Člověk bez paměti je živoucí mrtvola

O nesmírné důležitosti a zároveň nesmírné křehkosti dějinné paměti nevypovídá jenom debata o autorství Šolochovova Tichého Donu. Ruská kultura a literatura 20. století mají podobných příkladů celou řadu a všechny svým způsobem přinášejí zásadní poučení o mezích vzájemného mezilidského porozumění, pokud jde o konkrétní historickou zkušenost a z ní vzešlé vyprávění.

Jednou z nejpozoruhodnějších knih, na něž je možné v tomto ohledu odkázat, jsou bezesporu paměti ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče, vydané newyorským nakladatelstvím Harper & Row v roce 1979 pod názvem Testimony (česky byla kniha vydána v roce 2006 Akademií múzických umění pod názvem Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče).

Editor knihy, ruský muzikolog Solomon Volkov, který v roce 1976 odešel ze Sovětského svazu do USA, shromáždil a uspořádal materiál vzešlý z celé řady osobních rozhovorů se skladatelem, od něhož byl podle vlastních slov autorizován vydat text po jeho smrti (Šostakovič zemřel rok před vydáním knihy, v srpnu 1975). Téměř okamžitě po vydání pamětí byla otevřena debata o jejich autenticitě. Zahájila ji americká muzikoložka Laurel E. Fay (v roce 2000 vydala vlastní objemnou Šostakovičovu biografii), která argumentovala shodou některých míst v knize s dříve publikovanými texty Dmitrije Šostakoviče a obvinila editora knihy nepřímo z plagiátu.

Debata, do níž se postupně zapojila celá řada vědců, hudebníků, skladatelových přátel a rodinných příslušníků nedospěla prakticky dodnes k všeobecně přijímanému konsensu. Sám Volkov se k obviněním z podvodu dlouho nevyjadřoval, teprve v roce 1999 se krátce k celé debatě vyslovil: "Nelituji toho, že jsem v posledních dvaceti letech mlčel a nehájil se. Mohu jen dodat, že mezi těmi, kdo mne přímo napadli, byl málokdo - pokud tam byl vůbec někdo - o kom bych se domníval, že je skutečným badatelem, jemuž bych měl odpovědět." (Svědectví, s. 409) Volkovův postoj jako by pouze rozšířil propast mezi příznivci jím zredigované knihy a odpůrci. Právě tak jako v případě Tichého Donu ani zde nebylo možné utéci se k prostředku, v němž příslušné vědní obory až příliš často hledají spasení - totiž k původnímu ruskému zápisu rozhovorů obou protagonistů, který Volkov ještě před svojí cestou do USA za přísně konspirativních podmínek nechával pašovat ze Sovětského svazu.

Není nutné dále rozebírat všechny peripetie polemiky, která opět, jako v případě Tichého Donu, nemá žádné "exaktní" řešení. Na otázku, co je pravda, si musí čtenář textu znovu (jak je tomu až příliš často, pokud jde o kulturu sovětského 20. století) odpovědět sám: Lze věřit tomu, co je v knize psáno? Věřit tomu, že se jedná o záznam nejvlastnějších myšlenek, názorů a vzpomínek pravděpodobně nejvýznamnějšího skladatele moderní klasické hudby, kterého dvacáté století vydalo? K čemu je možné se vztahovat, hledáme-li na tuto otázku upřímnou odpověď? Ke znalosti sovětské reality Šostakovičovy doby? K vlastní "historické" zkušenosti? Ta ovšem buď může posilovat, nebo naopak umenšovat vnímání textu jako autentické výpovědi - Laurel E. Fay nevěřila v "pravdivost" Vokovovy knihy, protože měla na Šostakoviče a dobu a zemi, v níž žil, jiný názor než lidé, kteří se okamžitě za knihu postavili - lidé, kteří se skladatelem úzce spolupracovali, jako Mstislav Rostropovič, lidé, kteří sovětskou realitu z vlastní zkušenosti znali. Vypovídá snad celá kontroverze méně o Šostakovičovi a mnohem více o neschopnosti člověka západní euroamerické společnosti porozumět tragédii života ve stalinském Sovětském svazu? Solomon Vokov v předmluvě prvního vydání knihy konstatoval: "Tím nejvzácnějším a nejcennějším v Sovětském svazu je - paměť. Po dlouhá desetiletí ji z lidí vytloukali, donutili je, aby si nepsali deníky, neschovávali žádné dopisy. Když začal ve třicátých letech "velký teror", ničili občané vyděšení k smrti své osobní zápisky, soukromé archivy, a tím zároveň vymazávali i svou paměť. ... Pamatovali si jen ty události, které jsou oficiálně povolené, a pamatovali si je jen povoleným způsobem. Dějiny se závratnou rychlostí přepisovaly znovu a znovu. (Svědectví, s. 11) ...

