Co by Prase udělalo s tanky Novoruska
V červenci opět zavítala do České republiky americká bitevní letadla A-10 Thunderbolt II, jež se tady zúčastnila nácviku přímé letecké podpory. Současně s tím ale v USA pokračoval boj o budoucnost tohoto ikonického letounu, který část amerických vojenských i civilních činitelů chtěla vyřadit. Narazila ale na nečekaně tvrdý odpor zastánců „Prasete“, jak se stroji přezdívá, a zdá se, že slavné letadlo přece jen zůstane ve službě.
Bitevní letoun A-10, jemuž jeho extrémní nevzhlednost vynesla přezdívku Warthog (Prase bradavičnaté), poprvé vzlétl již roku 1972. Vznikl coby důsledek poučení z Vietnamu, kde se projevila nedostatečná úroveň vzdušné podpory, k čemuž se poté přidaly ještě obavy z početní převahy obrněných sil Varšavské smlouvy. A-10 byl proto zkonstruován hlavně jako „zabiják tanků“ pro hypotetický konflikt v Evropě. Ze specifikací amerického letectva pak vzešel stroj, který si získal obrovské množství nadšených fanoušků.
Jedním z důvodů je jeho takřka neuvěřitelná odolnost, protože je schopný letu po ztrátě třetiny křídla, poloviny ocasních ploch a jednoho ze dvou motorů. A-10 má i výjimečnou výzbroj, jež zahrnuje na prvním místě 30mm sedmihlavňový kanon Avenger, jenž rychlostí až 4200 ran za minutu pálí strašidelně účinnou munici z ochuzeného uranu. Ta dokáže probíjet pancíř tanků a menší vozidla doslova roztrhat na kusy. A kromě toho může ikonické „Prase“ unést přes sedm tun nejrůznějších řízených i neřízených bomb a raket.
Neměl by však vznikat dojem, že tento podzvukový stroj představuje jakousi „sedící kachnu“. Svou obratností v malé výšce totiž převyšuje i stíhačky a po provedení útoku se dokáže obrátit a znovu udeřit na tentýž cíl za pouhých sedm sekund. Vyznačuje se také lehkou ovladatelností (nikdy tudíž nebyla potřeba dvoumístná cvičná verze), malými provozními náklady a snadnou údržbou, což ostře kontrastuje s řadou modernějších typů.
Své schopnosti letadla A-10 názorně demonstrovala při operaci Pouštní bouře v roce 1991, při níž připravila Saddáma Husajna (mj.) o asi 1000 tanků, 2000 dalších obrněných vozidel, 1200 dělostřeleckých zbraní a množství další techniky. Mimořádná efektivita A-10 se projevila i na Balkáně a v Afghánistánu. Zejména v tvrdých podmínkách posledně zmíněné země se „Prase“ projevilo jako skvělý nástroj vzdušné podpory.
Byla to důrazná odpověď všem těm, kdo se domnívali, že (údajný) konec období mezistátních symetrických konfliktů znamená konec šancí na uplatnění „zabijáka tanků“. Ostatně něco dost podobného se říkalo také o samotných tancích a o bitevních vrtulnících, všechny tyto domněle zastaralé zbraně se ale záhy ukázaly jako nesmírně užitečné i v asymetrických válkách. Z toho důvodu se tedy „Prase“ dočkalo modernizace na verzi A-10C, jež dostala moderní elektroniku k užívání přesně naváděných zbraní na digitálním bojišti.
Návrh rozpočtu amerického letectva na rok 2015 však obsahoval brzké vyřazení letounů A-10 s argumentem, že jejich role převezmou stroje F-35 a bezpilotní letadla. Záhy se však ukázalo, že komunita fanoušků „Prasete“ zahrnuje i značnou část Kongresu, protože proti záměru tento stroj vyřadit se zvedl obrovský odpor. Technickými, časovými i finančními potížemi enormně pronásledovaný F-35 navíc prostě nemá odolnost a výzbroj na to, aby mohl opravdu efektivně nahradit A-10 v poskytování přímé letecké podpory.
Ze sporu o budoucnost A-10 se nakonec stal středobod celé debaty o rozpočtu Pentagonu, což proponenti vyřazení bitevníku zjevně neočekávali. Naopak fandové „Prasete“ pak získali další argumenty v podobě událostí na Ukrajině či vzestupu Islámského státu. Do operace proti IS se letouny A-10 opravdu zapojily, a to opět s velkým úspěchem. Letectvo tak vlastně muselo tiše přiznat, že lepší letadlo pro bitevní úkoly nevlastní.
Místo původních plánů na rychlé vyřazení A-10 se tak dostaly na stůl úplně jiné záměry, mezi nimi další modernizace, která by „zabijákovi tanků“ umožnila sloužit ještě řadu let (údajně by mohl vydržet až do roku 2040!). Část vyřazených letounů by mohla být prodána do zahraničí, např. některým arabským zemím či Jižní Koreji. A pokud se dříve tvrdilo, že speciální bitevní letoun je již anachronismem, v současnosti se začíná mluvit spíš o tom, že by výhledově mohl vzniknout nový bitevník coby přímá náhrada A-10.
Nabízí se ostatně srovnání s jediným dalším existujícím letounem této kategorie, jímž je ruský Suchoj Su-25, u nás přezdívaný „Hrábě“ nebo „Žabák“. V něčem je proti A-10 lepší, v něčem horší, každopádně se také nesmírně osvědčil a ruské letectvo logicky nikdy nenapadlo, aby ho vyřazovalo. Su-25 se nejen modernizují, ale oficiálně byl zahájen projekt jejich náhrady, resp. vývoj nového bitevníku s krycím názvem Šeršeň (Sršeň).
Je to zcela logické, a to nejen proto, že se ona myšlenka konce éry mezistátních válek ukazuje jako naprosto chybná. Trendem dneška jsou „hybridní“ války, v nichž se kombinují postupy a technika ze symetrických konfliktů řadových armád i z nestátní guerilly či terorismu. Můžeme to vidět jak na Ukrajině, tak u Islámského státu. Pro působení v takovém prostředí je speciální bitevní letoun v podstatě optimálním prostředkem.
Můžeme nadnést i jednu provokativní a spekulativní myšlenku. Je dobře známo, že separatisté z Luhanské lidové republiky mají přinejmenším jeden Su-25, se kterým provedli minimálně jeden útok. Co kdyby se na Ukrajině objevilo několik A-10, které by vlastnila nějaká obskurní soukromá firma a v nichž by seděli žoldnéři placení Kyjevem? Bylo by zajisté velmi zajímavé sledovat, co by „Prasata“ udělala s tanky „Novoruska“!
Letouny A-10 předvedly své schopnosti v několika konfliktech nejrůznějších druhů a všude se jim vedlo více než dobře. Konstrukce „Prasete“ je letitá, jenže přesto (nebo snad právě proto?) má stále obrovský potenciál a velké možnosti využití. Naštěstí má také mnoho podporovatelů, kteří (snad) zabránili jeho vyřazení. Vzpomeňme si, že A-10 byl původně vyroben pro obranu západní Evropy. Doufejme, že jeho „ostré“ nasazení v této úloze nebude nikdy potřeba, avšak doufejme i v to, že (nejen) proto bude slavné „Prase“ létat dál.
