliony Židů a téměř tři miliony etnických Poláků. O jejich památku Kaczyńskému jde taky.

Z toho, co se o tomto staromládeneckém, na veřejnosti trochu uzavřeném morousovi ví, můžeme soudit, že zrovna památka polských obětí Německa je pro něj skutečné téma, jeho otec koneckonců bojoval ve Varšavském povstání a svým synům o válce často vyprávěl. A nejen Kaczyński, také jeho spojenci na polské konzervativní pravici jsou trvale frustrováni tím, jak málo svět o zločinech Němců na polském národu ví. Je známo, že Barack Obama svého času Osvětim označil za „polský vyhlazovací tábor“. Ale všiml si někdo, že například bývalý ředitel FBI James Comey loni ve washingtonském Muzeu holocaustu slavnostně pohovořil o dobrých lidech, „vrazích a jejich pomocnících z Německa, Polska, Maďarska a mnoha dalších zemí“, kteří „pomohli vyvraždit miliony“? Polsko ano. Jeho diplomacie podobné historické úlety nebo i jen nepřesnosti bedlivě monitoruje a neváhá si oficiálně stěžovat (i za předešlých liberálních vlád).

Frustrace z bagatelizování polské prolité krve, které někdy přechází do zařazování Poláků mezi viníky vraždění Židů, vedla jednu z nejchytřejších hlav intelektuální pravice, šéfredaktora týdeníku Do Rzeczy Pawła Lisického k napsání knihy Krev na našich rukou?. Lisicki jízlivě píše o „náboženství holocaustu“, nelíbí se mu, že někteří Židé dodnes zločiny Hitlerova Německa reklamují výlučně pro zavražděné Židy – třeba na úkor současně vražděných Poláků. Ve výčtu pozapomenutých skupin obětí by se dalo pokračovat: Romové (tento deficit se v posledních dvaceti letech podařilo stáhnout), některé slovanské národy. V jejich případě nešlo nacistům o úplné vyhubení, ale při jejich počtu to vraždění mělo být – a bylo – obrovské.

Krvavé země amerického historika Timothyho Snydera se i u nás po právu staly bestsellerem, možná pro některého čtenáře bylo překvapením dočíst se, že Němci se do průmyslového vyvražďování Židů ve východní Evropě nepustili dřív, než selhal plán zabít – většinou vyhladověním – desítky milionů Ukrajinců, Bělorusů a Rusů v městech Sovětského svazu, kde měli v nacistické budoucnosti žít němečtí kolonisté. V Hitlerových představách, píše Snyder, „by Německo zacházelo se Slovany v mnohém ohledu stejně, jako zacházeli dobyvatelé Severní Ameriky s indiány. Ruská řeka Volha, upozornil při jedné příležitosti, se stane německou Mississippi.“

V Generálním plánu Východ v jeho různých variantách z let 1940 až 1942 se počítalo s likvidací 31-45 milionů Slovanů. Židy v té době plánovali Němci „jenom“ vystěhovat z Evropy. Češi v Generálním plánu Východ dopadli ještě dobře, zahynout jich mělo „pouhých“ 50 procent, zato západních Ukrajinců 65, Poláků dokonce 80 až 85 procent. Válka, jak známo, nedopadla podle Hitlerových představ, ale i tak na jejím konci byly více než čtyři miliony mrtvých ruských, ukrajinských a běloruských civilistů – obětí Němci záměrně vyvolaného hladu, (o obětech mezi zajatými vojáky nemluvě) – nebo už zmíněné téměř tři miliony nežidovských Poláků.

Silovým způsobem, jakým teď nastavil téma reparací, Kaczyński mimochodem připomněl, že v pomyslném světovém diskurzu o Hitlerovi, který ani po sedmdesáti letech není u konce a především Evropa se z něho pořád nemůže vymanit, existují oběti, které jsou v kurzu, a oběti pozapomenuté. Jestli si toho někdo nevšiml v České republice, kde jsme před pár lety sami zažili prudké vychýlení zájmu směrem od obětí mezi občany ČSR k obětem mezi sudetskými Němci, ať se přihlásí.

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Hesla: ,

/
komentátor ECHO24.cz

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.