Všechnu moc ombudsmanům

I v politice existuje cosi jako ironie dějin. Ještě když byla TOP 09 vládní strana a kvetly spekulace o tom, že Karel Schwarzenberg je předseda pouze formální, odrážel jeho první místopředseda Miroslav Kalousek tyto výtky s tím, že věci, které Schwarzenberg cítí silně, rozhoduje sám. Jednou z věcí, kterou Schwarzenberg cítil silně, byla kandidatura Anny Šabatové na post ombudsmana lidských práv. Statečná bývalá disidentka se ombudsmankou skutečně stala, především díky podpoře ČSSD, a vyrostla potom v úřadě tak, že i Schwarzenbergova topka už s ní má problém.

Sněmovna teď projednává novelu z dílny ministra Jiřího Dienstbiera, díky níž by ombudsman mohl k Ústavnímu soudu posílat zákony ke zrušení. Takovou výsadu má dosud pouze hlava státu a skupina členů parlamentu – buď 41 poslanců nebo 17 senátorů. V návrhu je obsaženo i právo ombudsmana podávat za občany přímo žaloby, což je taky docela radikální novinka, ale nás teď zajímá pouze stavění jednoho ramena exekutivy nad legislativu.

Proč? Protože toto právo napadat zákony, povyšování ombudsmana nad 40 poslanců nebo 16 senátorů, vnáší další zmatek do českého politického systému. Poslankyně TOP 09 Markéta Adamová, která včera rozeslala tiskovou zprávu, v níž slibuje, že se už v prvním čtení pokusí návrh zákona smést ze stolu, přesně vyhmátla, co je v návrhu špatně: parlament je v našem ústavním pořádku primárním zdrojem práva a pokud bude ombudsmanovi dovoleno rušit zákony (s malou přátelskou výpomocí Ústavního soudu), ocitá se v nadřazeném postavení vůči sněmovně, jíž se přitom ze zákona – neboť sněmovna ho volí – zodpovídá. Je to posun oproti současnému stavu, kdy ombudsman může takhle napadat jen podzákonné právní normy – hlavně vyhlášky obcí. Pokud tohle většinově necítíme jako problém, je u nás evidentně poškozeno chápání faktu, že Česká republika dosud žila v režimu parlamentní demokracie.

Žili jsme v něm zatím hůře či lépe dosavadních 25 let a za tak dlouhou dobu by člověk předpokládal, že si lidé stačili osvojit jakýsi základní cit pro to, jak jsou rozdány role, a co je v které roli přípustné. Přibývá však případů, kdy hráč roli opouští a porušuje dobré mravy – a překvapivě to nikomu nevadí. Vláda prosazuje, aby členy mediálních rad nevolili napříště poslanci, ale zástupci „občanské společnosti“. Ústavní soud si už před několika lety osvojil právo rozhodovat o takových politických záležitostech, jako jsou poplatky ve zdravotnictví nebo důchody. Prezident předloni ignoroval vůli sněmovny a jmenoval vládu, která v ní neměla podporu.

Nejvíc bitý je v tomto přehodnocování rolí parlament, který byl v roce 1990 určen za jakýsi prazdroj politické moci. Těžko říct, kdy eroze autority parlamentu začala, ale když před dvanácti lety v legendární a přitroublé reportáži na ČT jeho členy přirovnali k termitům (neboť pro sebe, jaká hrůza, zabrali oproti původnímu plánu několik budov a parcel ve vlastnictví státu na Malé Straně), muselo to už odrážet nějaké lidové nálady. Dokud ale platí Ceplova ústava, zůstáváme parlamentní demokracií a na tu skutečnost by každý ministr Dienstbier měl narazit.

Přejít na diskusi