České literární centrum je průšvih

Témata:

Koncem října obletěla český literární svět nevídaná a pro mnohé překvapivá novina. Ministr kultury Daniel Hermann ohlásil vznik Českého literárního centra. Fungovat by mělo od ledna 2017 a mělo by dle ministerstva „zajišťovat jak národní prezentace na knižních veletrzích v zahraničí a vysílání českých spisovatelů na akce po světě, tak třeba rezidenční pobyty zahraničním bohemistům v Čechách.“ „Je to jeden z největších úspěchů české literatury posledních let jasný a doklad, že ministerstvo kultury má o českou literaturu zájem. Že jí nejen symbolicky fandí, ale chce i konkrétně, finančně a organizačně pomoct ,“ komentovala zřízení centra náměstkyně ministra kultury Kalistová.

Hezounký výrok ministerského ptydepe je od začátku do konce lživý. Centrum není úspěchem, ale debaklem. Navíc nikoli české literatury, ta navzdory záštiplnosti českých literárních kritiků stále nezdolně píše/je psána, zakládat Centra však neumí; Centrum je debaklem českého literárního provozu. Dále: Ministerstvo kultury nemá o literaturu zájem, to je eufemismus. Zájem má o tuto oblast prostřednictvím svých lidí přes literaturu pouze jako o trvalou adresu svých postů, jimiž literaturu „obhospodařuje“ a to především formou medvědí služby. Ministerstvo literatuře ne že nefandí „jen symbolicky“, ale fandí jen a pouze symbolicky prostřednictvím krasořečí a likvidační podpory. Nad rámec nutného obsahu úřednických postů přes literaturu, kde se něco dělat zkrátka musí, nemíní české literatuře pomáhat konkrétně, finančně ani organizačně. To by totiž muselo mít zájem o koordinaci „svého“ Českého literárního domu s kýmsi z oblasti literatury mimo ministerské chodby a my to, čestné pionýrské, být nemusíme, ale zeptejte se kohokoli z českého literárního provozu: autorů, nakladatelů, překladatelů, organizátorů festivalů či literárních cen, zda někdo z nich tuší o chystaném Literárním centru doslova cokoli nad rámec čtyř odstavců tiskové zprávy, jež je, co se týče informací, víceméně vytěžena úvodním odstavcem tohoto textu, kde se o centru, ano, téměř nic nedozvíte. Ne, netuší. Kde bude Centrum sídlit, proč jej dostala na starost zrovna Moravská zemská knihovna, jaký bude mít program či rozpočet? Nikdo z lidí mimo ministerstvo, jenž se v české literatuře pohybují, o detailech plánovaného Centra neví NIC. A mlčí. Mlčí, protože je jim to jedno anebo je jim to trapné. Trapné, že je ministerstvo tak naprosto a bezohledně obešlo. Moravská zemská knihovna má půl roku na vypracování koncepce Centra. Vnucuje se otázka, na základě čeho padlo rozhodnutí, že MZK má Centrum spravovat, pokud to nebyla koncepce a koncepce to očividně nebyla.

Následující text vysvětluje jediné: proč a jak České literární centrum není jedním z největších úspěchů české literatury, ale pravým a opakem a to: naprostým průšvihem. Navíc hned trojím. Stojí za ním: naivita Asociace spisovatelů a dalších iniciátorů myšlenky Centra, za druhé klientelismus ministerstva kultury a za třetí je dokladem nesmrtelné životaschopnosti strategie vymlčet kritiku a dál si dělat svoje (jako slepá myšlenková větev pomalu vymírají ti, kdo měli za to, že tato strategie vymizí jako relikt komunistického režimu). Heslem této strategie je: I ty nejzarytější kritiky uondat časem, dokud odpadnou. Víme to: libovůli se nejlépe šlape po těch, co mají pocit, že bojují s větrnými mlýny. Naše heslo? Nasrat.

Proberme si zmiňované tři body jeden po druhém.

Ačkoli MK ve své tiskové zprávě ke zřízení Centra píše, že ministerstvo kultury jeho zřízení prosazovalo od roku 2010, pravdou je, že v roce 2010 se uskutečnil pouze jakýsi pokus, který záhy zkrachoval a na ministerstvu se od té doby na ničem nedělalo. Mašinerii ministerstva roztlačili až na jaře 2015 zástupci literární obce: největšího knižního veletrhu Svět Knihy, nejprestižnější literární ceny Magnesia Litera, Institutu umění, Svazu knihkupců a nakladatelů a Asociace spisovatelů. Zaklepali u náměstkyně Kalistové, aby s ní probrali návrh poslední zmiňované, v té době nově založené Asociace spisovatelů, jež Literární dům mnohokrát veřejně deklarovala za jeden ze svých hlavních cílů. Slyšení proběhlo „v přátelské atmosféře vzájemného porozumění“, řeklo by se asi na kameru a v tomto případě i mimo záznam, ministerstvo se zdálo nápadem nadšené a po pár dalších setkáních vznikla „pracovní skupina“ složená ze zástupců zmiňovaných subjektů, jež měla projekt s ministerstvem rozpracovávat. Zdálo se, že vše je na dobré cestě, paralelně s tím probíhalo hledání vhodného objektu, kde by Centrum, v tu chvíli ještě nazývané Literárním domem, sídlilo. Jenže po pár schůzkách s pracovní skupinou se ministerstvo „osamostatnilo“ a krátce poté se provalilo, že ministerstvem koluje čtyřsetstránkový dokument o plánovaném Centru, postaru „literárního domu“.  Dokument, který nikdo z pracovní skupiny neviděl a netušil, co v něm je. A neví dodnes. Volání po tom, aby byl dokument položen na stůl ministerstvo ignorovalo. Dosud jej nikdo neviděl, zástupci literární obce si jej nedokázali vydupat. Požadavek na ministerstvu zopakovali několikrát a pak se s pocitem trapnosti stáhli. Tolik k jejich (našemu) selhání.

