Jak pomoct Řecku? Vrátit ho zpátky na Balkán!

Témata: , ,

Řecká krize má skutečně potenciál eurozónu úplně rozsypat. Dávno se ví, že jde o nedomyšlený projekt, v němž se od počátku nedodržovaly ani vstupní parametry. Ani teď se nedodržují maastrichtská kritéria hned v řadě zemí, včetně Francie. Vnitřní pravidla, jakkoli chabá, jsou mnohdy cárem papíru, který se mění vždy, když začnou vadit velkým státům. Chybí normy pro vystoupení ven ze spolku a momentálně absentuje i politická vůle v samotném Řecku k řešení problému elementárně inteligentním a prověřeným způsobem.

To všechno víme. Největší nebezpečí však spočívá v tom, že pokračující úspěch řeckého parazitismu a vydírání, kličkování a neschopnosti žít za své, má potenciál nakazit i další, mnohem důležitější státy. Pokud uspěje řecký komunista, budou do tří let extrémisté u moci přinejmenším v celé jižní Evropě. A všichni budou požadovat totéž: zrušení dluhů, zvýšení státních výdajů, zvýšení počtu státních úředníků, růst státních investic a pokles daní.

To nerozvrátí pouze evropský jih, nýbrž následně i sever. Skončí eurozóna a pravděpodobně celá Evropské unie. V jakékoli životaschopné zóně se společnou měnou, která je ohrožena penězokazi, by podobná situace byla řešena rázně a silou. Představitelé eurozóny však dnes stojí před prahem směšnosti. A řecký předseda vlády může s úsměvem říkat: „Řecko počká, až se věřitelé umoudří.“

Při první řecké krizi, na jaře 2010, evropská hora porodila myš: Zbankrotovanému Řecku půjčila dalších celkem 240 miliard eur. Je to obrovská částka, vždyť uvažme, že naše HDP, tedy součet všeho, co se v Česku za rok vyprodukuje, představuje miliard 150… a státní rozpočet pak činí sotva miliard 40….

Co se za tuto sumu eurozóně tehdy podařilo v Řecku pořídit? Stručně řečeno:

  1. Přesun dluhů ze soukromých subjektů na mezistátní Evropskou centrální banku (ECB), na mezistátní Mezinárodní měnový fond a na mezistátní záchranný val ESM, případně další podobné „pojišťovny“. Soukromé banky, většinou francouzské a německé, které předtím Řecku napůjčovaly a chovaly se při tom docela bohorovně a nezodpovědně – tedy stejně jako řecké vlády –, tímto znárodnily své ztráty. Systém evropského bankovnictví byl takzvaně stabilizován a dluhy rozloženy mezi všechny příslušné daňové poplatníky a všechny střádaly.
  2. Odklad skutečného řešení. Zákon zachování hmoty a energie zatím nikdo nezrušil. Ani Evropská unie nemá tu moc jej zrušit, její představitelé však mají velké možnosti jak problémy neřešit, oddalovat, takzvaně vysedět. Ti co za „řešení 2010“ , tedy oddálení problému, byli zodpovědni, už ve funkcích vesměs nejsou. Užívají evropských speciálních úřednických důchodů a teflonově sledují, co se bude dít. Ti co jsou ve funkcích dnes, budou do poslední chvíle opět hledat způsob jak problém vysedět. Jsme toho svědky už celé měsíce. Evropská unie je ve schopnosti odkládání řešení problémů na nové kvalitativní úrovni. Zamlžení pravomocí, rozvolnění kompetencí a rozmazání odpovědnosti je symptomatickým znakem celého integračního procesu.
  3. Špatný precedens. Evropské banky byly opět ujištěny, že zisky se privatizují a ztráty se znárodňují – dokonce zmezinárodňují. Řecko, tedy jeho obyvatelstvo, instituce i politici byli ujištěni, že předchozí nezodpovědná politika byla vlastně správná. Půjčky jsou projedeny, zkonzumovány, návratnost je iluzorní.

Proč se vlastně Řecko ocitlo v eurozóně?

Řecko bylo v rámci euroamerické civilizace vždycky populární. Nedostižné mýty. Naše kořeny. Široké civilizační základy: v matematice, filozofii, geometrii, architektuře, a řadě dalších vědění. Koho by nezasáhla antická mytologie, umění a – samozřejmě – demokratický mýtus spojený zejména s budováním Athén jako městského státu.

