7 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Bil nás přes uši, mučil střídáním vařící a ledové sprchy, popisuje farář útrapy

, PŘÍBĚH

Témata:

Teolog, evangelický farář, politický vězeň nacistického režimu ThDr. Jiří Josef Otter má stejně nedobrých vzpomínek na nacismus jako na komunismus. Odborník na česko-německé vztahy, autor mnoha knih a v mládí aktivní sokol je ve svých úctyhodných 97 letech stále plný energie a o svém životě rád vypráví.

Jiří Otter se narodil 31. července 1919 v Plzni. Jeho otec nosil biblické jméno Ebenezer znamenající „Kámen pomoci“ a byl farářem plzeňského sboru Českobratrské církve evangelické. Jiří i jeho sourozenci tak byli už odmala vychovávaní v evangelické víře, což zásadně určilo budoucí život malého Jiřího. „Všechny ty těžké životní etapy jsem pak mohl snášet zvláštním způsobem, v tom nasměrování vzhůru, pod Božím vedením,“ vysvětluje.

Po maturitě na plzeňském gymnáziu zamířil Jiří Otter do Prahy, kde na Filozofické fakultě začal studovat řečtinu, latinu a češtinu. Chtěl se stát profesorem češtiny a klasické filologie, jenže po studentských demonstracích v listopadu 1939 nacisté uzavřeli vysoké školy, a další studium tak bylo nemožné. „Já jsem se přímo účastnil bouří po zastřelení Jana Opletala, nacisté nás pronásledovali po pražských ulicích, byl jsem rád, že se mně nakonec podařilo dostat zpátky domů do Plzně,“ vzpomíná. Tam pomáhal s prací v městském muzeu a hlavně se stal evangelickým diakonem, pomocným duchovním a učitelem náboženství.

Jiří Josef Otter vyprávěl své celoživotní vzpomínky Pavlovi Veberovi, který je natočil a zpracoval v rámci soutěže Příběhy 20. století a za příběh si odnesl první místo ve studentské kategorii. Soutěž každoročně vyhlašují neziskové organizace Post Bellum a Pant, soutěžní příspěvky jsou veřejnosti přístupné na www.pribehy20stoleti.cz

Příběhy pamětníků Post Bellum shromažďuje a zpřístupňuje ve sbírce Paměť národa (www.pametnaroda.cz).

Otterovi byli členové Sokola a stýkali se s mnoha sokolskými rodinami, aniž tušili, že jejich otcové jsou v odboji. Ten souvisel s rádiodílnou, kde se seřizovaly rozhlasové aparáty. „Gestapo v Plzni stále vyšetřovalo sabotáže a odbojovou činnost. A na jaře roku 1944 došlo i na nás, jakožto podezřelé ze spoluúčasti na sokolském odboji. Ráno obsadili gestapáci náš kostel a prováděli zvláště prohlídku věže, kde hledali tajnou vysílačku. Pro naše zatčení jim prozatím postačila schovaná státní vlajka a věci židovské rodiny odsunuté z našeho domu, které tam uschoval náš kostelník,“ líčí Jiří Otter. Zatčen byl Jiřího otec, matka i tehdy čtyřiadvacetiletý Jiří. Rodina dlouho netušila, oč gestapu jde, až po prvních výsleších se dozvěděli, že gestapáci našli v bytě jednoho sokolského odbojáře časopis z Ameriky, na němž bylo připsáno jméno Ebenezera Ottera. Výslechy vedl vrchní gestapák Haas, známý svou krutostí. „Mlátil nás, bil přes uši, já od té doby taky špatně slyším,“ říká Jiří a dodává: „Měl strašné metody. Vědělo se, že vyslýchané mučí střídáním vařící a ledové sprchy.“ Otterovi do odboje zapojení nebyli, tak je Haas alespoň donutil přiznat se k zakázanému poslechu zahraničního rozhlasu. Rodina byla převezena do Prahy do pankrácké věznice a poté k soudu ve Strakově akademii. Matku soud osvobodil, ale otec a syn Otterovi byli odsouzeni na pět let v německém zajateckém pracovním táboře.

