Co našel gadžo v romském činžáku

Druhá řada dokumentárního seriálu Český žurnál nabídla zatím dva odlišné způsoby propagace a přijetí svých filmů. Zatímco úvodní Dělníci bulváru byli dopředu inzerováni jako výjimečná událost a recenze na film se objevovaly už před jeho uvedením (po něm se s nimi pověstně roztrhl pytel), takže diskuse o něm dosud neutichly, následující Gadžo už ohlasů přinesl minimum a ani obsažnost následných diskusí nebyla kdovíjaká. Přitom nelze říct, že by jeden z filmů byl výraznější nebo důležitější než druhý. Otázka je, zda je kulantní úvaha producentů považovat zdejší vztah k bulváru za prodejnější než zdejší vztah k jinakosti.

Gadžo totiž pojednává vděčné téma včlenění jedné kultury do druhé; tentokrát o tom, jak se Čech rozhodl žít mezi Romy. Film natočil Tomáš Kratochvíl, sám na ruční kameru, a obsadil se do hlavní role. Od úvodu je to přiznaný deník – anebo terapie po rozchodu s partnerkou, kdy muž znovu hledá své místo v životě a promýšlí, k jakému novému projektu by se upnul. Jelikož měl zkušenosti s Romy (pro Českou televizi natočil dokument Shakespeare v ghettu o kočovném divadle po romských osadách), napadlo ho poznat je blíž, a tak se Brňan na půl roku nastěhoval do romského činžáku v ústecké čtvrti Předlice. Z filmu přitom není jasné, proč zrovna na tuto dobu. Zato se přiznává, proč zrovna do Ústí: „Prý je to tam nejdrsnější.“

Život tam někde v ghettu

Po takovém příslibu by bylo lze očekávat „citlivý přísný realismus“, tedy prohlídku Předlic a galerii jejích obyvatel jaksepatří. Bohužel se nekoná. Kratochvíl nejprve sympaticky míří kameru jen na sebe; ostatní snímá, až když má jejich svolení. Vzniká tak jakýsi blog v chůzi. Postupně se nastěhuje k majitelům jednoho činžáku, spolu s nimi zrenovuje svou pronajatou bytovou jednotku a spřátelí se. Ze čtvrti, běžně titulované ghetto (což je silné hodnocení), nevidíme nic než jeden dům, jeho obyvatele, předzahrádku, ždibec ulice a zdálky plot, za nímž se dům nachází (aniž víme, co plot doopravdy ohrazuje). Opticky tak „ghetto“ vzniká, jenže rozhodnutím režiséra, nikoli jako doklad života v Předlicích.

Podobně se to má s vykreslením postav. Pořádněji poznáváme pouze místní honoraci: jeden sympatický manželský pár, Jardu a Margitu, který dům vlastní, a jejich malého synovce Viktora. O jejich sousedech či nájemnících zvíme pouze tolik, že někteří pracují na stavebních renovacích celého domu a že někteří – vlastně všichni – neplatí včas nájem. Dokonce ani jazykově nejde o náročnou reportáž: v porovnání se svou podnájemnicí, která jediná mimo nich souvisleji promluví, Jarda s Margitou mluví dobře česky, ona takřka bez přízvuku. Stále se nesvedu rozhodnout, co bylo Kratochvílovým cílem. Navodit otázku, jak asi se mají ti dole, mají-li potíže i ti nahoře? Anebo předvést, že v každé společnosti se najdou nějací Jarda s Margitou, které můžeme mít rádi?

Světová válka po severočesku

Zřejmě to druhé, protože Kratochvíl z Předlic neustále odjíždí pryč, takže není jasné, jak dlouho z onoho půl roku v nich vlastně pobyl, ani zda v nich lze žít. Jednou jede domů za rodiči, jindy za novou přítelkyní, jednou do Prahy na romské shromáždění, jindy do Duchcova na protiromské shromáždění. (Na duchcovské demonstraci se objeví krásný obraz: když Kratochvíl diskutuje s místními „slušnými lidmi“, procházejí kolem kina, kde visí poutače na filmy Star Trek: Do temnoty a Světová válka Z.) Oba světy se neustále snaží konfrontovat a v tom je film asi nejhodnotnější: na rozhovorech najmě s Jardou ukazuje, že zatímco Češi jsou zvyklí se organizovat a o politických otázkách přemýšlet, Romové jsou vystrašenější a názorově zdrženlivější. Odráží se to pak i v těch internetových diskusích, kde Roma pohledat, zatímco každý druhý diskutující dodává své zasvěcené zkušenosti s Romy, kterými zaštiťuje své jednoznačné soudy.

Filmový výsledek je neustále zdvižený prostředníček „dokázal jsem něco, co vy ostatní ne“. Je to trochu pubertální postoj, ostatně Kratochvíl pointuje film otázkami: „Proč já tady sedím a dělám chytrýho? Protože jsem šel a skamarádil se s cigánama, který tady bydlí už sedm set let“? (Neuškodí doplnit fakta: Současní čeští Romové jsou potomci slovenských Romů přišedších po druhé světové válce a odsunu Němců. Původní čeští Romové, zvyklí zde žít, přežili válku v počtu několika málo desítek lidí a romský holocaust je nejdůslednější holocaust českých zemí.) Možná proto ty rozšířené zorničky Kratochvílovy přítelkyně, která po návštěvě Předlic vzrušeně konstatuje „mně se hrozně líbilo, že tam všude byli ty cigáni“. Nejsem si jist, že takový idylický cynismus je cesta k smíru.

Recenze na Dělníky bulváru zde: Dělníci bulváru v zahradě plné kvetoucích narcisů