Co se týče bodu dva neboli ministerského klientelismu, je to prosté. České literární centrum je ve své anoncované podobě nezřízeným tunelem hrstky konkrétních úředníků, jmenovitě referenta oddělení literatury a knihoven Radima Kopáče, krytého svou podnadřízenou vedoucí odboru Skučkovou a podporovaného náměstkyní Kalistovou, jež má, ošklivě řečeno, resort literatury na starosti. Této partě se povedl husarský kousek. Moravské zemské knihovně, jež má Centrum spravovat, nejprve před časem dohodila pořádání zahraničních literárních veletrhů, aniž by měla zmiňovaná instituce takovou činnost ve svém statusu, a nyní učinila Moravskou zemskou knihovnu správcem zmiňovaného Centra, navíc fungujícího na dálku v Praze! S vypracovaným návrhem projektu Literárního domu se strukturovaným popisem jeho činnosti a hrubým finančním nastíněním přitom na ministerstvo spolu s lidmi z literární obce přišli zástupci Institutu umění. Tato příspěvkovka MK obsahuje i literární sekci a s činnostmi, jež bude Centrum vykonávat, má na rozdíl od Moravské zemské knihovny své zkušenosti. Pointou ale není protěžovat zde jeden subjekt na úkor druhého, pointou je fakt, že ministerstvo své rozhodnutí podřídit Centrum MZK nijak nezdůvodnilo ani pracovní skupině. Za motivací iniciátorů Literárního domu z řad literární obce přitom stál názor, že MZK propagaci literatury v zahraničí nedělá dobře. Když se z kuloárů začalo proslýchat, že Centrum dostane na starosti právě MZK ve zřejmém paradoxním smyslu „nedělají dobře propagaci české literatury v zahraničí? Tedy svěřme jim toho více, nejlépe vše“, neboť jiné vysvětlení MK zabedněné ve svém mlčení nenabízí, někteří literáti situaci medializovali. Pointou bylo poukázat na neprůhlednost rozhodovacího procesu a s tím spojené podezření z klientelismu a donutit ministerstvo, aby se chytilo za nos. Respektive začalo komunikovat. Aby ministerští úředníci osvětlili své chování.  To bylo na jaře tohoto roku. Ministerstvo oznámilo, že plánované vyhlášení správce Centra se odkládá, došlo k několika schůzkám, kde zástupci literární obce opět verbalizovali zklamání z neprůhlednosti rozhodovacího procesu, z neosvětlených důvodů však bylo zřejmé, že ministerstvo nadále považuje MZK za nejlepšího adepta na správce Centra. Čekalo se na to, proč, čekalo se, že se věc znovu otevře a Institut umění jako navrhovatel projektu bude brán taktéž v potaz anebo ministerský úředník alespoň verbalizuje, proč nikoli. Nic z toho se nestalo. Nestalo se vůbec nic a to tak že absolutně. Žádné další schůzky či jednání. Ministerstvo se uzavřelo do sebe, vyčkalo pár měsíců a pak ohlásilo onen pár dnů starý verdikt. Literární centrum, že bude provozovat MZK. Dovršením knockoutu je symbolický detail, že se o zřízení Centra lidé z přípravné pracovní skupiny dozvěděli až z médií.

Třetí bod a sice strategie MK vymlčet kritiku ze strany literární obce, upéci si cosi za zavřenými dveřmi a pak befelem oznámit, je stejně žalostný jako dva předchozí. Oni to nakonec vezmou, mohou být rádi, že jsou rádi, čte se message ministerstva, respektive fuck off Radima Kopáče, spoléhající na únavu lidí z literární obce. Zatímco on jako úředník je za svou práci placen, volnočasový aktivismus vyčerpává. Ministerstvo tak obratem nabízí kolaboraci, respektive bonbónek anestetikum: ideologické rámování Centra jako „největšího úspěchu české literatury posledních let“. To je vrchol, chtělo by se říci. Ale není. A zde si pro vyklenutí hyperboly vypůjčím repliku ze hry spisovatele a dramatika S.d.Ch. „Poslední husička“, kde se praví: „Ještě ne. Vrcholem není, aby stolici nasranou na kostech přijali a snědli, vrcholem je, aby za ni poděkovali a společně to oslavili.“

Budeme slavit a děkovat za neprůhledně, tzn. podezřele ustavenou instituci Českého literárního centra, jež ministerstvo bezostyšně uneslo a teď se jím prsí, Centra, které způsobem svého vzniku dokládá, že zájmy literatury jako takové, zde zdaleka nebyly na prvním místě? Budeme slavit, nebo dáme najevo, že s námi se vorat nebude?

 

Přejít na diskusi