1 Vychýlení stability řešili již staří Egypťané

Rovnováha, řád jako lov na krokodýla v Egyptě

TÝDENÍK ECHO,

Stále víc slýcháme o příjmové nerovnováze, ale i teplotní nerovnováze celého zemského systému a o dalších vychýleních ze situace tradičního světa. Pojďme se podívat na pojem nerovnováha pohledem civilizací, které se touto otázkou zabývaly skoro tři tisíciletí. Jedná se o staré, ba prastaré motivy, které po staletí řešily tak významné civilizace, jako byla ta čínská, sumerská či egyptská. V čínské tradici se často setkáváme s motivem nerovnováhy mezi nebem a zemí, jinovou a jangovou složkou království, společnosti či lidského těla. Rovněž starý Sumer se zabývá otázkou nějakého vyššího řádu skrytého v nepříliš jasném pojmu „giš-chur“.

V mytologiích Blízkého východu, jejichž motivy často přebírali Řekové, se obvykle jedná o situaci, kdy některý z bohů, obvykle Slunce či Bohyně úrody, kamsi odejdou a svět se ocitne na pokraji chaosu. V egyptském písemnictví, zejména v příbězích a knihách moudrosti, jejichž doložitelné písemné počátky sahají zhruba k roku 1900 př. n. l., jsme překvapeni množstvím motivů, které známe ze Starého zákona a jež formovaly i evropský pohled na svět.

Stará egyptská civilizace vytvořila z myšlenky rovnováhy a řádu (maat) dokonce jeden z ústředních pojmů. Je to pochopitelné. Nilské údolí je sice úrodné, ale bylo z palestinské strany sužováno nájezdy Asiatů a z druhé, libyjské strany ataky pouštních nájezdníků. Egypťané se považovali za ostrov řádu obklopený chaosem lidí, kteří se chtějí zmocnit jejich země. Podobně se dnes cítí například někteří Němci či Francouzi. Nalézali z této nebezpečné situace jediné východisko – neustálý boj s chaosem, který se podobal noční cestě Slunce, jež musí překonat mnohé překážky, než se opět vynoří z vod, které jsou zároveň očistné i nebezpečné.

Pírko na vahách příčin

Slovo „maat“ má příliš mnoho významů – je to spravedlnost, řád, pravda. Má význam kosmický, daný putováním Slunce oblohou, význam společenský i osobní. Zachvátí-li svět nepravda, která je druhem nerovnováhy, vždy se promítá do života jedince, společnosti i přírody. Nerovnováze se čas od času nelze vyhnout, takže se nakonec projeví úplně všude. S podobným názorem, tedy že v nešťastném světě nelze nalézt trvalé osobní štěstí, se setkáváme v indickém a tibetském buddhismu.

Řád vyžadoval rovnováhu, jež bývala zobrazována vahami, které dokázala vychýlit i drobná příčina, symbolizovaná pštrosím perem. Pět tisíc let starý obraz vah, na nichž se váží srdce člověka, přešel z egyptské ikonografie do byzantské kultury a odtud i do západního křesťanství, kde je zosobněn postavou archanděla Michaela. Důvod, proč Egypťané tolik lpěli na myšlence řádu a rovnováhy, nejspíš nalezneme v každoroční nilské záplavě, která musela být dobře vyvážena. Bylo-li vody hodně, protrhla hráze, když jí bylo málo, nedosáhla na pole a následoval hlad. Řeka měla své nilometry, kde výše stoupající vody byla s napětím sledována celou populací.

Egyptské texty popisují tehdejší svět poněkud pesimisticky, ale s ironií a slovními hříčkami. Mívají dramatické rysy a některé z nich byly zřejmě veřejně recitovány či hrány. Často v sobě obsahují nějaký vnitřní rozpor, protože blízkovýchodní svět vždy řešil nějakou nejednoznačnou zápletku na úzkém rozhraní mezi pravdou a podvodem. To ostatně znají i dnešní cestovatelé do zemí orientu. Egypťané vůbec mají tendenci k něčemu, co R. B. Parkinson nazývá „negativní kosmologií“. Svět podle nich tíhne k chaosu a rozkladu. My bychom řekli, že si byli vědomi „temné strany síly“. Řešení nalézali ve spravedlivosti a soucitu. Sinuhe říká: „Dal jsem pít žíznivému, ukázal jsem cestu bloudícímu, zachránil okradeného.“ Obrací se ke Královně nebes a ospravedlňuje se. Přesto pravda dlí někde jinde a na Zemi ji nelze v dokonalém stavu nalézt. Jsme však zavázáni nikoliv k jejímu hledání, ale k dodržování. Známe ji totiž. V jiném příběhu říká Výmluvný venkovan, že „udržovat spravedlnost země znamená činit pravdu“.

Spravedlnost Země

Pojem „spravedlnost země“ si vcelku můžeme představit jako soucit s lidmi, zvířaty i rostlinami. Podle příběhu Výmluvného venkovana vyžaduje trpělivé srdce, dobrou míru a nějaký druh vnitřního světla. Pravda však nespočívá v poznání věcí, ale dělání. Bývá vyobrazována nikoliv jako klidná buddhistická meditace, nýbrž jako lov na hrocha či krokodýla, který přináší násilí. Výmluvný venkovan za velké neštěstí považuje generaci, ve které se nerodí strážci sýpek a velcí lidé. Ti jsou dary bohů, a pokud se již neobjevují, znamená to, že bohové odvrátili tvář. Ve Starém zákonu mají podobný význam proroci, kteří nejsou hlasateli zkázy, ale naopak těmi, kteří se starají o to, aby nenastala.

Celý text Václava Cílka čtěte na EchoPrime nebo v Týdeníku Echo.

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.