Čínští vojáci bojují v Afghánistánu. Další „Velká hra“ o Střední Asii

Témata: ,

Již několik let se objevují zprávy, že v Afghánistánu příležitostně působí i čínští vojáci. Zatím se jednalo převážně o sporadické spekulace, ale od konce roku 2016 nabraly tyto zprávy vyšší intenzitu, vyskytly se i důkazy v podobě fotografií a zazněla oficiální stanoviska. Proč vlastně Peking projevuje zájem o tuto divokou a nezvladatelnou zemi? Odpověď asi není jednoduchá, ale do realistického pojetí zahraniční politiky dobře zapadá.

Na Západě není příliš známým faktem, že Afghánistán má asi 90 km dlouhou hranici s Čínou, a to v úzkém pásu, jemuž se přezdívá „Malý Pamír“ a který je „sevřen“ mezi Tádžikistánem a Pákistánem. Právě toto nepřehledné území nejspíše slouží jako úkryt pro islamistické radikály z řad čínských Ujgurů, jimž určitě poskytují podporu afghánští islamisté. Síly NATO nevěnují tomuto pásu příliš velkou pozornost, kdežto Peking opakovaně vyjadřuje znepokojení, a proto asi příliš nepřekvapuje, že se snaží přijímat i aktivní opatření.

Ta mají podle všeho formu operací speciálních jednotek a občasných hlídek. V listopadu 2016 se na indickém zpravodajském portálu WION objevily snímky, jež (údajně) zachycují vozidla čínských ozbrojených sil na afghánském území. Na fotografiích lze snadno poznat automobily EQ2050 Mengshi (čínské klony amerického „Humvee“) a obrněné vozy VP11. Obě země sice popřely, že by čínská armáda v Afghánistánu hlídkovala, ale přidala též prohlášení, ze kterých lze odvodit, že tam jakási činnost doopravdy probíhá.

Peking potvrdil, že s Afghánci provádí „společné protiteroristické operace“, zatímco z Kábulu přišlo upřesnění, že na afghánském území nejsou čínské vojenské síly. Na dotazy, jestli se tam vyskytují jiné čínské síly, však již odpověď nepřišla. Je tedy klidně možné, že technicky vzato nejde o čínskou armádu, ale o některé z policejních či polovojenských útvarů, které se podílejí na zmíněné pohraniční spolupráci v boji proti islamistům.

Nebyl by to koneckonců první případ takové iniciativy Pekingu. Je známo, že čínské policejní síly mohou na základě dohod omezeně operovat podél řeky Mekong na území Laosu, Thajska a Myanmaru. To všechno jsou země, kde nejen působí islámští radikálové (tedy síly s možnou vazbou na Ujgury), ale kde má Čína i své ekonomické zájmy. Obě tyto motivace je tedy nutno hledat i za čínským angažmá ve stále neklidném Afghánistánu.

Peking už totiž řadu let uskutečňuje strategický koncept, pro nějž existuje označení „One Belt, One Road“ („Jeden pás, jedna stezka“) a jehož cílem je velmocenská expanze ČLR do Eurasie a dalších regionů. Námořní část plánu se zaměřuje na Pacifik, jihovýchodní Asii a část Afriky, zatímco ta suchozemská cílí na Střední Asii a Evropu. Jak napovídá už jméno, má jít o jakousi „Hedvábnou stezku 21. století“. Ambiciózní záměry Pekingu ale narážejí na dvě překážky, jež se v největší míře týkají právě regionu Střední Asie.

Tou první je vysoká nestabilita většiny zemí v oblasti, samozřejmě včetně Afghánistánu, který hraje v čínských plánech významnou roli. V jeho případě nejde primárně o těžbu surovin nebo investování (ačkoliv i v tom už Číně v Afghánistánu náleží silná pozice), nýbrž o jeho polohu, díky níž je důležitou tranzitní zemí pro přesuny surovin a zboží; nestabilita a konflikty ale tuto jeho hodnotu výrazně devalvují. Přes ostré rozepře s USA v jiných regionech má proto Peking velký zájem na tom, aby se podařilo Afghánistán stabilizovat.

Američané to nepochybně dobře chápou. Velitelé US Army už dokonce uvedli, že o operacích Číňanů v Afghánistánu vědí. A zdálo se, že s tím nemají problém. Koneckonců, pokud Číňané bojují proti terorismu mimo zónu působení sil NATO, nesporně tím přispívají ke stabilizování celé země, kde koneckonců mají i své ekonomické zájmy. Dá se říci, že se tak Čína v podstatě zbavuje image afghánského „černého pasažéra“.

Čínské působení v Afghánistánu, ať už ho budeme nazývat jakkoli, je zatím relativně malé při srovnání s počty vojáků NATO. Otázka ovšem zní, jak dlouho tato situace ještě setrvá, jelikož Američané nechtějí zůstat v této zemi věčně. Ačkoliv nyní může dojít k navýšení bojových sil v zájmu porážky islamistů, dlouhodobě chtějí členové NATO ponechat v Afghánistánu jenom menší výcvikové síly. Ale pokud by se situace v zemi poté opět zhoršila (což je vlastně hodně pravděpodobné), nebudou se tam asi příliš nadšeně vracet.

