Ztráta paměti

Témata: , ,

Ať už je to způsobené přirozeným procesem stárnutí anebo trestuhodným zacházením s vlastními mozkovými buňkami, je pozoruhodné, jak krátká je paměť a křehké jsou hodnoty některých lidí. Tvrdí-li prezident Zeman čínské televizi CCTV při příležitosti návštěvy nejvyššího představitele komunistické Číny, že česká zahraniční politika v nedávné minulosti neblaze podléhala vlivu Spojených států a Evropské unie, měl by z toho vyvodit důsledky… především sám vůči sobě.

Přístupová jednání mezi Evropskou unií a Českou republikou, která rozhodla o tom, jaký vliv bude EU hrát v zahraniční politice České republiky, se totiž vedla v letech 1998-2002, tedy po celé funkční období vlády premiéra Miloše Zemana.

Washingtonskou smlouvu, kterou se Česká republika stala členem Severoatlantické alliance, v níž mají Spojené státy jako největší spojenec tradičně nejdůležitější slovo, podepsal 12. března 1999 v americkém městě Independence Jan Kavan, ministr zahraničí vlády premiéra Miloše Zemana.

Souhlas s vojenskou akcí NATO proti Miloševičově Jugoslávii během kosovské krize, která je oblíbeným terčem kritiky současného prezidenta, vydala koncem března 1999 tatáž vláda premiéra Miloše Zemana.

Tyto a další názorové kotrmelce by neměly nikoho překvapit. Byl to koneckonců týž Miloš Zeman, dnes velký bojovník proti sudetoněmecké hrozbě a obhájce Benešových dekretů, který v říjnu 1990 coby poslanec Federálního shromáždění uvedl mezi prvními příklady porušování demokracie v Československu, umožňujícími nástup totalitního komunistického režimu, “transfer německého obyvatelstva /v roce 1945/ přesně v duchu stalinských migračních přesunů”.

Člověku se skoro stýská po tom někdejším Miloši Zemanovi, politikovi, který si uvědomoval rozdíl mezi demokracií a totalitou, mezi agresí a mezinárodním právem, mezi zahraniční politikou opírající se o demokratické a lidské hodnoty a bezbřehým oportunismem, podbízivým populismem a samolibou zpupností. Žel tento Miloš Zeman již nežije.

Z nového čísla Degenerace myšlení českých dětí. Proč umíme čím dál hůř počítat a logicky myslet?

Echo týdne: Džihádista, na kterého se zapomnělo ● Komentář: Sněmovna ztraceného času ● Komentář: Jak Trump poráží fakta ● Analýza: Privatizace nemocnic se blíží ● Salon: Koho ještě zajímají Oscaři? ● Historie: Fučíkovo srdce na oprátce ● Svět: Tajemství synopse a katedrály ● Fokus: Jako v House of Cards ● Esej: Limity fikce ● Rozhovor se scenáristkou Terezou Brdečkovou: Nemáme právo soudit, ale každý může říct své ● Umění a kritika: Namaluj to hodně černě, umělče! ● Recenze: Antonín Dvořák, vyhlášený řezník ● Kulturní tipy ● Styl: Cena Klubu Za starou Prahu ● Styl: Moser v Obecním domě ● Přeceňovaný vs. podceňovaný: Martin Komárek vs. Jiří Komárek ● Technologie ● Aplikace ● Auto    

Trump je stejně důležitý zlom, jako byl rok 1989 V dobách epochálních změn nezáleží na institucích, ale na lidech. Možné je všechno, říká známý politolog Ivan Krastev
Jaromír Jágr: naše slunéčko Nejlepší český hokejista je konstantou této společnosti. Navíc plní skvěle i roli, kterou má veřejná osoba hrát

Přejít na diskusi