Přestěhujme Spartu do Letňan

Už skoro deset let jezdím kolem velikého svítícího kotouče, stejně jako řada z vás, když míříte např. lyžovat do Alp, a ten pohled se nikdy neokouká, ale tento týden jsem měl poprvé možnost vstoupit dovnitř a výsledek mě nadchl po všech stránkách. Řeč je o tzv. Allianz Areně – fotbalovém stadionu vybudovaném pro dva mnichovské kluby, pro TSV 1860 a ten slavnější, světoznámý Bayern Mnichov.

Stadion s kapacitou nově až 71 000 návštěvníků byl otevřen v dubnu 2005, podle návrhu švýcarské architektonické dvojice Jacques Herzog a Pierre de Meuron. Jde o vynikající architekty, kteří svou kariéru zahájili malými realizacemi v okolí Basileje na přelomu 70. a 80. let. Světově proslulými se stali až po rekonstrukci bývalé elektrárny v centru Londýna na dnes nejnavštěvovanější světovou galerii Tate Modern a především díky olympijskému stadionu v Pekingu, tzv. Ptačímu hnízdu.

Návštěva útrob stadionu pro mě představovala vizuální lázně. Přehlednost, jednoduchost, ale logika i elegance. Jak architektury, tak grafického designu. Penězi se zde viditelně zbytečně neplýtvalo, na zemi chodíte po obyčejném asfaltu, veškeré stropní povrchy jsou odhaleny, žádné maskování levných materiálů těmi dražšími, pohledově atraktivnějšími.

Nikde na zdech nenajdete a4 textové informace zaletované ve fóliích, nezbytný doplněk jakékoliv veřejné stavby v Česku. Když vstoupíte do vnitřního kotle, zjistíte, že jsou trojice tribun s různými sklony umístěné vertikálně nad sebe odděleny pásy s jedinou reklamou. Se jménem sponzora, který si na třicet let pronajal i název arény. Relativně malý bílý nápis ve velikém modrém poli, pravidelně se opakující. Velmi střízlivé a elegantní.

Jediné reklamy jiných sponzorů jsou umístěny přímo u hrací plochy a střídají se, protože jde o elektronický displej. Tedy nevidíte rozdílnost grafických prezentací zároveň. Místa pro občerstvení jsou označena velkými nápisy černým bezpatkovým fontem na šedém pozadí, které jsou unifikovány pro celý stadion. Navíc jejich obsah je nesmírně lapidární a říká, co si ve stánku můžete koupit. Je překvapivě osvěžující vidět pouze např. nápis pizza, nebo hranolky a nic jiného.

Za pozornost, zvláště pro náš kontext, stojí umístění stadionu. Na severním okraji Mnichova – tedy dosti daleko od centra, na metru (U6 U-Bahn), poblíž křížení dálnic, tedy dostupný především automobily. Však také místní podzemní parkoviště (mimochodem krásné, díky vnitřním několikapodlažním otvorům, pro přístup přirozeného světla také velmi přehledné) patří s kapacitou přes 10 000 automobilů k největším v Evropě. Velké a důležité rozhodnutí, u kterého už je ale po několika letech možné prohlásit, že se vyplatilo.

Je z něho znát, že to není stadion pouze pro obyvatele Mnichova, ale pro celé Bavorsko, respektive Německo. A jde o to, aby i lidé, kteří v Mnichově nebydlí, měli ke stadionu pokud možno co nejlepší přístup. Pokud bychom se v Praze chtěli zachovat obdobně (i když pochopitelně kontext není srovnatelný), došlo by někdy v budoucnosti např. ke stěhování stadionu pražské Sparty z Letné např. do Letňan – když už jsme tam draze prodloužili metro C. Místa je tam dost a olympijské hry tam vysoce pravděpodobně nikdy nebudou.

Zajímavé je i financování výstavby stadionu. 340 miliónů eur, o které se svorně podělily spolky obou klubů, padlo přímo na stadion, ale 210 miliónů eur nezbytných na vytvoření okolní infrastruktury včetně parkování, bylo poskytnuto daňovými poplatníky.

Nemenší dojem na mě udělalo skvělé publikum. Spořádané rodiny s dětmi, jistě přes 90 % z nich oblečeno v dresech Bayernu Mnichov. Když se za vyrovnaného stavu 2:2 v utkání starých gard Bayernu Mnichov a Manchesteru United hlasatel zeptal publika na stav skóre, publikum nezaváhalo ani na vteřinu. Hlasatel: A skóre je. Bayern? Publikum sborově: Dva! Manchester? Publikum znovu sborově: Nula! Hlasatel: Díky! Publikum: Prosím. Krásný způsob jak podpořit vlastní klub skrze secvičené kolektivní popírání nepříznivé reality. Akorát k tomu na Bayernu nemají v posledních letech příliš příležitostí, naprostá většina zápasů na stadionu končí vítězstvím domácího klubu.

Chápu, že existuje spousta lidí, kteří mají k vrcholovému sportu a především k fotbalu rezervovaný vztah a asociují si s ním spíše negativní vlivy, než ty pozitivní. Ale návštěva stadionu v Mnichově je zážitek. Ty desetitisíce lidí sem pravidelně chodí za vzrušením ze sportu, podívat se na špičkové výkony, ale jen tak mimochodem se ocitají v  kultivovaném, elegantním, přehledném a logicky uspořádaném prostředí. A pokud jsou tomuto prostředí vystavováni pravidelně, má na ně nepochybně velký vliv. Což je myslím výborná zpráva a je to přesně to, co by měly veřejně přístupné budovy dělat. Takže kdybychom náhodou v Česku někdy chtěli vybudovat nový (národní) stadion, bylo by dobré si uvědomit, že by ho měli navrhovat výborní architekti. Což pochopitelně neplatí pouze pro stadiony.