TÝDENÍK ECHO

Náš úkol? Přitáhnout evropské Rusko do Evropy

ROZHOVOR S HYNKEM KMONÍČKEM

Popularita prezidenta Vladimira Vladimiroviče Putina v Rusku stoupá, země ale za svá politická vítězství stále citelněji platí sankcemi. Putin sice vrátil Rusům hrdost na Rusko, ne zcela se mu ale daří vrátit hrdému Rusovi uznání Západu, říká v rozhovoru pro Týdeník ECHO šéf zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky a bývalý český velvyslanec v Austrálii Hynek Kmoníček. Úkolem Evropské unie podle něj bude v příštích letech přitáhnout evropské Rusko do Evropy. O budoucí podobě země ale rozhodne až Putinův nástupce.

Až se za deset dvacet let bude mluvit o válce na Ukrajině, bude se na ni vzpomínat jako na jeden z mnoha konfliktů, nebo jako na událost, která změnila běh dějin a rozdělení sil v postkomunistické Evropě, potažmo v celém světě?

To ještě vůbec není jasné. Zda bude ukrajinská válka dějinný přelom, to je totiž přesně to, o co se v tuto chvíli ještě stále hraje. Úkolem Evropy, kterou do velké míry zastupuje diplomatické úsilí kancléřky Merkelové, je, aby to nebylo oním přelomovým momentem. Aby šlo prostě jen další vývojové stádium procesu, při kterém se stanovují hranice evropského kontinentu, a to do takové míry, aby bylo zcela jasné, že Evropa nekončí hranicí Evropské unie, ale že součástí Evropy je i ruský prostor. A teď mluvím o Evropě ne úplně jako o prostoru politicky-ekonomickém, ale spíše kulturně-ekonomickém.

Ne že by to běžný Rus pocítil, když si jde koupit pelmeně. Ale starosta většího ruského města, který myslel na to, že v příštím volebním období zahájí výstavbu tramvajové dopravy mezi sídlišti, už možná s úžasem zjišťuje, že nenajde banku, která by mu to profinancovala.

Zvolila Evropa pro tu hru správnou strategii? Nehrozí odvrácení Ruska směrem k Asii?

Jak často říká prezident Zeman, nakonec to skončí tím, že Ruská federace jednoho dne vstoupí do Evropské unie. To je hezké naznačení směru toho, co se všichni snaží dosáhnout. Oněmi stále se zostřujícími sankcemi nejde o to Rusko izolovat, právě naopak. Jde o to dostat ho do situace, kdy samo pochopí, že jeho budoucnost je v Evropě. Konkrétní příklad: když mnozí analytici na začátku této krize hovořili o tom, že se Rusko od Evropy odvrátí a půjde se svým plynem na asijské trhy, tak toho okamžitě využili Číňané a prezident Putin záhy zjistil, že sice může velmi rychle a lehce dodávat plyn do Čínské lidové republiky místo do EU, ale že to nebude za takových podmínek a cen jako v Evropské unii. Navíc Rusové se stále ještě cítí více Evropany než Asiaty. A mají-li si někde koupit letní sídlo, je to překvapivě spíše na italské či francouzské riviéře, nikoliv v okolí Šanghaje. Takže on by ten obrat zdaleka nebyl tak jednoduchý.

Zmínil jste sankce. Pocítí je Rusko tak citelně, aby bylo ochotné něco změnit?

Přiznejme si, že po ekonomické stránce se Ruské federaci zdaleka nedaří tolik jako po stránce politické. Při 1,5 procentním růstu HDP a při odečtu inflace v podstatě o žádný růst nejde. A součet sankcí, do kterých se Rusové dostali v důsledku svých politických vítězství, už dnes dosahuje podle některých analytiků zhruba 20 procent HDP. Ne že by to běžný Rus pocítil, když si jde koupit pelmeně. Ale starosta většího ruského města, který myslel na to, že v příštím volebním období zahájí výstavbu tramvajové dopravy mezi sídlišti, už možná s úžasem zjišťuje, že nenajde banku, která by mu to profinancovala.

Existuje vůbec síla, která dokáže Rusko přimknout k Evropě? A může tou silou být právě ekonomika a vzájemný obchod?

Existuje, ale půjde o kombinaci více vlivů. Ekonomicky je Rusko samozřejmě stále ještě více provázáno s Evropou než s Asií. Ale to je jen odrazem celkového kulturního zázemí. Protože přiznejme si: on ten Turgeněv a Dostojevskij jsou součástí evropské literární kultury. Nikoliv tisícileté vyspělé tradice zpěvů staré Číny.

Dokáže ale Vladimir Putin být Evropě partnerem, který nebude chtít mít za každou cenu poslední slovo?

Jak kde. V Ruské federaci je nutno si přiznat, že Putinova popularita stoupá a dosáhla podobného vrcholu jako v době čečenské války. Tam je silný. Ale na mezinárodním poli to není o tom, aby měl poslední slovo. Jde o to, aby měl rovnovážné slovo. Aby jedna strana nediktovala podmínky druhé. Aby se západ nechoval tak, jak měl ještě před nějakým časem tendenci se chovat. Tedy říkat: „My jsme vyhráli studenou válku a vy, potomci Sovětského svazu, jste ti poražení. Tak co byste proboha chtěli?“ Tato rétorika byla úžasně kontraproduktivní a na ruské straně vyvolala pocit, že se jim nedostává takového respektu, jaký by si zasloužili. Respektu z toho, že jsou součástí Evropy.

Chcete si článek přečíst celý? Stáhnětě si Týdeník ECHO

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.

Přejít na diskusi