Spolu s dalšími politickými vězni a odbojáři byli naloženi do dobytčího vlaku, ve strašných poměrech jím jeli několik dnů. Přes Rakousko, Linec, Salcburk, pak do Bavorska, oklikou přes Mnichov do Rosenheimu a dál do věznice Bernau. Tam byl tehdy třiapadesátiletý Ebenezer zařazen na práci ve velké zahradě, Jiří vykonával těžké práce pod přísným komandem stráží na mokřadech a rašeliništích poblíž velkého Chiemského jezera.

Z Bernau byli v září 1944 vězni opět přesunuti a otec a syn se rozdělili. „Otec byl odsunut do továrny na bedny pro střelivo při věznici v Kaisheimu a já byl transportován se skupinou mladých sokolů do lágru v Echenbrunnu u Ulmu, při továrně na tankové motory. Byly tam za dvojím oplocením dva baráky, v jednom italští vojenští zběhové a ve druhém většinou Češi. A tam jsem zakusil několikerou, až jako zázračnou Boží pomoc „shůry“,“ vzpomíná Jiří Otter.

V Echenbrunnu vězni pracovali především v továrně na tankové motory. Díky své znalosti němčiny dostal Jiří práci ve skladišti dovážených součástek, a tak mohl být mimo prašné výrobní pásy, které byly pod dozorem stráží SS a kde hrozilo okamžité zastřelení, pokud měli esesáci podezření na sabotáž. Ve skladu Jiří rozbaloval dovážené částky motorů a třídil je. Ujal se ho tam německý vedoucí skladiště, katolík Burger, který si ho oblíbil a všemožně mu pomáhal. Denně mu věnoval kus své svačiny a dokonce mu zařídil, aby mohl psát domů své mamince. „Kromě psaní dopisů jsem tam začal dělat i něco opravdu zvláštního, na zachovalé zbytky papírů, v nichž byly předtím zabalené součástky, jsem začal psát biblické úvahy a pro zájemce jsem pak každou neděli pořádal biblická setkání, scházeli jsme se v takovém koutku v dřevěné budově, v níž jsme bydleli,“ vypráví Jiří.

Na laskavý přístup narazil Jiří Otter také u vedoucího inženýra továrny Schmidta. Ten, když se dozvěděl, že Jiří je evangelický diakon, prozradil mu, že on je také protestant, luterán, dokonce člen tajné Vyznavačské církve, která patřila mezi německé odbojové organizace. Továrnu vedl pod dohledem esesáků a musel se řídit jejich příkazy, ale k vězňům se choval lidsky. S Jiřím se spřátelil a podobně jako šéf skladu Burger mu pomáhal zlou dobu přežít. Svého „ochránce“, inženýra Schmidta, označoval Jiří v dopisech domů jako „faraona“. Připodobňoval tak sám sebe k biblické postavě Josefa, jehož prodali bratři do otroctví do Egypta, kde ho farao – egyptský vládce, vzal pod svoji ochranu a zařídil mu lepší vězeňský život.

Po celou dobu zajetí v táboře provozoval Jiří pro kroužek přátel už zmiňovaná nedělní setkání, k nimž připravoval biblické úvahy psané na umaštěných balicích papírech. Úvahy psal podle Lutherova překladu Nového zákona a žalmů, malé knížečky, kterou mu „farao“ pronesl do tábora, a mladý teolog ji pak u sebe jako velkou vzácnost uchovával po celý zbytek války. Poselství biblických příběhů dodávala vězňům sílu k překonání hrozných časů a naději, že jednoho dne vše dobře skončí a oni se vrátí zpět domů, ke svým blízkým. O Vánocích 1944 uspořádali účastníci těchto setkání štědrovečerní oslavu, věc v lágrech naprosto nevídanou. „Ti moji dva Němci mi pomáhali přečkat tábor bez větších útrap, já jsem to považoval za mimořádnou Boží milostivou pomoc shůry… Já jsem se jim po válce odvděčil, když bylo to protinacistické řízení, napsal jsem jim osvědčení, že mi pomáhali a nespolupracovali s nacisty,“ uzavírá Jiří vzpomínky na Echenbrunn.