Proto právě na řecké půdě evropští nadšenci zorganizovali v roce 1896 první novodobé olympijské hry. A pravděpodobně i proto je dodnes Řecko největším příjemcem různých evropských dotací na hlavu (3,3 % HDP v roce 2014), přestože ani teď není zdaleka nejchudším členem EU (18. místo z 28 členských zemí, v HDP na obyvatele, dle kursu parity kupní síly – tedy po započtení rozdílných cenových hladin). Srovnání je ještě drsnější v případě použití reálného kursu, tam totiž Řecko stále bezpečně převyšuje třeba i nás, Českou republiku, starou průmyslovou zemi s více než stoletou demokratickou tradicí.

Řecko proto mohlo falšovat data o splnění kvalifikačních předpokladů. Těžko věřit tomu, že se o tom v Bruselu a Frankfurtu (sídlo ECB) nevědělo. Dovedu si představit to nadšení: Eurozóna by bez Řecka nebyla úplná…ta symbolika…olympijské hry 2004 za rohem…všichni potichu přivřeli oči. Krásný nový svět! A zpočátku jim vývoj dával za pravdu. Řecko zrychlilo krok, stavělo dálnice, domy, hotely a zvyšovalo mzdy a důchody. Evropské banky se předháněly jak uspokojit poptávku těch, které nikdy moc nebavilo přemýšlet, kdy a jak se půjčky vrátí.

Když v roce 2008 začala krize, Řecko jelo plnou parou dál: přímo do zdi! Málo se už dnes připomíná, že v roce 2009, kdy všechny země (kromě Polska) už prudce brzdily, Řekové zaznamenali téměř tříprocentní nárůst HDP! Jak to dokázali? Jejich rozpočet byl v deficitu 15 % vůči HDP (což je na hranici světového rekordu nezodpovědnosti), to znamená, že cca každé třetí euro ve státních výdajích bylo půjčené! Je symptomatické, že ještě tehdy evropští bankéři stále Athénám půjčovali: proč nepůjčovat, když to chtějí…Jsou přece v eurozóně s tím Německem, ne?

V roce 2010 se šláplo konečně na brzdu. Jednou věcí totiž je onen tradiční euroamerický sentiment, a věcí druhou realita. Tu dobře vystihuje známý obraz místního krajináře devatenáctého století v řecké galerii: znázorňuje osamělého pasáčka ovcí, obhlížejícího shůry zarostlé ruiny starověkého amfiteátru, o němž nemohl mít ani potuchy k čemu kdysi sloužil, kdy a kým byl postaven a kam zmizeli lidé, kteří jej užívali… Ano, dnešní Řekové mají s antickým Řeckem společného sotva víc, než území a oblíbené památky. V historii novodobé se Řecko v mnoha ohledech více podobá Bulharsku, Turecku, anebo třeba Tunisku, než zemím střední a západní Evropy.

Dlouhodobý úspěch řeckého parazitního modelu

V tomto kontextu je úspěch této země v posledních šedesáti letech (1949-2009) přímo fenomenální. Zatímco třeba české země ještě koncem třicátých let dosahovaly ekonomického výkonu Francie a značně převyšovaly úroveň Itálie, Rakouska, anebo Japonska, Řecko stále spalo uprostřed svého devatenáctého století. My jsme se poté v našem „slavném“ období (1948-89) zařadili mezi tři země, které ve světové soutěži tehdy nejvíce relativně upadly (spolu s Argentinou a Uruguayí), zatímco lobbisticky agilním Řekům se podařilo z dojaté západní Evropy vytřískat doslova, co se dá. Nejprve se zbavili komunistů (můžeme si o jejich občanské válce myslet co chceme, ale je téměř jisté, že bez tohoto vítězství by dnes řečtí důchodci nebrali v průměru měsíčně 900 euro, nýbrž 150 – po přepočtu z leva - jako v Bulharsku). V roce 1974 (tedy o 16 let dříve, než jsme ji obnovili my) zavedli plnou demokracii a v roce 1981 (tedy dokonce o 23 let dříve, než my) vstoupili do Evropské unie. Jak toho mohli dosáhnout?

Kromě onoho západního sentimentu určitě také tím jak důrazně jejich politici bojovali a bojují za řecké národní zájmy. Kolik jsou schopni vyjednat pro Řecko, jak důsledně a pevně to dělali a dělají. Jakkoli je řecká politika – zvláště dnes – nechutná, jakkoli je sprostá, trapná a věcně ujetá, nemůžeme pominout, že má – a asi i nadále bude mít – své výsledky. A cokoli můžeme zazlívat oněm dnešním drzým levičáckým spratkům ze Syrizy, tak rozhodně ne to, že by nevytloukli z evropského projektu pro sebe a pro své lidi, co se dá. Kontrast vůči – už sedmdesát let – tradičně příliš bojácné, empatické a občas až zbabělé politice české, která usiluje jen o to, co je cizí vrchností předem povoleno, zůstává do očí bijící. To ovšem neznamená, že „řecký zázrak“ není u konce. Je u konce a to přinejmenším na velmi dlouho.

