Bezejmenní? Prostě je zaškrtneme!

„Děkuju ti, že ses zastal ubohýho člověka.“ Těmito slovy kvituje Kocomour z ruského televizního seriálu Mistr a Markétka zásah svého komplice Kravinkina, který ho zachrání před zatčením po výtržnosti v luxusním moskevském lahůdkářství.

Citace má svou hodnotu, nabízí totiž řešení při složitém rozhodování v dnešních komunálních volbách. Občan každého města se může někdy v budoucnosti cítit stejně uboze jako seriálový Kocomour, pokud mu třeba pod okny naplánují čtyřpruhovou silnici, pokud mu zruší blízkou školku, anebo za zahradou vyprojektují chemickou továrnu či desetipatrový kancelářský dům. Pak bude také on potřebovat někoho rozumného, činorodého a pokud možno na radnici, aby se ho zastal.

Hledat inspiraci pro výběr správných kandidátů je letos výrazně těžší než kdykoli předtím. Volební plachty se zvětšují ve skoro každém městě a obci, obsahují stovky neznámých jmen kandidujících za dosud neznámé strany a málokdo najde čas politickou nabídku jen přečíst, natož nějak racionálně vyhodnotit.

Čtěte také:

Volby ON-LINE: Vybírá se z rekordního počtu kandidátů

Nejlépe jsou na tom lidé, kteří považují komunální volby za příležitost použít svůj hlas na záchranu těžce zkoušené pravice, anebo ti, kdo chtějí posílit jistoty garantované některou z tradičních levicových stran, případně i voliči, kteří chtějí v tričku hnutí ANO smést všechny pravicové i levicové politiky do Vltavy, Svratky či Ostravice. Řečeno s Babišem, prostě zaškrtnou svou stranu. Co však mají podniknout ostatní, kteří se nerozhodli předem?

Digitalizace politiky

Konkrétně Pražané stojí při snaze o rozumný výběr před takřka nesplnitelným úkolem. Jak je možné od sebe odlišit Konzervativní alianci 2014 od Občanské konzervativní strany? A to ještě mají Pražané štěstí, že u nich jako v jiných městech nekandiduje další konzervativní sdružení Toryové. Čím se od sebe liší Strana práv občanů (dříve Zemanovci) od Obrody, která se od ní nedávno odštěpila? Kterou by volil Zeman? Jak rozlišit hnutí Pro Prahu od hnutí PRO PRAHU, případně ještě od „Republiky pro Prahu“ a „Řešení pro Prahu“?

Inflaci politických stran lze označit za skutečné nebezpečí nejen pro jednotlivé voliče, ale také obecně pro demokracii.

V mediální oblasti před něčím podobným varoval britsko-rakouský politolog a filozof Karl Popper, který upozornil, jak neregulovaná konkurence zlikviduje kvalitní média. Největší sledovanost zajišťuje zvláště televizím nahota a násilí, vyrobit pořady s těmito přísadami je přitom velmi laciné. Bez regulace se prosadí prvoplánové erotické filmy a thrillery, protože složitě strukturovaná umělecká díla, dokumenty či zpravodajství takové konkurenci nestačí. Stojí hodně peněz a ještě se na ně dívá jen málokdo. Tím se mimo jiné zlikviduje veřejná diskuse, která je základem pro každou demokracii, a otevřou dveře demagogům ovládajícím davy pomocí jednoduchých hesel.

Popperovo varování se v Česku naplnilo po zavedení televizní digitalizace. V každé české či moravské vísce dnes mohou bezplatně sledovat 30 různých programů, dohromady je však v nabídce méně kvalitních pořadů než bylo v dobách, kdy vysílaly jen čtyři kanály. Sehnat a hlavně zaplatit dost dobrých filmů či dokumentů pro třicet televizí je prakticky nemožné. Navíc televizní stanice plní některé kanály mnohokrát opakovanými seriály a zábavnými pořady bez nároku na sledovanost, jen aby zabraly prostor případné konkurenci.

Politické strany a hnutí se před komunálními volbami představují podle stejných pravidel. Vymýšlet a vysvětlovat programy, pořádat veřejné diskuse nebo mítinky, při kterých by se volič něco dozvěděl, se pokusil málokdo. Strany zaplatily pár studentů, kteří na přestupních stanicích rozdávali letáky, oblepily město a naplnily noviny počítačově vyhlazenými tvářemi kandidátů, které doplnily údernými slogany. Obchodní manažeři dokážou dá vypočítat, kolik vynese investice do běžné reklamy, proč by to nemělo fungovat v politice?

Navíc se i v Česku používá tradiční trik východoevropských demokracií, kdy vládnoucí strany a hnutí samy zakládají konkurenční strany. Tento trik používal víc než před deseti lety slovenský premiér Vladimír Mečiar, když zakládal svou vlastní křesťanskou, zelenou či nacionální stranu, jen aby vzal hlasy svým skutečným konkurentům. V jiných případech je možné se zdánlivým konkurentem, který získá hlasy, aby mě mohl svrhnout, založit po volbách koalici. Jak jsou tyto metody užitečné, to u nás pochopily oligarchie ovládající radnice dokonce i v malých městech.

Náš člověk na radnici

Negativní důsledky jsou vidět ještě před volbami, protože každému musí být nápadné, že kvalita politické nabídky klesá přinejmenším stejným tempem jako kvalita televizních programů. Soudný člověk přece nemá vážný důvod nechat se zapsat na kandidátku bez nejmenší šance být zvolen a dělat stafáž někomu, koho ani sám nezná.

Třeba si lidé i strany před příštími volbami uvědomí, že nabízet desítky pofidérních kandidátek je pro samy kandidáty zbytečné a pro demokracii dokonce škodlivé. Mohou tak následovat příkladu Liberce, kde v roce 2006 poklesl počet komunálních kandidátek na deset z předchozích šestnácti. Takové prozření ovšem už současnou situaci nezachrání.

Proto může v této chvíli pomoci výše zmíněná Kocomourova metoda. Podle ní je třeba najít na některé z kandidátek aspoň jednoho člověka, u kterého se dá předpokládat, že mě bude schopen v příštích letech vyslechnout a ještě najde čas společně hledat cestu, jak se dostat z nečekaných potíží způsobených unáhleným rozhodnutím radnice. Ve větších městech se vyplatí zvolit rovnou celou jeho stranu, protože přidělování hlasů byť sympatickým kandidátům jiných stran může poškodit mého favorita.

Získat tímto způsobem spojence v městské radě či zastupitelstvu je dobré východisko ke všem možným komunálním sporům. Pokud se občan nemůže na nikoho z radnice přímo obrátit, pak mu opravdu hrozí, že bude při nějakém z budoucích konfliktů bojovat sám proti celému městu.