Strach a hnus v Sillicon Valley

Internetový prohlížeč Netscape možná některým ze starších čtenářů otevřel bránu do říše svobody jménem internet. Někteří možná používáte jeho nástupce Firefox, který dnes vyvíjí firma Mozilla Corporation, součást nadace Mozilla Foundation. V Mozilla Corporation došlo nedávno k epizodě, jež je jedním z největších triumfů zbabělosti a nesvobody, jaký v poslední době ze svobodymilovného prostředí Sillicon Valley ve svobodymilovných Spojených států vzešel.

Eich pracoval na vývoji Netscape od roku 1995, byl jedním z hybatelů projektu Mozilla, který udržel prohlížeč při životě na neziskovém základě. Je mimo jiné tvůrcem javascriptu, což vzbudí respekt i u člověka, který zná software čistě jen jako uživatel. Po několika letech jako chief technology officer Mozilly byl letos v březnu Eich vybrán boardem jako nový chief executive officer.

Načež se na internetu rozšířila (respektive byla z dřívějška recyklována) informace, že Eich v roce 2008 věnoval tisíc dolarů kampani „Proposition 8“, referendu, jež mělo uzákonit manželství výlučně jako svazek muže a ženy (referendum dopadlo poměrem 52 procent ku 47 procent, ale v roce 2010 ho federální soud zrušil jako protiústavní, takže manželství osob stejného pohlaví je v Kalifornii legální).

Na webu vypukly útoky Eicha a bojkoty – seznamovací server OKCupid začal blokovat Firefox. A Eich 3. dubna odstoupil.

Trest za otevřenost

Nikdo nenašel sebemenší důkaz o tom, že by Eich někdy někoho diskriminoval, ponižoval nebo se jakkoli vůči někomu nepřátelsky choval kvůli jeho sexuální orientaci. Eich vydal prohlášení, v němž se zavázal, že bude nadále podporovat rovnost na pracovišti a soustavně spolupracovat s „LGBT společenstvími“. Nikdo neměl důvod se domnívat, že by nový šéf udělal cokoli, co by jakkoli uškodilo lidem menšinových sexuálních orientací. Eich ale neudělal ale to, že by svou podporu „Proposition 8“ označil za chybu a distancoval se od ní. A proto – kvůli tomu, že si ponechal svůj osobní názor – musel odejít.

Mozilla na firemním blogu oznámila jeho rezignaci v textu, při jehož četbě se člověk stydí, že těm větám vůbec rozumí. „Mozilla věří jak v rovnost, tak ve svobodu projevu,“ stojí tam. A taky: „Máme zaměstnance s velkou růzností názorů. Součástí naší kultury otevřenosti je i to, že podporujeme, aby naši zaměstnanci a naše společenství sdílelo veřejně své přesvědčení a názory.“ A ještě: „Události minulého týdne byly sice bolestné, ale ukazují, proč potřebujeme web. Abychom se všichni mohli svobodně zúčastnit náročné konverzace potřebné k tomu, aby byl svět lepší.“ A řada dalších vznešeně a pokorně se tvářících lží. Protože to, co se stalo, prokazuje, že Mozilla nevěří ve svobodu projevu ani různost názorů. Není tolerantní - netoleruje, aby lidé veřejně sdíleli své názory a přesvědčení. Nestojí o svobodnou konverzaci. Ten, kdo uplatňuje svá základní občanská práva tím, že podpoří nežádoucí politické stanovisko – mimochodem stanovisko, s nímž ještě v roce 2008 Barack Obama vyhrál prezidentské volby – bude potrestán.

Intelektuální zbabělost

Historie se vyvíjí opravdu rychle a smutně. Alan Turing, matematický génius, který položil teoretické základy vědě o počítačích a mimo jiné prací na prolomení nacistických šifer přispěl k porážce nacismu, byl v roce 1954 trestně stíhán a odsouzen za homosexuální vztah a dohnán k sebevraždě. Dnešní bigotnost je jemnější a velkorysejší – tvůrce javascriptu byl za neortodoxní názor na sexualitu odsouzen jen ke ztrátě manažerského postu.

Vidět v tom nástup homosexuality jako nové vládnoucí ideologie v progresivních kruzích západní společnosti by bylo ovšem zjednodušující, jak ukazuje další kapitola z dějin intelektuální zbabělosti napsaná v posledních týdnech. I u nás je známé jméno Ayaan Hirsi Aliové, Somálky, která se jako ilegální uprchlík dostala do Holandska, kde pronikla až do nejvyšších pater intelektuálního a politického života.

