RECENZE

Takhle mučil starý Grebeníček. Tedy možná

Gottwaldovy boty

Do pražské La Fabriky přijelo 18. listopadu, den po oslavách sametové revoluce, Slovácké divadlo z Uherského Hradiště, aby tu úspěšně a za velkého zájmu publika předvedlo kus, který s listopadovým výročím souvisí. Ovšem ve střízlivé a značně nahořklé podobě. Hru Karla Steigerwalda Cena facky aneb Gottwaldovy boty nastudoval s lokalitou spojený tvůrce Břetislav Rychlík, příběhy z Hradiště a okolí inspirovaly i Steigerwaldovu tragigrotesku.

Zdrojem byla především kniha povídek Josefa Holcmana (též s názvem Cena facky) i ostudné okolnosti, vážící se k hradišťské věznici v 50. letech a kauze jednoho z vyšetřovatelů StB Aloise Grebeníčka, jehož syn Miroslav „po sametu“ fungoval několik let nejen jako poslanec, ale též předseda KSČM.

Ve hře vystupuje trojice skalních komunistů, nazvaná podle rozdělení partů v lidové muzice, Primáš – jinak vysoký funkcionář v celorepublikovém měřítku (v inscenaci ho ztvárňuje Tomáš Šulaj), jeho otec Terciáš – bývalý vyšetřovatel StB (Martin Vrtáček) a Obligát – někdejší stranický tajemník (Pavel Majkus). Nejsou prý příliš dobrými muzikanty, což je v tomto kraji téměř neuvěřitelné, a přichází je posílit názorově zcela protikladný klarinetista Tydlitát (Zdeněk Trčálek), jehož nebožtík dědeček kdysi poznal i vyšetřovatelské metody Terciáše.

Komunistická trojka je vůči Tydlitátovi ve střehu, tuší v jeho muzikantském zájmu cosi nekalého. A opravdu, Tydlitátovi jde o to objevit v domácnosti, kam dochází na zkoušky, „Gottwaldovy boty“ (mučící pomůcku se zavedeným elektrickým proudem) a Terciáše z jeho metod usvědčit. Toho ostatně marně – stále nějak schovaného či maskovaného – shání se soudní obsílkou poštovní doručovatelka, která se i „splete“, když říká, že potřebuje zastihnout pana Grebeníčka. Navíc mezi Tydlitátem a Primášovou dcerou Mirkou (Jitka Josková) vzniká milostný vztah. Steigerwald neváhá jejich výstup v textu hry nazvat Montek a Kapuletová („dva znesvářené rody“).

Do komplikované, v první polovině večera možná až příliš rozmáchlé struktury hry, plné aluzí i hrátek (Terciášovi se zjeví přízrak Karla Marxe), vstupují také autentické osudy vězněného vinaře (podle Holcmanovy - z autopsie jeho rodu pramenící - povídky), jehož nejen trýznili v hradišťské věznici, ale po propuštění mu škodili i krádežemi vína a později zákeřnou likvidací vinohradu.

Steigerwald svou hrou pokračuje v často bolestivém uměleckém průzkumu traumat naší novodobé historie. Ceně facky předcházely tituly Horáková-Gottwald, Políbila Dubčeka a Má vzdálená vlast. Také v tomto opusu autor nešetří sarkasmem a krutou ironií, tentokrát především při prezentaci Primášových obmyslných plánů, jak při výhodách demokratického soudnictví docílit rafinovanými „obstrukcemi“ toho, aby se jeho vydařený tatík vůbec nemusel dostavit k soudu.

Herecký potenciál Slováckého divadla je již několik let obdivuhodný. Protagonisté rostli na náročných úkolech, zdejší repertoár lze ve srovnání s jinými oblastními divadly charakterizovat jako nepodbízivý. Na jevišti není žádná figura zobrazena rozpačitě, vynikne pochopitelně trojice padouchů. Vrtáčkova trochu potměšilá kreace starého estébáka se vyznačuje přehlednou kresbou charakteru a jakousi až zrůdnou hravostí. Tomáš Šulaj jako jeho politicky ostřílený synek prezentuje ve své figuře cynickou vychytralost i ideologickou zaťatost, herec si navíc připomene v krátkém výstupu svou někdejší velkou roli, Shakespearova Richarda III. (Steigerwald postavu Primáše obohatil několika řádky z klasika). Majkusův tajemník Obligát, který také činil zlo, zase s podlou rafinovaností Terciáše občas straší, že by někdejší vyšetřovatelovy aktivity mohly mít nepříjemné právní důsledky.

Rychlíkova režijní koncepce obohacuje text o řadu hudebních čísel (inscenace se žánrově vymezuje jako cimbálmuzikál), horňácká muzika Petra Mičky, ale i zdatně zpívající herci dávají k lepšímu některé slovácké písničky s budovatelskými texty, které vznikaly – kdoví zda spontánně – v 50. letech přímo v oblasti (celorepublikově nejznámější byla i zde prezentovaná Dobre je, dobre je, že už není pána).

Dějem diváky provázejí tři stylizované postavy, známé ze socialistické stokoruny: dělník, rolnice a pionýr. V řadě groteskně fantaskních výjevů se přidávají k aktérům. Pro finálové balábile po svatbě, kdy se Tydlitát s Mirkou žení proti své vůli na základě komunistické intriky (úplně naopak než se děje u Shakespeara s mladými Kapuletovou a Montekem), připsal Steigerwald recitaci, eventuálně zpěv zhudebněné Wernischovy básně Když zhaslo slunce.

Rychlík finále hradišťské inscenace řeší undegroundovými Muchomůrkami (Hlavsa, Bondy). Na jevišti přítomné děti (hrály potomky Tydlitátových, na něž se ve hře konal zátah, aby byly po uvěznění rodičů dány ke komunistické převýchově) srdnatě prozpěvují tu partii textu, evokující halucinogenní účinky hub.

Inscenaci i hře by mohl hnidopich vytknout nadměrnou košatost, silný zážitek z textu i jeho jevištního ztvárnění mě však provází již několik dní. Výsledné dílo není zapomenutelné.

Přejít na diskusi