Ztráta paměti

Témata: , ,

Ať už je to způsobené přirozeným procesem stárnutí anebo trestuhodným zacházením s vlastními mozkovými buňkami, je pozoruhodné, jak krátká je paměť a křehké jsou hodnoty některých lidí. Tvrdí-li prezident Zeman čínské televizi CCTV při příležitosti návštěvy nejvyššího představitele komunistické Číny, že česká zahraniční politika v nedávné minulosti neblaze podléhala vlivu Spojených států a Evropské unie, měl by z toho vyvodit důsledky… především sám vůči sobě.

Přístupová jednání mezi Evropskou unií a Českou republikou, která rozhodla o tom, jaký vliv bude EU hrát v zahraniční politice České republiky, se totiž vedla v letech 1998-2002, tedy po celé funkční období vlády premiéra Miloše Zemana.

Washingtonskou smlouvu, kterou se Česká republika stala členem Severoatlantické alliance, v níž mají Spojené státy jako největší spojenec tradičně nejdůležitější slovo, podepsal 12. března 1999 v americkém městě Independence Jan Kavan, ministr zahraničí vlády premiéra Miloše Zemana.

Souhlas s vojenskou akcí NATO proti Miloševičově Jugoslávii během kosovské krize, která je oblíbeným terčem kritiky současného prezidenta, vydala koncem března 1999 tatáž vláda premiéra Miloše Zemana.

Tyto a další názorové kotrmelce by neměly nikoho překvapit. Byl to koneckonců týž Miloš Zeman, dnes velký bojovník proti sudetoněmecké hrozbě a obhájce Benešových dekretů, který v říjnu 1990 coby poslanec Federálního shromáždění uvedl mezi prvními příklady porušování demokracie v Československu, umožňujícími nástup totalitního komunistického režimu, “transfer německého obyvatelstva /v roce 1945/ přesně v duchu stalinských migračních přesunů”.

Člověku se skoro stýská po tom někdejším Miloši Zemanovi, politikovi, který si uvědomoval rozdíl mezi demokracií a totalitou, mezi agresí a mezinárodním právem, mezi zahraniční politikou opírající se o demokratické a lidské hodnoty a bezbřehým oportunismem, podbízivým populismem a samolibou zpupností. Žel tento Miloš Zeman již nežije.

Z nového čísla Rusko nelze démonizovat, ale musíme na ně být tvrdí

Echo týdne: Paní poslankyně a její srdce ● Téma: Sbohem, turecká armádo ● Komentář: Z Turecka nás teprve začne bolet hlava ● Analýza: S Kapschem navěky ● Komentář: Nebezpečná propaganda domácí provenience ● Událost: Nepodvolení. Francie na hraně nože ● Kam kráčí Česko podle Stanislava Balíka? Konec starých a začátek nových štěpení ● Rozhovor s Ranim Tolimatem: Sýrie bude dvacet let neobyvatelná ● Umění a kritika: Jak moc potřebuje Dejvické divadlo vzkříšení ● Recenze: Vyvalený kluk v mašině spravedlnosti ● Postavy: Curtis: prorok přicházejících hrůz ● Přeceňovaný a Podceňovaný: Metaři versus design ● Kulturní tipy ● Styl ● Auto ● Technologie ● Aplikace

Je korida krvelačné umění smrti, nebo největší svátek vznešenosti? Salon týdeníku Echo na téma, jestli korida patří do 21. století
Smysl života dlouholebého Brita Paměti komika Johna Cleese aneb když Ringo nepíše o Beatles

Přejít na diskusi