Její autobiografie Rebelka je velkou oslavou svobody, až dojemně osvěžujícím čtením pro každého, kdo zapochybuje o tom, že naše současná západní civilizace má ještě sílu a přitažlivost. Sluší se podotknout, že Aliová odvrhla rodnou muslimskou víru a postupně se z ní stala otevřená ateistka – až začala některé liberální kritiky iritovat tím, co označovali za její „osvícenský fundamentalismus“. Mám ale podezření, že spíš než intelektuální nesouhlas stály za jejich výhradami jednak Aliové sebevědomý styl, jednak nepřiznaná obava z toho, jak ovlivní její názory soužití s muslimskými přistěhovalci. Na všudypřítomný ateistický „osvícenský fundamentalismus“ současné populární kultury si přece už dávno skoro všichni bez reptání zvykli.

Aliová přesídlila do USA – v jejím odchodu z Holandska hrál roli politický skandál s jejím postavením ilegálního přistěhovalce, ale také sousedé, kteří se soudně domohli jejího vystěhování, neb jim vadila její ochranka. Vzpomeňte si na to, až uslyšíte něco o „tradičně tolerantních“ Holanďanech.

Nedávno se jí Brandeisova univerzita rozhodla udělit čestný doktorát a při té příležitosti ji, jak je zvykem, pozvat k přednesení projevu ke studentům (Brandeisova univerzita byla založena v roce 1948 židovskými organizacemi; v době, kdy ještě existovaly na amerických univerzitách kvóty pro Židy, chtěli její zakladatelé vytvořit univerzitu založenou na židovských hodnotách, ale otevřenou všem).

Proti tomu se ale postavila organizace muslimských studentů, označila Aliovou za „radikální islamofobku“, její názory za verbální projevy nesnášenlivosti („hate speech“), jež byly ostatně vyvráceny „respektovanými muslimskými feministickými vědci“, a její pozvání označili za „osobní urážku muslimských studentů Brandeisu.“ Vedení univerzity couvlo a udělení čestného doktorátu i pozvání zrušilo.

Exportní islám a homosexualita

Rektor univerzity vydal prohlášení, v němž kapitulaci zabalil do trapných slov chvály na adresu Aliové. Ani nenašel odvahu důvod své nezdvořilosti otevřeně popsat: „Nemůžeme přehlédnout jisté její výroky z minulosti, jež jsou neslučitelné se základními hodnotami Brandeisovy univerzity,“ napsal mlhavě. Závěrem ujistil, že „v duchu svobody projevu, který definoval Brandeisovu univerzitu po celou její historii, bude Hirsi Aliová v budoucnu vítána na našem kampusu, pokud se bude chtít účastnit dialogu o těchto významných otázkách.“

Je pozoruhodné, jak jsou tyto dvě události projevem totožných tendencí, zjevně pocházejí ze stejného kulturního momentu. Přitom je komické si představit, co se asi stane, až pobouření muslimští studenti dostudují a zkusí jít vydělávat peníze do Sillicon Valley. Přistoupí tamní hi-tech libertariáni k jejich muslimským názorům na manželství homosexuálů stejně jako k (zřejmě) křesťanským názorům Brendana Eicha? Anebo má islám zvláštní zacházení a trestán má být člověk jen za křesťanství? Anebo je to zvláštní postmoderní exportní islám, oproštěný od veškerých konkrétních nároků, které by jeho vyznavači komplikovaly kariéru a konzumní život, avšak stále v případě potřeby aktivovatelný jako politicko-mocenský nástroj?

A ještě jedna věc mě na rétorice stěžovatelů v obou případech zaujala: jak dnes vystupují do popředí citové prožitky jako součást politické argumentace. V diskusích okolo Mozilly si homosexuálové stěžují, že jim Eich způsobil „bolest“; i Eich sám ve svém prohlášení vyjádřil „smutek nad tím, že jsem způsobil bolest.“ Muslimští studenti mluví o „krutosti“ pozvání pro Aliovou, vnímají ho jako „osobní útok“.

Ujalo se jakési zvláštní právo být chráněn před nepříjemností způsobenou existencí odlišných názorů. Ale to klasické západní pojetí tolerance a svobody projevu nikdy nezaručovalo! To naopak předpokládá možnost konfrontace a soupeření odlišných názorů jako klíč k vědeckému i společenskému pokroku. Nárok na názorový komfort se navíc sešel s rozplýváním hranice mezi soukromým a veřejným, jak se odehrává na sociálních sítích. Výsledkem je jakási nová citovost či ufňukanost – ve službách nové intolerance. Ti lidé by se při tom, když někoho vykazují ze společnosti, ještě snad klidně rozbrečeli.

Nevím, jestli ještě máme schopnost vybírat si z cizích vlivů to dobré a odfiltrovat to špatné. Anebo jestli dokážeme jen „xeroxovat“ kompletní politickou a kulturní senzibilitu jako celek. Ale v případě nové intolerance by zrovna bylo třeba oddělovat pečlivě zrno od plev.