BLOG

Vzniklo u nás v architektuře za 25 let něco výjimečného?

ARCHITEKTURA

‚Vzniklo u nás v posledních dvaceti pěti letech v architektuře něco skutečně výjimečného, něco co snese světové srovnání, tedy kromě Tančícího domu?‘ S touto novinářskou otázkou jsem se v poslední době setkal už několikrát, a nikdy nevím, jak na ni mám odpovědět.

Odpovědět na ni umím, ale to buď velmi stručně a bez argumentace, nebo s argumentací, na kterou nikdy není dostatek prostoru a času. Jasně přitom cítím, že o to tázající se strana vlastně vůbec nestojí.

Prvně ta stručná odpověď: Ano, v Česku v uplynulých dvaceti pěti letech vzniklo několik desítek staveb, které snesou srovnání s architekturou vzniklou na jiných místech planety ve stejném období, která je oceňována jak odborníky, jinými architekty, odbornými médii, tak uživateli a návštěvníky. Tančící dům mezi ně ale podle mého názoru zrovna nepatří, to je ale nepříliš významný detail. Nezaměňujme zájem turistů s významností. Turisticky atraktivní stavby, města, místa mohou být perfektní pro uživatele, obyvatele, ale také nemusí, souvislost neexistuje. Vzpomínám si, jak někdejší primátor Prahy Bohuslav Svoboda argumentoval pro významnost Tančícího domu slovy: potkávám ve městě desítky turistů, kteří se mě ptají, kde je Tančící dům a ptají se na cestu. Z toho vyvodil, že jde o vynikající dům. Možná by si spíš ale mohl položit otázku, proč ho nemohou najít, ale to jen na okraj.

Jiné důležité otázky

Za důležitější považuji, že otázka hledající něco výjimečného, jedinečného, skvělého, rekordního, turisticky atraktivního, neopakovatelného, je v české architektuře podle mého mínění vlastně nesmyslná a zbytečná. Respektive přesněji, mnohem méně důležitá než jiné otázky, které znějí takto: Jak vypadá vaše náměstí? Jak povrchy ulic, po kterých chodíte každý den? Jak vypadá dům, ve kterém žijete? Pokud je to bytový dům, jak vypadají jeho společné prostory – chodby, schodiště? Jak vypadá váš dvorek? Kde skladujete odpad? Pokud bydlíte v rodinném domě: jak vypadá ulice mezi domy? Jak vypadá váš plot a plot vašich sousedů? Znáte se? Jak vypadá obchod, kam chodíte nakupovat? Jak pošta? Jak místo, kam chodíte do práce? Jak zastávka, kde čekáte na autobus? Jak vlakové a autobusové nádraží ve vašem městě? Jak mateřská a základní škola, do které chodí vaše děti? Jak jejich tělocvična a jídelna? Jak jsou upraveny a vybaveny parky, kam chodíte na procházky? Je možné některé z těchto prostorů nějakým způsobem upravit, zlepšit jejich fungování, zefektivnit, zpříjemnit?

Tyto otázky se stávají důležitější, čím blíže se ocitáme k místům, kterých se týkají. Z větší vzdálenosti (ať už z pozice celorepublikového tisku či televize) už tak významné nevypadají a místo toho se zabýváme něčím jiným. Posledních dvacet pět let tu situaci vidíme po celém světě. Je třeba vyřešit velký úkol. Pro danou zemi, místo, postavit něco výjimečného, jedinečného. Jedno zda nejvyšší dům světa, umělé ostrovy, koncertní sál s nejlepší akustikou, nové divadlo, muzeum, které přitáhne milióny turistů a uvede do té doby nepříliš významné město na mapu světa. Lokální myšlenkové zdroje se na to zdají příliš slabé, nedostatečné, hledá se tedy autor odkudkoliv, důležité je, aby byl již dostatečně známý a slavný a jeho jméno tak mohlo drobným střípkem přispět k budoucímu věhlasu ještě nenavržené stavby. Takových architektů je z celkového miliónového množství sotva pár desítek, možná dokonce jednotek (Frank Gehry, Zaha Hadid, Rem Koolhaas, Norman Foster, Daniel Libeskind, Jean Nouvel, Bjarke Ingels – mimochodem jména těchto sedmi už byla v souvislosti se stavěním v Česku několikrát použita, i když se někdy jednalo pouze o virtuální realitu).