Nabízí se proto varianta, že by ČLR mohla postupně přebírat více a více faktických garancí za dění v Afghánistánu, popř. i v dalších zemích Střední Asie, kde jsou islamisté aktivní. Tady se ale nalézá ona druhá překážka, kterou představují zájmy Moskvy, která tradičně chápe Střední Asii jako „svou“. Koneckonců, z největší části jde o bývalé republiky Sovětského svazu, který tato území svého času „zdědil“ po carském Rusku.

Car je získal v tzv. Velké hře, jak se nazývá ruské soupeření s Velkou Británií, které probíhalo zhruba od roku 1830 do konce 19. století. Narazily na sebe zájmy Londýna, který chtěl zajistit bezpečnost Indie ze severu, a zájmy Ruska, jež chtělo naopak expandovat na jih. Ačkoli nikdy nevypuknul přímý ozbrojený střet obou mocností o tato území, válečná mračna se nad Střední Asií vznášela téměř neustále. Onen termín „Velká hra“ ale zpopularizoval až Rudyard Kipling v románu Kim, který vyšel po urovnání celého sporu.

Zavedený pohled na toto období sice prodělal v moderní době určitou revizi (která někdy sahá až k názoru, že žádná „Velká hra“ ve skutečnosti nikdy neprobíhala), dosud ovšem platí, že se onen pojem užívá pro nová mocenská „přetlačování“ v tomto regionu. Svého času se hovořilo o tom, že své pozice ve Střední Asii chtějí (na úkor Moskvy) posílit zejména USA, ale nyní je zřejmé, že Američanům šlo a stále jde téměř výlučně o Afghánistán. Pokud má někdo zájem o rozsáhlejší expanzi, jsou to nepochybně Čína a Turecko.

V případě Turecka jde (pro změnu) o součást snah znovu získat pozici „jedničky“ islámského, resp. sunnitského světa. Začíná se dokonce tvrdit, že Turecko, Pákistán a bohaté arabské země Zálivu formují „sunnitskou osu“, proti které stojí „šíitská osa“ Íránu a jeho spojenců, mezi něž patří (mj.) Irák, syrský Asadův režim, libanonský Hizballáh a jemenští Hútijové. Druhá z „os“ má navíc více čí méně otevřenou podporu z Moskvy.

Čína sice udržuje těsné styky se sunnitskými i šíitskými státy a režimy, jenže v oblasti Střední Asie její zájmy jasně korelují se zájmy sunnitské „osy“. Prohlubují se rovněž čínské vztahy se samotnou Ankarou, která ve Střední Asii spoléhá také na fakt, že většina tamějších národů má turkický původ. V každém případě lze ale konstatovat, že vliv Moskvy v regionu v posledních letech opravdu výrazně upadl ve prospěch Číny a Turecka.

Konkrétním dokladem je obří plynovod, jenž funguje od roku 2009 a propojuje Turkmenistán, Uzbekistán a Kazachstán s ČLR. První dvě zmíněné ex-sovětské republiky začaly nakupovat i moderní čínské a turecké zbraně (mj. protiletadlové systémy či bezpilotní letouny). Další krok má představovat plynovod, který by se táhnul přes Kaspické moře do Ázerbájdžánu a Turecka na Západ. V obou případech prohrává Rusko, na němž už méně závisí Čína jako na dodavateli surovin a středoasijské státy jako na tranzitní zemi.

Odtud také pramení upozornění geopolitických analytiků, že přes veškeré proklamace nemůže údajné spojenectví Pekingu a Moskvy dlouhodobě setrvat (a to ani nemluvíme o Sibiři, kde se dá Čína označit dokonce za hlavní hrozbu pro Rusko). Stejně tak platí, že přes nynější sblížení prezidentů Putina a Erdogana nevydrží ani rusko-turecká aliance. Krátkodobá shoda na nějaké konkrétní věci nemůže eliminovat dlouhodobý konflikt zájmů.

Každopádně lze říci, že aktuální dění ve Střední Asii (znovu) dokazuje platnost starých (nikoli zastaralých!) geopolitických zákonů. Ty se prostě projevují bez ohledu na vládnoucí režimy či líbivá diplomatické prohlášení ze summitů. Mocenské soupeření stále probíhá a nemá smysl si namlouvat opak. Většina evropského establishmentu však bohužel činí přesně to, místo aby se zabývala tím, jak se v tomto tvrdém soupeření prosadit.

Z nového čísla Prokurátoři opět na koni. Státní zástupci zase vyšetřují v přímém přenosu

Echo týdne: Zatracený mikrofony ● Rozhovor s Jiřím Drahošem: Neurážejte mě slovem vítač ● Esej: Válka je La Manche mezi Evropou a Británií ● Kauza: Pelta trpí za okresní přebor ● Salon: Dokouříme a jdem ● Svět: Pár přátel mít... ● Umění a kritika: Dva úkazy z hlubin polského vesmíru ● Recenze: Kázání rozervaného šaška ● Kulturní tipy ● Postavy: Gary Oldman: od „bad boye“ k autoritě ● Seriál Velcí Češi: Bohém bankovní přepážky ● Styl ● Přeceňovaný a podceňovaný: Emmanuel Macron vs. Theresa Mayová ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Na dvoře krále Trumpa Nakládáním s tajnými informacemi připomíná americký prezident Miloše Zemana. Akorát jich má mnohem víc
Věděl jsem, že mě budou týrat O krásných holkách v zázračném bytě Jiřího Muchy vypráví Antonín Erich Nový, který je tam fotografoval

Přejít na diskusi