Podpora, za kterou gayové v Africe draze platí

Témata: ,

Vedoucí americká média bývají často obviňována z toho, že posedle fedrují tzv. politicky korektní agendu a že nadržují politikům Demokratické strany, přičemž za Obamovy vlády tato nekritičnost dosáhla vrcholu. Je to svým způsobem pravda, ale zároveň tato kritika – a to, že dotčené mediální orgány cítí potřebu se příležitostně s touto kritikou vyrovnávat – ukazuje, že média svou roli stále berou vážně, že nestrannost, férovost a respekt k faktům je stále základ od něhož se případně odchylují, a ne naopak. Abychom to názorně přiblížili srovnáním s domácí scénou – nelze si představit, že by v jakémkoli médiu vlastněném ministrem financí vyšel článek ve svých důsledcích tak drtivý pro jeho politické hnutí, jako je drtivý pro Obamovu administrativu a pro přesvědčení většiny čtenářů článek, který vyšel 20. prosince v New York Times.

Jmenuje se „Americká podpora práv homosexuálů v Africe možná způsobila víc škody než užitku“ a jeho obsah bohatě dokládá smutnou tezi vyslovenou v titulku. Tak přesvědčivě, že to nadbytečné „možná“ v titulku můžeme autorům prominout.

Gay agenda, nejviditelněji projevovaná manifestační podporou pochodů gay pride ze strany velvyslanců, se stala v posledních letech významnou, možná nejviditelnější položkou americké a západoevropské diplomacie. Jenže jiná je reakce u nás, v zemi, kde je akceptace menšinových sexuálních orientací bez ohledu na psané právo fakticky větší než v některých západoevropských zemích, a jiná ve společnostech, jako jsou ty africké. U nás jde o politické exhibice, tam může jít o život.

Nigérie v roce 2014 schválila zákon trestající homosexuální vztah čtrnácti lety vězení a kriminalizující jakoukoli veřejnou homosexuální aktivitu. Návrh byl poprvé předložen v roce 2005, ale zprvu neměl podporu. Loni byla ale jako vůbec první zákon od znovunastolení demokracie v roce 1999 schválen jednomyslně. Zastánci i odpůrci obviňují USA.

Spojené státy v roce 2012 učinily z podpory gay práv jeden z úhelných kamenů své zahraniční politiky. Podle článku na to vynaložily 700 miliónů dolarů. A výsledek se dostavil – jenže v podobě nigerijského zákona či podobného schváleného v Ugandě.

Jeden hlas z článku: „,Americká podpora situaci zhoršila,“ řekl Mike, čtyřiadvacetiletý student biologie ve městě Minna v centrální Nigérii, který si nepřál zveřejnit celé jméno kvůli své bezpečnosti. „Odpor je teď větší. V lidech to aktivovalo obranné mechanismy.““

Druhý hlas:

„,Nigerijský zákon byla protireakce,“ řekl Chidi Odinkalu, předseda Nigerijské komise pro lidská práva (…) „Teď se stává, že gay napadají a pošťuchují na ulici. Tomu všemu se dalo předejít. Říkal jsem to i soukromě americkým diplomatům – riziko způsobuje víc škody než užitku. Neměli byste svou dobrou vůlí poškodit společenství, které chcete chránit.““

A třetí hlas, lagoská aktivistka Stella Iwuagwu:

„.Dřív tito lidé žili své životy nenápadně a nikdo jim nevěnoval žádnou pozornost. Hodně lidí dřív ani nemělo tušení, že něco jako gayové existuje. Ale teď to vědí a pobuřuje je to. Teď slýchají, že sem Amerika tahá všechny tyhle cizí životní styly. Nový zákon je povzbudil. Džin je vypuštěný z láhve.“

Jak zde slyšíme, homosexualita měla v dosavadním sociálním uspořádání jakési místo, sice nedokonalé a ponižující, charakterizované absencí, ale fakticky bližší ideálu žít a nechat žít než to, co způsobili obhájci (v článku si všimneme, že citovaní domorodí aktivisté se často vyznačují tím, že žili nějaký čas na Západě). Do očí bije také odstavec: „Anti-gay postoje jsou v Africe rozšířené. Homosexuální vztahy zůstávají ve většině zemí nezákonné, což je dědictví koloniálních zákonů, jež byly do té doby, než začal Západ v posledních letech tlačit na jejich zrušení, převážně zapomenuty.“

Takže koloniální dědictví zůstávalo milosrdně zaváté – dokud nepřišli idealisté z Washingtonu se svým důrazem na práva, jež ovšem v západním světě fungují jinak, a se svým pojetím homosexuálních vztahů, jež prošlo v posledních desetiletích v srovnání s historií i se zbytkem světa revolucí – zjednodušeně řečeno, od důrazu na aktivitu k důrazu na osobní identitu. Pokud si něco zaslouží přídomek kulturní imperialismus či neokolonialismus, je to tohle – při vší své nadřazenosti toho staří kolonialisté o zemích, které kolonizovali, věděli a chtěli vědět víc než dnešní aktivisté. Ti mají doma velký politický vliv, pro levicové politiky jsou volebně nepostradatelní a chtějí vidět výsledky: schválené zahraničněpolitické programy s financováním jako důkazem, že jsou bráni vážně. Vůči skutečným výsledkům, dopadům na lidi na místě, jsou obrněni.

U nás je to vlastně legrace. V naší blízkosti se reálné škody páchají nejblíže ne Ukrajině, kde například EU podmiňovala bezvízový styk schválením antidiskriminačních opatření v zákoníku práce. Ten například zpravodajství v britském Guardianu charakterizuje slovy „ze sovětských časů“. Ukazuje to zvrácené priority: zákoník práce může zůstat sovětský, hlavně když se k němu přilepí ustanovení o homosexuálech. Ukrajinský parlament ho napopáté schválil. Ruští propagandisté si musí mnout ruce, jak Západ nahrává jejich tvrzení, že EU znamená šíření homosexuality, a benefit pro Ukrajince je povýtce virtuální – jak snadné a efektivní tam asi je soudit se podle zákoníku práce? Homosexuální vztahy samotné přitom samozřejmě na Ukrajině nezákonné nejsou.

Je to celé smutné a nepřekvapivé zároveň. To jediné překvapivé vlastně je, že New York Times dokázaly aspoň na chvíli otevřít oči.

Přejít na diskusi