S posledně jmenovaným jsem vedl v roce 2009 rozhovor o soutěžním návrhu jeho firmy na budovu Národní knihovny na Letné (ten vypadl v předposledním kole posuzování, tedy postoupil mezi zhruba posledních dvacet z více než tří set). Říkal jsem mu něco jako: ten váš návrh, byl uvnitř nesmírně zajímavě zorganizován, je vidět, že jste si vývoj knihoven dobře nastudovali, ale připadalo mi, že byl tak univerzální, že by vlastně mohl stát kdekoliv. Sebekritická odpověď autora mě tehdy dost překvapila: ‚Možná kdekoliv, ale pravděpodobně kromě Prahy. Často navrhujeme na základě univerzálních principů a tady to bylo podobné: na náhorní plošině, poblíž parku v poloze nad řekou, s možným výhledem právě do parku, ale i na nepříliš vzdálené historické jádro. To není moc detailní poznání fyzických kvalit místa, které by mohlo dotčené město nějak výrazně obohatit.‘

Není tu příliš mnoho architektů?

Ti světoví architekti si v nedávných letech museli vyvinout techniky, jak se rychle, alespoň zdánlivě vcítit do potřeb daného města a jak navrhnout dům, které ho vhodně doplní. Stejně tak se museli porotci velkých soutěží naučit, jak v omezeném čase vybrat ze stovek návrhů ten nejlepší. Je to počínání s obrovskou pravděpodobností chyb na obou stranách a výsledkem tak nezřídka bývá následné zklamání.

V Česku působí tisícovky architektů a každý rok jich přibude několik dalších stovek. Často se rovněž setkávám s otázkou, zda těch architektů není nějak moc, vždyť tolik příležitostí něco nového stavět tady není – co vlastně budou dělat? Tato otázka vychází z představy, že architekt je někdo, kdo je vhodný k návrhu právě té jedinečné, výjimečné stavby, která se v každém městě staví maximálně párkrát za století. Architektura je zkrátka chápána jako něco výjimečného. Jako něco navíc. Jako nástavba běžného stavitelství. Pokud by tomu tak bylo, máme architektů opravdu zbytečně mnoho. Ale myslím si, že situace je u nás úplně jiná. Náš veřejný prostor stále po čtyřiceti letech socialismu (ale už i dvaceti pěti letech kapitalismu) vykazuje obrovskou zanedbanost. Udělala se spousta důležité a záslužné práce, ale ještě mnohem větší stále zbývá. Pokud došlo k úpravě fasád mnoha domů, je načase podívat se dovnitř. Pokud je upravena ulice před domem, je potřeba podívat se do jeho vnitrobloku. V každé obci je co zlepšovat. Je to práce pro tisíce architektů, desetitisíce stavebních inženýrů, stovky stavebních firem. To je ta architektura, o které se musíme bavit, kterou se musíme zabývat. Ta, která ovlivňuje náš každodenní život. Nikoliv ta výjimečná. Ta úplně běžná, obyčejná.

Dělá mi obrovskou radost, když vidím, že v obci Honětice se sedmdesáti stálými obyvateli dochází k postupné úpravě bývalého rozsáhlého zemědělského areálu, kde např. budova bývalých garáží je nově využita na technické a provozní zázemí. Když si ve stejně velké jihočeské obci Manešovice upraví místní ve spolupráci se studenty architektury malou autobusovou zastávku. Když se z grantu na zateplení upraví dva důležité obecní objekty (radnice a dům služeb) v dvou a půl tisícové obci Líbeznice, tak že je na nich nově na první pohled vidět, že jde o důležité objekty.

To jsou příklady, které si zasluhují naši pozornost. Nikoliv Tančící dům. Je dobré si to konečně uvědomit a jednat podle toho.

Přejít na diskusi