NOVÉ

‚Bolševici zabili s carevičem i pobočníka, mého praprastrýce‘

,

česká stopa carského pobočník

Témata: , , , ,

Když bolševici v roce 1918 zastřelil dědice ruského trůnu a ‚posledního cara‘ Michaila Alexandroviče, byl to jen začátek krvavého rudého teroru. Umírající Michail se mohl utěšit alespoň tím, že ho ani tváří v tvář smrti neopustil jeho pobočník a věrný přítel, Brit Nicholas Johnson. Ten byl shodou okolností prastrýcem zakladatele výboru „Oni byli první“ Vladimíra Bystrova. „Tělo mého praprastrýce dodnes leží na neznámém místě v Rusku a úřady se o jeho nalezení příliš nesnaží,“ řekl pro ECHO24.cz Vladimír Bystrov mladší.

Přestože Johnson není příliš známý, nebyl úplně nevýznamný. Jeho otec, který se rovněž jmenoval Nicholas, byl kapitánem carské gardy a jeho německy mluvící matka vyučovala hudbu na carském dvoře. Vzhledem k tomuto postavení proto není divu, že se v roce 1912 stal pobočníkem dědice ruského trůnu Michaila Alexandroviče. Duo Johnson-Michail bylo u dvora známé jako „dlouhý a krátký“. Zatímco velkokníže Michail byl od přírody vysoký, Johnsona jeho současníci popisovali jako muže s „kulatým obličejem, ne příliš vysokého a hovořícího třemi jazyky“.

Johnsonova historická chvíle nastala v roce 1917. Roky tvrdých bojů proti Německu a Rakousku-Uhersku způsobily v Rusku krizi na domácí frontě a donutily ruského cara Mikuláše II. k abdikaci. Car se vzdal trůnu ve prospěch svého mladšího bratra Michaila. Byl to právě Nicholas Johnson, kdo pomáhal sestavit Michailovo prohlášení. „Poslední ruský car“ v něm uvedl, že jediná možnost je přejít z absolutistické na konstituční monarchii. Následně předal moc takzvané prozatímní vládě. Přestože Michail nebyl nikdy korunován a sám uvedl, že o moc nemá zájem, bývá někdy považován za posledního ruského cara dynastie Romanovců.

‚Nechte mě říct sbohem mému příteli‘

Abdikací cara však neutěšená situace v Rusku zdaleka neskončila. Trvalo jen několik měsíců než bolševici svrhli prozatímní vládu a provedli svůj ozbrojený převrat, který do dějin vešel jako Velká říjnová socialistická revoluce. Carská rodina, která se do té doby těšila relativnímu klidu, se musela začít starat o přežití. Michail začal na svého britského pobočníka naléhat, aby zemi opustil, ale on nechtěl. Oba muži museli zanedlouho odejít do vyhnanství do ruského Permu. Zbytek rodiny zmizel, kam se dalo.

„Naše rodina se po bolševickém puči rozutekla na všechny strany. Naše větev skončila v tehdejším Československu, jsme potomci Johnsonovy sestry Anny. Byla to rodina baltských Němců, kteří žili v německy mluvící části Kuronska. Další větev rodiny žije v Thajsku. Třetí větev zanikla spolu s bolševickou revolucí, protože Johnson zemřel bezdětný,“ upřesnil pro ECHO24.cz pohnutou historii rodiny Vladimír Bystrov mladší, pro něhož byl Nicholas Johnson praprastrýcem.

Až do smrti se ale Nicholas těšil relativnímu pohodlí – v Permu s Michailem bydleli v hotelu a dokonce měli k dispozici i vlastní Rolls-Royce. Jediné omezení bylo to, že se každý den v 11 hodin dopoledne museli hlásit ozbrojeným strážím. To ovšem skončilo v noci z 12. na 13. června 1918, kdy si pro oba muže přišli agenti tajné policie Čeky, kteří jednali na popud Vladimíra Iljiče Lenina, a oba muže zastřelili.

Michail byl zasažen jako první. Rána ho však nezabila. Popravčí, který měl na mušce Johnsona, však mířil lépe a Michailova pobočníka usmrtil. Když umíral, Michael se k němu přiblížil, aby se s ním rozloučil. „Nechte mě říct sbohem mému příteli,“ řekl prý mužům v popravčí četě. O chvíli později dostal lépe mířenou kulku do hlavy a zemřel.

Zastřelením obou mužů však řádění popravčí čety neskončilo. Andrej Markov, jeden z jejích členů, se sklonil k Johnsonově mrtvému tělu a ukradl mu starobylé hodinky, které měl na ruce. Když se ho o mnoho let později zeptali, proč to udělal, odpověděl: „Vzal jsem si je, abych si na něho (Johnsona) pamatoval.“ Markov dodal, že si hodinky od té doby „nikdy nesundal“ a že „nikdy nepotřebovaly opravit“.