Jak podobné vymazání paměti funguje, popsal ve svém slavném románu 1984 George Orwell. Svědectví kolem bolestné otázky umírání a smrti paměti krouží po celou dobu, někdy se jí dotýká blíže, jindy vzdáleně, ale přítomna je neustále - uchovat paměť bylo hlavním důvodem, proč se Šostakovič do potenciálně velice nebezpečné práce na knize pustil. Uchoval tak mimo jiné i jedno z mála svědectví o události, která smrt paměti v sovětském Rusku zosobňuje.

Na Ukrajině, především v oblastech obývaných kozáky byli od 16.-18. století významnými nositeli národní kultury a historické paměti potulní pěvci, tzv. kobzáři (podle strunného nástroje, hrou na nějž doprovázeli své písně. K tématu viz článek Kateryny Kolcové v časopise Harmonie z května 2013). Je těžké si dnes, v době informačního přehlcení představit, jakou ohromnou roli mohli tito lidé hrát v procesu tvorby a udržování kolektivní identity obyvatelstva převážně rurálních oblastí dnešní Ukrajiny. Bez přehánění lze říci, že v určitých aspektech mohla být zcela klíčová (na přelomu devatenáctého a dvacátého století vzniklo o kobzárech a jejich národních eposech několik etnografických prací). V zimě 1934-1935, na vrcholu stalinského teroru na Ukrajině byli stávající kobzárští mistři (337 osob) pozváni do Charkova pod záminkou valné hromady a tam ze dvou třetin postříleni i se svými učedníky, zbytek zmizel v sibiřských táborech. Dmitrij Šostakovič vzpomínal na celou událost s nepředstíranou hrůzou: "Nejsem historik, ale mohl bych vyprávět spoustu tragických osudů, uvést mnoho příkladů. Ale neudělám to. Povím jen o jednom jediném. Je to strašný příběh. Pokaždé, když si na něj vzpomenu, zmocní se mě zděšení. Nejraději bych na něj zapomněl." Šostakovič chápal velice dobře, co tato vražda znamenala: "Živoucí muzeum, živá historie země, všechny její písně, veškeré její básnictví a hudba. A skoro všechny je zastřelili - skoro všechny ty ubohé slepé starce." (Svědectví, s. 305-307)

Historická paměť, kulturní identita, všechno, k čemu se vztahujeme, snažíme-li se nalézt vlastní pochopení světa a své místo v něm, může zmizet během jediného okamžiku. Kobzárství, tzv. kobzárská hudba, existuje v určité podobě i v současnosti, ale nemá pochopitelně už nic společného s kobzárstvím, které formovalo ukrajinskou národní identitu do třicátých let dvacátého století. Důsledky násilně přerušené kontinuity, násilného vymazání jedné celé kultury nejsou, jak by se snad nabízelo napsat "dodnes patrné." Jejich závažnost totiž není možné vůbec posoudit, není ani možné je jakkoliv pojmenovat. Je docela dobře možné, že smrt ukrajinských národních pěvců v roce 1934 se odráží v podobě ukrajinské národní identity dodnes - je však prakticky nemožné popsat, jak. Čas nelze vrátit zpět. Lze jen pokusit se nezapomenout.

Přejít na diskusi