Evropa volí mezi marxizací a putinizací

Nová řecká marxistická vláda premiéra Alexise Tsiprase odstartovala pěkně zostra tažení za odpuštění dluhů. Evropské státníky dostává pod tlak, protože mají velmi těžkou volbu ze dvou špatných řešení.

Tsipras otevřeně oznámil, že v programu, jemuž se stále eufemisticky říká „záchranný“, jeho země už dál pokračovat nebude. Rozhodujícím datem je 28. únor, kdy končí současná vlna „záchrany“, a pokud ji v vláda v Aténách prodloužit nechce, což Tispras natvrdo říká, bude ji potřeba něčím nahradit. Už v březnu totiž přicházejí splátky dluhů, na něž Řecko nemá. Evropská centrální banka už varovala, že pokud do té doby nedojde k dohodě, odstřihne řecké banky od úvěrových linek.

Tsipras volá po odpuštění části dluhů, navázání splátek na hospodářský růst a prodloužení splatnosti dluhopisů. Žádá dluhovou konferenci podobnou té, která v Londýně v roce 1953 ulevila od břemene dluhů poraženému Německu. S touto myšlenkou už rozjel diplomatickou ofenzivu šarmu. V pátek přivítal v Aténách nizozemského ministra financí, který přesedá důležité Euroskupině, sdružující ministry financí, jenž fakticky řídí měnovou unii. Řecký ministr financí už se sešel se svým francouzským protějškem. Čekají ho návštěvy Říma a Londýna. Tsipras míří ve středu do Paříže za francouzským prezidentem Francoisem Hollandem. Nikdo se ale nechystá do Berlína, odkud Angela Merkelová i její ministr financí vzkazují: Nic se odpouštět nebude, zapomeňte.

V této chvíli je zřejmé, že „záchranný“ program opravdu v Aténách nefunguje. Řecká ekonomika je v katastrofálním stavu a světlo na konci temného tunelu není vidět. Každá jiná země, která není členem eurozóny, už by za sebou měla standardní státní bankrot. Následoval by příjezd protektorů z Mezinárodního měnového fondu, kteří by jí naordinovali ozdravné reformy. Jelo by se dál, ale bez značné části dluhů. Předlužené země eurozóny procházejí torturou, jíž ti, kdo společnou měnou neplatí (nebo s ní nemají svázané měny jako baltské země před přijetím eura), vystaveni nejsou.

Jenže to, čemu se říkalo záchrana eurozóny, došlo už příliš daleko. Čistě ekonomicky by bylo nejracionálnějším řešením Řecku skutečně značnou část dluhů odepsat. Aténám by to ulevilo, ale žádný ekonomický zázrak se tam stejně konat nebude. Časem se znovu dostanou do potíží. Ekonomika je tam velmi slabá, společnost značně rozložená a úplně v ní chybí důvěra. Řekové ale chtějí zůstat v eurozóně, přestože jim to zjevně nesvědčí. Velkou roli v tom hraje strach z neznáma, co by se stalo po návratu k drachmě. Lidé se bojí, že by po prudkém oslabení přišli o část úspor. Přestože Berlín vypouštěl testovací balónek, debata o řeckém odchodu z eura zatím není aktuální.

Politicky je ale odpis neschůdný, protože znamená obrovský morální hazard, který by Evropu úplně rozložil. Kdyby Tispras uspěl, stane se hrdinou pro marxistické následovníky v dalších zadlužených zemích eurozóny. Vytvoření panevropského hnutí, které „osvobodí nevolníky od dluhů a úplně změní bruselskou politiku“ je jeho cílem. Tsiprasův španělský parťák Pablo Iglesias, vedoucí sílící strany Podemos, už přes víkend do centra Madridu dokázal dostat stovky tisíc lidí. Portugalský konzervativní premiér Pedro Passos Coelho varoval, že odpuštění dluhů Řecku není v „zájmu portugalského lidu“. Jistě, Portugalci splnili, co se po nich výměnou za „záchranné“ půjčky žádalo, a teď by si přirozeně připadali jako hlupáci. A začali by vyhlížet portugalského Tsiprase. Francouzi mají už dnes pocit, že je Brusel příliš stírá kvůli rozpočtovým schodkům a tvrdě žádají, aby se od německé doktríny úspor přešlo k francouzské doktríně investic. Obrovské dluhy a upadající ekonomiku má Itálie. Na celém jihu by se otevřela cesta k moci Tsiprasům.

Sever, tvrdě odmítající přerozdělovací unii a přímé transfery na jih (a odpuštění ničím jiným než přerozdělováním není), by se začal obracet k nacionalistům. Vzpomeňte si, jak vypadaly titulní strany německého Bildu, když řecká krize začala. A nejde jen o Německo. Blíží se volby ve Finsku, které bylo k půjčkám  nejzdrženlivější a žádalo materiální zástavy, mimo jiné řecké ostrovy.

Alexandr Vondra minulý týden trefně varoval, že když Evropská unie nevyjde Řekům vstříc, začnou se obracet k Moskvě. Tsipras hned při své bruselské premiéře zablokoval novou vlnu sankcí proti Rusku. Putin pečlivě vyhlíží jakýkoliv prostor, jímž se dá proniknout do rozhodování v Evropě. Byl s penězi připraven jako první, když se nějaká západní země dostala na hranu bankrotu. Krachujícímu Islandu nabízel v roce 2008 velkorysé půjčky, přestože Moskva sama byla tehdy výrazně zasažena finanční krizí. Když se hroutil Kypr a Brusel mu dával dost ostré podmínky, byl Putin ještě rychlejší. Teď je situace jiná, protože Rusko má vážné finanční problémy, je na hraně bankrotu a na pomoc jiným nemá. Jenže vždycky jde o priority. Představa, že by Tispras za pár miliard dokázal v Evropě postavit jižní marxistickou unii, je lákavá. Dá se čekat, že Putin raději investuje do jižní Evropy a nechá Rusy hladovět.

Už z prvních náznaků to vypadá, že z pasti se bude hledat maskovací cesta. Řecku se odpustí část dluhů, ale tak, aby to nebylo vidět. Jako velmi pravděpodobné se nabízí prodloužení splatnosti. Natažením v čase se aktuální splátky sníží. „Můžeme diskutovat, můžeme prodloužit, můžeme ulevit – ale nikdy řecký dluh nezrušíme,“ řekl po setkání se svým řeckým protějškem francouzský ministr financí Michel Sapin.

Na podstatě problému to nic nevyřeší. Jen se zase koupí další čas a zabrání se radikalizaci Jihu, Severu i Ruska. Do seznamu škod, které vizionářský projekt společné evropské měny napáchal, se dají zapsat další významné položky. Kromě sociální katastrofy na jihu je to marxizace a riziko putinizace. Alternativní historie je vždycky ošemetná. Dá se ale říct, že bez eura by Tsipras Aténám nevládl. Nikdy by totiž neměly takové dluhy, protože by jim nikdo tolik peněz nepůjčil. A i kdyby jim je náhodou někdo půjčil, už by za sebou měly řadu let standardní bankrot, z něhož by se ekonomika probrala s nižšími dluhy podobně jako třeba Island. To si snad netroufne zpochybnit ani nejpřesvědčenější zastánce čím dál hlubší evropské integrace.