Bohužel, přímé srovnání české a řecké ekonomiky působí v této chvíli až komicky. My máme výkon, oni mají peníze. Když v  roce 2009 dosáhli Řekové onoho nevídaně rekordního deficitu státního rozpočtu, ve výši 15 % vůči HDP, byl tento jejich deficit v přepočtu cca 1 bilión korun, tedy celý český rozpočet! Počet pracovních sil v Česku je 5,4 miliónu, v Řecku 3,9 miliónu, ale dokonce 26 % z nich je nezaměstnaných. Méně pracovních sil, při zhruba stejném počtu obyvatel, má Řecko proto, že mnoho řeckých padesátníků pobírá již důchody, které navíc dosahují skoro dvojnásobku výše důchodů českých. Mnoho žen také zůstává v Řecku doma a výdělečnou činnost nevykazuje, práci ani nehledá.

V zemědělství pracuje 13 % Řeků, Čechů naopak jen 2,6 %. V průmyslu je zaměstnáno (z vyššího základu) 37 % Čechů, kdežto jen 16 % Řeků. Není pak divu, že český export už koncem února dosahuje celoroční řecké úrovně: Je 6x vyšší, než export řecký. V absolutním objemu exportu je v EU Řecko dvacáté (za ním jsou už pouze nejméně lidnaté státy), kdežto Česko deváté. České devizové rezervy dosahují nyní 59 miliard dolarů, přičemž se pohybujeme ve společnosti zemí jako Austrálie, Švédsko, či Kanada, kdežto Řecko, s rezervami ve výši 5 miliard dolarů, je ve společnosti Kambodži, Pobřeží slonoviny a Konga…Vnější dluh Řecka (nejen vlády) dosahuje 570 miliard dolarů…

Hrubý domácí produkt Řecka je ale v reálném kursu pořád o polovinu vyšší, než v Česku. Tomu odpovídají téměř dvojnásobné platy a důchody v Řecku. To rozum nebere. Jak je to možné? Z Česka jsou rok co rok vyvezeny dividendy za cca 200 miliard korun, a nepřispívají tak nijak k místní spotřebě a investicím. Do Řecka naopak ročně proudí zdroje v podobě půjček, které nebudou nikdy splaceny, a to v přepočtu ve výši kolem 500 miliard korun. Nutno však poznamenat, že při přepočtu důchodů a mezd dle kursu parity kupní síly (dle vnitřní cenové hladiny té které země), tedy dle skutečné kupní síly na vnitřním trhu, jsme již Řecko alespoň dotáhli. Tedy například český průměrný plat 26 500 Kč (970 euro) se fakticky rovná řeckému průměrnému platu 1800 eur. Když ale průměrný Řek přijede do Česka, je bohatý, když ovšem průměrný Čech přijede do Řecka, je na tamním trhu hodně chudý. Kurs koruny a eura není v pořádku.

Řecko jako evropský okres

Přes všechny vyjednávací podivnosti, které neefektivní evropský úřední stroj nutně produkuje, je existující míra jeho neflexibility, nerozhodnosti a nekoncepčnosti i tak až zarážející. Ekonomickým významem to není: eurozóna má 338 miliónů obyvatel a Řecko necelých jedenáct miliónů, tedy 3,25 %. Poměr ekonomického výkonu je samozřejmě ještě ostřejší: Řecká ekonomika produkuje sotva 2,3 % výkonu celé eurozóny a významnou část z toho tvoří „měkká“ obsluha turistického ruchu. Pro lepší představu: Je to stejné, jakoby Českou republikou hýbaly problémy spojených okresů České Budějovice a Český Krumlov…

Téměř se nabízí vysvětlení, že – vzhledem k oné neexistenci výstupních podmínek a výstupních pravidel z eurozóny – se bruselští a frankfurtští úředníci obávají soudních postihů za cokoli, co by mohlo Řecko dostat do pohybu směrem z klubu. Právě proto asi kancléřka Merkelová do omrzení opakuje: „Udělám všechno pro udržení Řecka v eurozóně.“ Čeká se tedy, kdo začne jako první? Bude tím impulsem nezaplacení červnových splátek Mezinárodnímu měnovému fondu? Bude následovat i válka žalobců a advokátů? Tam by Řecko za určitých okolností mohlo mít dobře nabito a nemuselo by být slabší. Kvůli těch chybějících pravidel exitu. Před soudem létaly by cifry ve stovkách miliard eur.

