Melange ve Vinné čtvrti. Hollabrunn a Retz

Jiří Peňás nedávno navštívil Znojmo. První část jeho fotoblogu jsme publikovali zde. Nyní si můžete vychutnat jeho další zážitky.

Hezký vlak Rakouských spolkových drah ÖBB odjížděl z ošklivého znojemského nádraží ve čtvrt na devět, a kdybych v něm zůstal, byl bych o půl jedenácté ve Vídni. Já si však koupil jenom zpáteční jízdenku do Hollabrunnu, kam jsem dojel o půl desáté. Lístek po Rakousku byl zbytečný, průvodčí přišel jenom český, když to jede deset minut ještě k hranicím. V Rakousku už konduktéry asi zrušili a vše je tam založeno na poctivosti a dobré vůli. Nebo prostě nechtějí mít problémy s černými pasažéry.

Vyšel jsem tedy do města, které je srozumitelné, že se dá za hodinu obejít.

Dolní Rakousy jsou lesní, moštové, industriální a vinné čili Weinviertel, což je čtvrť, jež se přimyká k Moravě. Z oken vlaku jsem pozoroval vlnící se krajinu s vinicemi a drobnými vesnicemi s kostelními věžemi, které vypadaly jako u nás, s jistými rozdíly v zachovalosti a okolní úpravě. Když jsem přijel do Hollabrunnu, zrovna končil školní rok, rakouské žactvo ve vyžehlených košilích a dívky v sukních si neslo vysvědčení čili Zeugniss, na kterém mohlo mít stejné známky jako u nás, tedy od jedničky do pětky, neboť to je jedna z dobrých věcí, kterou máme s Rakouskem společnou. Měli jsme totiž tutéž státní matku a paní učitelku, Marii Terezii, která zavedla Všeobecný školní řád a s ním rozumných pět známek: třeba ve Francii jich mají dvacet, a ještě k tomu musí psát zoufalý učitel zdůvodnění. V Rusku je zas mají obráceně, čemuž jsem se už jako dítě nedivil. Vysvědčení jsem však malým Rakušanům nekontroval, zato se mi z dávné paměti vybavil ten slastný pocit, že máte ode dneška dva měsíce prázdnin, což byla nekonečná doba, jež se pak s věkem smrskávala na okamžik.

Vyšel jsem tedy do města, které je srozumitelné, že se dá za hodinu obejít. Nádražní ulicí se zachovalými jedno- až dvoupodlažními domy jsem došel na náměstí s domy výstavnějšími, zvláště jeden s volskými oky a krásnou modrou secesní fasádou mě zaujal. V něm byl obchod, v němž jsem si koupil modré tričko, což případného čtenáře jistě zaujme též. Uprostřed náměstí stojí mariánský sloup a pak ještě svatý hasič Florián, jako u nás, on je tu ovšem doma, neboť to byl už za krutého císaře Diokleciána Rakušan. Tak jako jinde v civilizovaných zemích bylo na náměstí několik kaváren a cukráren se stolky vynesenými ven: u lavic jednoho heurigeru sedělo starší žactvo s učitelským sborem a svorně popíjelo místní odrůdu Zweigeltrebe, jež kdysi vypěstoval Rakušan Fritz Zweigelt. Někteří už byli opilí a zvraceli na vzorně zametenou dlažbu.

Tak jako jinde v civilizovaných zemích bylo na náměstí několik kaváren.

Ve skutečnosti pili nějaké ekologické limonády a chovali se spořádaně. Já si taky jednu dal, obsluha byla samozřejmě česká, jako tady u hranic všude. Číšník, s nímž jsem se dal do řeči a řekl mu, že ve Znojmě se kvůli nedostatku lidí podobné podniky zavírají, mi řekl, že není divu, když platy jsou v Rakousku „o něčem jiným“. Poradil mi pak, kde najdu koupaliště, protože rakouská městská koupaliště čili Stadtfreibady jsou vždycky pěkná a já je rád navštěvuji.

Poradil mi pak, kde najdu koupaliště.

Ještě předtím jsem však došel k budově arcibiskupského gymnázia, které se nalézá kousek nad náměstím. V polovině devadesátých let nabyla tato instituce jisté smutné proslulosti. Jeden její někdejší žák a chovanec obvinil v časopise Profil svého někdejšího učitele, že ho v době jeho studií, tedy na počátku 70. let, sexuálně obtěžoval a podnikal s ním oplzlé věci „pod linií pasu“. Onen problematický učitel nebyl nikdo jiný než tehdejší rakouský primas, vídeňský arcibiskup kardinál Hans Hermann Groër, který jako mladý kněz učil tady v Hollabrunnu. Skandál tehdy otřásl Rakouskem, zemí stále ještě věrně katolickou, a vedl k největší krizi zdejší církve v moderní době: vystoupily z ní tehdy desetitisíce věřících. Kardinál se zprvu snažil obvinění, ke kterým se přidalo několik dalších žáků, ignorovat a uzavřel se ve vzdorném mlčení, ale v roce 1998 rezignoval, nejspíš na zásah Jana Pavla II. Zemřel na rakovinu v roce 2003.

