Koho zastupuje státní zastupitelství?

Když se vyvíjí informační systém, nejprve se definuje jeho účel a identifikují potřeby uživatelů. Až pak má cenu navrhovat jeho moduly a určovat, jaký výkon musí mít hardware.

Chystá-li se zásadní novela zákona o státním zastupitelství, měl by proběhnout podobný proces. Veřejnou a upřímnou debatu o smyslu státního zastupitelství, z níž by teprve vzešel jeho design, bohužel postrádáme.

Připravená novela zákona se zdá mít jasné zadání. Razantně ji prosazuje skupinka osob kolem Unie státních zástupců. Dozajista čirou náhodou má novela zavést centralizaci soustavy a další organizační změny, které této skupince umožní ovládnout i zbytek soustavy, který ještě nekontroluje, a zabetonovat na mnoho let dopředu touto skupinkou vybrané osoby na postech funkcionářů. Instituce jako celek (nikoli jednotliví státní zástupci) se pak má do značné míry osamostatnit a ponížit vnější vliv (někdo by řekl kontrolu).

Mám-li opět použít analogii s vývojem informačního systému, je to, jak kdyby se design systému řídil potřebami vybraných pracovníků IT oddělení.

Tuto vehementně protlačovanou koncepci kritizuje řada osob. Včetně těch, které nejsou do frakčního boje uvnitř soustavy zapojeny a u kterých se dá očekávat, že kritiku myslí upřímně a nezaujatě.

Nenarazil jsem však dosud na žádného kritika, který by se zamyslel nad samotnou podstatou státního zastupitelství. Všichni stále vycházejí z toho, že státní zastupitelství zastupuje stát. Je tomu ale tak? Případně je to ideální stav?

Je pravdou, že instituce se jmenuje „státní zastupitelství“. A je také pravdou, že ve svých počátcích před několika staletími skutečně stát, resp. panovníka, v právních věcech zastupovala. V některých zemích je tento aspekt stále částečně zachován, i když třeba u nás majetkové zájmy zastupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ale kombinace slov v názvu či historické kořeny nemají být jediným kritériem pro posuzování, koho nebo co vlastně státní zastupitelství zastupuje.

Já sám jsem roky jako státní zástupce pracoval a nikdy jsem neměl pocit, že zastupuji stát. Když jsem podával soudu obžalobu nebo když jsem pronášel závěrečnou řeč, nikdy jsem necítil, že zastupuji zájmy Hradu či Strakovy akademie. Proč bych také měl? Se zájmy Hradu ani Strakovy akademie to nijak nesouviselo; ani se zájmy parlamentu či jakékoli jiné státní složky.

Když jsem podával obžalobu nebo když jsem vystupoval proti obžalovanému u soudu, vždy jsem jednal ve vyšším zájmu, v zájmu spravedlnosti.

V tomto směru jsem měl vždy dojem, že zastupuji shodný zájem jako soud. O soudu nikdo neříká, že hájí zájem státu. Dokonce by se na dotyčného všichni dívali úkosem, kdyby někdo něco takového chtěl tvrdit. Soud má hájit zájem spravedlnosti a nic více, bez ohledu na to, že jeho činnost je vymezena zákony přijatými státem.

A státní zástupce, pokud dělá svou práci dobře, by se měl alespoň v teorii shodnout se soudcem, pokud jde o hodnocení skutku i navrhované rozhodnutí. Státní zástupce tedy má hájit stejnou spravedlnost jako soud. Je to ostatně vyjádřeno i v zákonné úpravě: státní zástupce nesmí být inkvizitor a musí brát poctivě v úvahu i důkazy ve prospěch podezřelého/obžalovaného.

Proč se tedy tvrdí, že státní zástupce má hájit nějaký státní zájem? Dokonce se odvážím tvrzení, že nejhorší právní perverze často vznikají právě tehdy, kdy se státní zástupci snaží vyhovět skutečnému či domnělému státnímu zájmu.

Tak například vznikaly neskutečné „trestní“ případy, když stát začal prosazovat politiku přísného postupu vůči pravicovým extremistům a když se státní zástupci rozhodli vyhovět přání shora. Potom docházelo i k takovým excesům, že se jako údajná propagace nacizmu stíhal prodej nacistických militarií na docela normální burze pro sběratele militarií (kupodivu nikdo netvrdil, že prodej napoleonských militarií propaguje napoleonský režim).

Nebo se „povinně“ brala vážně provokativní písnička od rapera Řezníka, o které i průměrný puberťák pochopil, že není míněna vážně. Ale všichni v přípravném řízení předstírali, že jsou méně chápaví než průměrný puberťák, aby naplnili přání státu diktované shora. Se spravedlností to samozřejmě nemělo nic společného.

Podobně nápadné vycházení vstříc poptávce shora je i do extrémů dovedené stíhání za neplacení alimentů. U soudu pak občas stojí nezaměstnaný stavební dělník v částečné invaliditě uprostřed hospodářské krize za to, že má dluh na alimentech. A když nebohý státní zástupce se svědomím zkusí jen navrhnout, že by se to mělo aspoň podmíněně zastavit, když už se to musí stíhat, hned je mu od nadřízených sděleno, že to přece nejde. Někdo by řekl, že jsme málo aktivní v chránění zájmů nezletilých, jak se od nás očekává! Spravedlnost nikoho nezajímá, když se hájí státní politika.

To bylo jen pár příkladů k tomu, jak prosazování státního zájmu státním zastupitelstvím nelze akceptovat. Státní zastupitelství nemá prosazovat žádný státní zájem, nýbrž spravedlnost. Až tak bude opravdu činit, bude právní prostředí u nás o dost příznivější k životu.

Určení, koho nebo co má státní zastupitelství zastupovat, bude ale mít vliv na to, jak má vypadat právní úprava jeho postavení. Existují země, kde je státní zastupitelství blíže soudům, než je tomu u nás. S ohledem na to, že teoreticky mají obě instituce prosazovat stejný zájem a mají být obsazeny osobami se zaměnitelnou kvalifikací, to pokládám za daleko vhodnější řešení. Proč by se místo vydělování do samostatné kapitoly nemělo státní zastupitelství naopak nějak přiblížit soudní soustavě?

S přihlédnutím k dobře známým českým specifikům bych se navíc přikláněl k tomu, zvýšit nezávislost jednotlivých státních zástupců, aby se přiblížila nezávislosti soudců. To bylo mohlo zvýšit důvěru v činnost státních zástupců více, než kdyby byla nezávislá instituce jako celek, ale uvnitř fungovaly pořád ty samé poměry a to samé vycházení vstříc nějaké politice.

Shrnuto, existují i jiné modely fungování státního zastupitelství postavené na jiné definici jeho účelu. Aby byla změna jeho postavení (dokonce se prý má měnit i ústava) smysluplná, měla by se nejprve vést otevřená debata, k jaké definici smyslu státního zastupitelství se přikloníme. Až potom se bavme o jeho začlenění do soustavy státních orgánů a o konkrétním uspořádání této instituce.