Mrtvé duše mají v Brně vše přifouknuté

Udělat z klasiky zábavné i mrazivě aktuální divadlo s přesahem se podařilo režisérce Haně Burešové v případě inscenace Mrtvé duše. A Městské divadlo Brno, v němž dramatizaci Gogolova známého nedokončeného románu, může konstatovat zdařilý vstup do nové sezony. Není to divadelní rok ledajaký: na jeho konci si tady připomenou hned sedmdesát let existence, počátkem října se zde navrch slavila první dekáda Hudební scény.

Burešová už několik sezón svojí inscenací na činoherní scéně Městského divadla Brno otevírá. A bezmála vždycky šlo o zajímavý dramaturgický exkurz nebo režijně neotřelý sukces. Slavné Gogolovo dílo nyní Burešová přepsala do scénáře se svým dvorním dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. V prokomponovaném jednolitém stylu režisérka jemně obtáhla šklebivou grotesknost Mrtvých duší, ponechala trochu všudypřítomné ruské elegičnosti a zádumčivosti, aby nakonec bez jakýchkoliv násilných aktualizací postrčila inscenaci k dnešku. 

Inscenace je plejádou skvělých hereckých výkonů i ukázkou umné spolupráce všech ostatních složek: scénografie, kostýmů i hudby Petra Hromádky.

Stačilo sáhnout do fragmentů druhého dílu (Gogol román Mrtvé duše koncipoval jako trilogii, ale druhý díl na pár zlomků spálil a třetí ani nepsal) a ústy protagonisty se do tečky večera zeptat: „Kam letíš Rusko, pověz? Neodpovídá. (…) Rusko se žene vpřed a s nelibostí mu ustupují ostatní národy…“

Právě tuto drsně výmluvnou větu pronese hlavní hrdina Čičikov, který chce zbohatnout skupováním fiktivních mrtvých nevolníků, na něž od banky dostane půjčku pro další podnikání. Protřelý podvodník se proto vetře mezi honoraci jistého města N. a posléze objíždí ruské statkáře, aby od nich tyto de facto mrtvé ale de iure živé nebožtíky skoupil. Čičikovova groteskně reálná cesta je i příměrem odporných lidských charakterů produkovaných společenským systémem, který je prorostlý úplatkářstvím, korupcí, bezohlednou ziskuchtivostí i absolutní nadvládou nad otročícími nevolníky.

Všichni přehánějí

A Burešová se svým inscenačním týmem stvořila právě komedii bizarních typů, které se setkávají s hochštaplerem Čičikovem. Michal Isteník v hlavní roli měl úkol ztížený tím, že ze své postavy občas vystupuje a glosuje sám sebe, jindy funguje coby vypravěč a navrch komentuje děj. Isteník tyto tři roviny dokáže odstínit a využívá k tomu svého mimořádného komediálního talentu. Burešová modeluje příběh podvodníka zpočátku jako kabaretně varietní výstup. Čičikov balamutí okolí a doslova sype karty z rukávu na jevišti. Isteník dokáže být lichotivým, vemlouvavým, naoko zdvořilým stejně jako bezohledným a stejně tak pragmaticky vyčůraným.

Burešové inscenace je plejádou skvělých hereckých výkonů i ukázkou umné spolupráce všech ostatních složek: scénografie, kostýmů i hudby Petra Hromádky. Tomáš Rusín zcela v naznačeném pojetí společenského cirkusu na jeviště postavil šest černých pohyblivých zástěn, které vytváří občas iluzi nevyzpytatelného labyrintu, varieté či zrcadlové síně. Burešová používá minimum mobiliáře a to více na jevišti mluví kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové, která kupříkladu do extrému zveličila dámské paruky, ale i poprsí ukazované honorace.

Publikum se tady nesměje jenom hořce vtipné komedii ze staré Rusi, ale samozřejmě zjistí, že mnoho těchto typů přežilo do dnešních dnů.

Pánové se svěšenými podbřišky nezůstávají pozadu. Proč ne. Vždyť tady přece přehánějí všichni a přifouknuté je doslova vše. A tak se tady lehce může stát, že se už prozrazený Čičikov ocitne v bizarním snu, kde ho dokola vezme celé defilé pohádkových figur a diváka čeká jedna z nejlepších scén večera.

Nadčasový Gogol

Jak už bylo řečeno, k přednostem inscenace patří přesně vystavěné i karikované typy. Vedle Isteníka tady nabízí pozoruhodnou kreaci Petr Štěpán, který v módně dekorovaných holinách předvádí strhující obrázek divokého a hlučného pijana. Herec doslova srší energií.

Líbeznický Alana Novotného vyráží z publika salvy smíchu svým přeslazeným projevem hloupě exaltovaného lidumila. Travestijně pojednaná Shánělka Jana Mazáka útočí na jemnocit publika nejen hrudí, která je mohutná a povislá jako její balónovitý zadek, ale zejména ukázkovou demonstrací ženské tuposti. Herci tady poněkud drtí dámskou šatnu, ale lze s klidným svědomím prohlásit, že na jevišti se neobjeví špatný herecký výkon.

Burešová nechá diváka bavit se touto přes půl druhého století starou maškarádou, nenucenou nadsázkou však stvrzuje onu příslovečnou nadčasovost originálu. Publikum se tady nesměje jenom hořce vtipné komedii ze staré Rusi, ale samozřejmě zjistí, že mnoho těchto typů přežilo do dnešních dnů. A se současností spojí tyto Mrtvé duše již zmiňovaný závěr. Z Gogola se násilnou aktualizací nedělá vizionář, Burešová jenom mrazivě a přesně pojmenovává, čím vším nám tento ruský klasik může být počátkem století, které právě žijeme.