Na jaře 1945 Německo už zcela jasně prohrávalo válku a západní fronta postupovala dál a dál. Nad echenbrunnským lágrem v noci duněly motory amerických bombardérů, pak už byly slyšet výstřely děl a nacisté se rozhodli vězně odsunout před postupujícími spojeneckými armádami. Nejprve se přesunuli do věznice v Kaisheimu, poté ještě dál, nočními pochody směrem na Dachau. Při nich se občas zástupy vězňů přimíchaly do prchajících německých oddílů. Na ty pálili američtí hloubkoví letci, pražili kulomety do utíkajících Němců. Tehdy šlo Jiřímu a všem ostatním vězňům opravdu o život. Po spoustě otřesných zážitků se nakonec echenbrunnští vězni dostali do věznice Aichach, kde zažili osvobození americkou armádou. „Američané nás přijeli osvobodit na džípech, tloukli na vrata: ´Otevřete!´ Pak nechali nastoupit do řady všechny bachaře a americký velitel na jednoho po druhém ukazoval revolverem a ptal se: ´Jakej byl? Jakej?´ ´My nevíme, my jsme tu teprve týden, my nevíme jakej byl,´ odpovídali jsme,“ říká dnes s úsměvem Jiří.

V Aichachu se Jiří radostně opět setkal se svým otcem, který sem byl transportován z některého jiného pracovního tábora, a také s Dr. Miladou Horákovou, politickou odpůrkyní nacismu, která zde byla vězněna. Milada Horáková byla také evangeličkou a přes církev se znala s Otterem starším. Otterovi a Horáková byli tehdy jedni z mála, kteří uměli anglicky a mohli se domluvit s americkými důstojníky, stali se proto zástupci vězněných a pomáhali organizovat transporty vězňů zpět do Čech, na svobodu.

Na závěr pobytu v táboře uspořádali Otterovi s Miladou Horákovou děkovné bohoslužby, na nichž se sešli téměř všichni aichachští vězni a vězenkyně. Chtěli tak vyjádřit vděčnost Pánu Bohu, vděčnost za to, že skončila válka a jim bylo dopřáno přežít všechny těžké chvíle. „Zkušenosti z vězeňských táborů přesměrovaly můj život jednoznačně na biblickou teologii, jako vnitřní závazek,“ říká Jiří.

Příšerné období nacismu skončilo, Otterovi se vrátili zpět do Plzně, Dr. Miladu Horákovou odvezl Červený kříž domů do Prahy. Zdálo se, že Evropu a Československo čekají klidné roky plné svobody. Za necelé tři roky se ale moci chopili komunisté.

„Na pozdějším tragickém osudu Milady Horákové, na jejím zavraždění je vidět veliká podobnost mezi nacismem a komunismem,“ hodnotí Jiří Otter. „Nacismus, to byla od začátku totální negace – vyhladíme Židy, Čechy pošleme na Sibiř. Komunisti slibovali, budou tady lepší časy, budete se mít líp, ale nakonec se z těch všech vůdců a panáčků stali jen přisluhovači Sovětského svazu. A se svými odpůrci zacházeli stejně jako nacisté. Lidé pod vládou komunistů trpěli úplně stejně, někdy možná i víc. A estébáci byli zrůdy.“

Jiří Otter po válce dostudoval teologii a působil jako evangelický farář v Mariánských Lázních. Po čase byl zvolen za seniora Západočeského seniorátu, tedy do nejvyšší církevní funkce pro západní Čechy a získal doktorský titul. Později odešel do Prahy a stal vedoucím tajemníkem Synodní rady, kde působil jako překladatel a tlumočník, doprovázel církevní představitele na cestách do Velké Británie, Francie, Německa a býval také přítomen u zahraničních návštěv v Československu. „Vždy, když k nám přijeli hosté z ciziny, otravovali mě estébáci. Přijeli si pro mě autem, obtěžovali, vyslýchali. Já jsem se oblékal do montérek, abych reprezentoval dělníka, aby to vypadalo, že si odvezli proletáře,“ směje se dnes Jiří Otter.

Z nacistických táborů Jiří získal zkušenost, že národnost nehraje roli a Němci jsou úplně stejně dobří či špatní jako Češi. Vedle farářské služby se proto snažil celý život poukazovat na lepší společnou minulost obou národů a publikoval na téma česko-německých vztahů řadu knih. Za celoživotní zásluhy právě z této oblasti získal v roce 2009 od Kruhu přátel česko-německého porozumění vyznamenání Zlaté srdce pro Evropu. V 95 letech byl nejstarším českým kandidátem v komunálních volbách v Praze 2 za Stranu zelených.

Další zajímavé články najdete v Týdeníku Echo

 

,

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.