Jejich těla dodnes nebyla nalezena

Vedení rudých se k fyzické likvidaci „posledního cara“ Michaila a jeho pobočníka Johnsona uchýlilo zřejmě proto, že se obávalo, že Michaila by mohli osvobodit „bílí“, tedy opoziční frakce, která soupeřila o moc s bolševiky a použít ho pro své cíle. Popravu však dodnes provází řada nejasností. Například není jisté, jestli k popravě došlo ještě před půlnocí 12. a nebo až v brzkých ranních hodinách 13. června.

Stejně tak není jisté, kde skončila těla obou mužů. „Dodnes se neví, kde skončila jejich těla. Podle našich informací se čekisté po provedení popravy vzdálili z místa. Než se vrátili druhý den ráno, tak těla sebrali vesničané a zakopali je na neznámém místě,“ nastínil okolnosti smrti svého praprastrýce Bystrov. Dodal, že v Rusku existuje skupina nadšenců, která se těla obou mužů pravidelně snaží najít. Zatím však bez úspěchu. Jak pokračuje hledání si můžete prohlédnout zde.

Po svém zemřelém předkovi ostatně pátrají i jeho příbuzní. „Jsme teď každý jinde a ta fakta dáváme po kouscích dohromady, sami toho moc nevíme, hodně vycházíme z literatury. Například teď studuji deníky careviče Michaila a hledám v nich zmínky o Johnsonovi. Je to psané rusky a mravenčím písmem, takže to postupuje pomalu,“ sdělil Bystrov. Dodal, že řadu otázek by mohl zodpovědět spis Nicholase Johnsona, který je podle rodinných informací v petrohradském archivu.

Přestože by si tyto dokumenty rádi prohlédli, v jejich zveřejnění příliš nedoufají – ruské úřady obecně v podobných otázkách nerady spolupracují. I tak se ale pozůstalým podařilo zachránit alespoň nějaké relikvie, které souvisí s činností jejich předka na ruském dvoře: „Například máme k dispozici dvě pečetítka „posledního cara“ Michaila. To naše je zlaté, thajská větev rodiny má pro změnu křišťálové. Jinak ale kromě několika knoflíků a dalších drobností nemáme prakticky nic.“

Většina Čechoslováků na Sibiři zůstala

I když bylo zavražděni Michaila Alexandroviče a jeho komorníka Nicholase Johnsona brutální, jednalo se jen o předzvěst dalších bezohledných vražd, kdy bolševické oddíly v průběhu následujících měsíců pozabíjely prakticky celou carskou rodinu. Řada bývalých monarchů zemřela v ruském Jekatěrinburgu jen pár dní před tím, než město osvobodily jednotky československých legií.

Příběh Nicholase Johnsona, který zůstal v Rusku i když musel tušit, že zemi nečeká nic dobrého, je zajímavý především proto, že byl předek Vladimíra Bystrova, zakladatele výboru Oni byli první. Činnost výboru se zaměřuje na Čechoslováky, kteří byli po druhé světové válce s tichým souhlasem tehdejší vlády násilně odvlečeni do stalinských gulagů. Jedním z takto odvlečených byl i Bystrovův otec Mikuláš, který v roce 1920 emigroval z Ruska právě do nově vznikajícího Československa.

Bystrovův otec měl to štěstí, že se z gulagu vrátil, řada odvlečených Čechoslováků však na Sibiři zůstala. Výbor Oni byli první Bystrov založil v roce 1993 a stal se zároveň jeho prvním předsedou. Výbor se kromě shromažďování dokumentace zabývá také občanskou a morální rehabilitací těchto odvlečených lidí.

Dokonce i jeho prastrýc Nicholas Johnson na rehabilitaci musel čekat dlouhá desetiletí – dlouho byl totiž v úředních dokumentech veden jako „vinen“. Ruská vláda po rozpadu SSSR přiznala, že Johnson, „poslední car“ Michael a ostatní členové carské rodiny byli nezákonně povražděni čekisty kvůli jejich „třídnímu a společenskému statutu“. Vladimír Bystrov zemřel v roce 2010. Ještě před tím mu však tehdejší prezident Václav Klaus propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Po jeho smrti činnost výboru Oni byli první z větší části ustala.

Čtěte také: V muzeu gulagu se teď mluví o ‚protisovětské činnosti‘

Otce zastřelili, matku poslali do gulagu. Plisecká ale zůstala Rusku věrná

Přejít na diskusi