Co by se s Řeckem mělo udělat

V  sázce je příliš velká škoda – a to bezprostředně – pro celý klub. Proto nevěřím, že se tentokrát zase nestane vůbec nic. Že se dolejí peníze do prázdného bubnu a bude se Řecko flikovat dál. Odpovědný postup by měl být následující:

  1. Izolace řecké nákazy. Současná vláda nemůže pokračovat. Syriza musí skončit. Představa, že se budou navyšovat výdaje řeckého rozpočtu a snižovat jeho domácí příjmy, je z jiné planety. Proto je potřeba nechat teď řecké komunisty hospodařit za své. Žádné nové úvěry, žádné další odpisy dluhů, žádné přefinancování, odklady a další kličky. Řecko nechť si klidně své dluhy teď neplatí, ale nové peníze by nemělo dostat. Nic. Ani z MMF, ani ze záchranného valu ESM, ani dle programu posílení likvidity z ECB. Řekové musí mít čas si věci prodiskutovat doma sami. Jsou teď v nejlepším období, budou mít žně, v příštích dvanácti týdnech do Řecka postupně přijede kolem deseti miliónů turistů. Ti přivezou peníze, které by Řecku mohly vydržet až do konce roku. Nejpozději do té doby by mohly být předčasné volby.
  2. Pokud snad opět vyhraje Syriza, nebo se volby konat nebudou, nic se neděje, Řecko se stane státem, který se sám transformuje do podoby Černé hory, Bosny a Hercegoviny, anebo Kosova, kde se eurem platí jako oficiálním platidlem, ale dané země členy eurozóny nejsou. V Řecku eura jsou a pokud si je budou chtít nechat, nikdo jim v tom nezabrání. Budou ale muset hospodařit za své, stejně jako jiné – výše zmíněné – země. Pokud řecké vládě dojdou peníze na vysoké platy a důchody, bude muset vydat nějaké svoje papírky, řekněme drachmy, a vybírat pak daně také v drachmách. Dluhy vůči zahraničním subjektům by se v rámci dobré vůle přepsaly rovněž na drachmy, což by byl odstrašujícím příkladem pro všechny ty, kteří Řecku nezodpovědně půjčovali. Ztratili by tak velkou část svých peněz. A Řecko by se významně oddlužilo. Tím víc, čím více by drachma klesla. Řecká práce by zlevnila, vzrostla by poptávka po domácím zboží, a vznikla by konečně nová pracovní místa. Dále by pozvedl i turismus, který by byl v Řecku výrazně levnější a tím i přitažlivější. To by byla hlavní pomoc Řecku: částečné oddlužení přes drachmu a devalvace. Je tisíc věcí, které by se musely zařídit, ale řecké vládě by opravdu nic jiného nezbývalo. Těžko čekat, že celá Evropa bude kolkovat peníze, aby se Řeků zbavila. Oni sami by museli konat, tak jako koná každá vláda v době zlomu. Pokud Syriza bude v jakékoli fázi chtít konečně spolupracovat a učinit procesy civilizovanějšími, pak prosím, proč ne. Pokud ovšem Syriza zneužije vlastní řeckou tiskárnu cenin a bude chrlit eura dle svých potřeb, musela by Evropa zasáhnout drastickým způsobem. Všemi prostředky.
  3. Pokud vyhraje jiná strana, s programem spolupráce, bude se jednat a vstřícně hledat prostor pro měkké přistání řecké ekonomiky. Ale na konci tohoto procesu stejně musí být Řecko, které utratí jen to, co si na daních vybere. Jednodušší by to bylo s drachmou, protože snižovat mzdy, důchody a všechna ekonomická čísla na reálnou úroveň jde mnohem lépe přes inflaci nové měny, než přes snižování těchto čísel úpornou deflací s eurem. Řecko se však stane balkánským státem se vším všudy, tak jako tak. Po devalvaci půjde zase nahoru, ale řecká pověst na finančních trzích je natolik pošramocena, že to tentokrát opravdu bude za své, na vlastní účet a na vlastní zodpovědnost.

Proběhne v příštích měsících tento – nebo podobný – scénář? Pokud ne, eurozóna se zhroutí celá. Útok všech jižních levičáckých Syriz, v Itálii, Španělsku a Portugalsku, v zemích s dvanáctinásobkem obyvatelstva samotného Řecka, by byl ranou pro civilizovaný jih i sever.

To by nakonec začali rychle kolkovat i Němci.

Přejít na diskusi