V polovině devadesátých let nabyla tato instituce jisté smutné proslulosti.

Budova stála nevinně a důstojně, byla již prázdná, právě i tady začaly prázdniny. Předpokládám, že do skandálu tam měl kardinál nějakou pamětní destičku, že tady učil, pak ji nejspíš diskrétně sňali a nyní o té věci raději nemluví, když tak jen šeptem. Rakousko mělo před sebou další temné skandály, svého Fritzla a Přiklopila s Kampuschovou, ve všech případech měly tu pochybnou čest Dolní Rakousy. Příjemný až blahobytný život jako by byl vykupován občasnou nechutností a zvráceností, i když samozřejmě případ pedofilního kardinála je spíš smutný a obrovsky trapný, pro postižené však jistě bolestivý a přinášející trauma na celý život. Pro církev, kterou i já považuji za svou, též.

A dle instrukcí, které jsem našel u vchodu.

Zaobíraje se těmito úvahami, směřoval jsem na koupaliště, které bylo, jak jsem předpokládal, milé, čisté a pitoreskní, a já tam byl až na několik rakouských lolit sám, tak jsem se dle toho choval. Tedy diskrétně, hygienicky a nenápadně. A dle instrukcí, které jsem našel u vchodu. Vedle všeobecné angličtiny byly v nových spolkových jazycích, tedy v arabštině a asi v perštině, a obsahovaly řadu cenných doporučení.

Než jsem k nim dojel, vystoupil jsem v městečku Retz.

Někdy kolem druhé hodiny, když žár letního dne vrcholil, jsem nasedl opět na vlak a vracel se směrem k hranicím. Než jsem k nim dojel, vystoupil jsem v městečku Retz – a to jsem dobře udělal. Město, které se česky jmenuje Reteč, ale na to už se asi zapomnělo, stojí za to, neboť je krásné až rozkošné. Hned jsem se v něm cítil dobře, a když jsem vylezl na kostelní věž (do turniketu jsem hodil euro), měl jsem pocit, že jsem někde na jihu, že mi po tváři vane cosi už mediteránního, cosi z Itálie, o které tady v Rakousku už může člověk vážně snít, neboť tady byli Římané, kteří sem ostatně to víno přinesli a naučili ho barbary pít a pěstovat, čímž přestali býti barbary.

Na podzim 1425 sem totiž přitáhlo husitské vojsko.

Ovšem Čech by se tu měl přece jen chovat obezřetně, protože by mu historie znalý místní obyvatel mohl lehce vyčíst něco velmi nepěkného. Nebo by se ho mohl Retečan dokonce bát a v hrůze před ním utíkat. Na podzim 1425 sem totiž přitáhlo husitské vojsko, které předtím (12. listopadu) vypálilo u Znojma ležící premonstrátský Loucký klášter a několik týdnů neúspěšně obléhalo znojemské hradby, načež se jeho část odebrala krátit si volnou chvíli dobytím blízkého Retze. To ovšem nešlo tak hladce, ba dokonce se tam přihodilo, že táborský hejtman Bohuslav ze Švamberka byl zasažen do tváře střelou, tedy asi šípem nebo čím, načež v mukách zemřel. To rozzuřilo naše chiliasty natolik, že Reteč nejen dobyli, ale i pobili většinu jeho obyvatel, psalo se v kronikách až o několika tisících obětí. Vůbec to byl prý jeden z největších masakrů husitských spanilých rejsů do blízkého zahraničí. Jo, bejvávali Čechové…

A když jsem vylezl na kostelní věž, měl jsem pocit, že jsem někde na jihu.

Od té doby se Retz vzpamatoval a nejeví známky nějakého protičeského resentimentu. Aspoň si mi to tak nezdálo. V lidové restauraci mě obsloužili bez problémů a přinesli mi schnitzel velký jako husitská pavéza. Možná to bylo tím, že to byla česká obsluha. (Když jsem se ráno předtím ve smutném znojemském pekařství, kde nabízeli několik truchlivých pirohů, zdvořile optal, zda by mi mohli udělat kávu, unavená žena mi odpověděla, že to teda nemohli. Když jsem jí, jak jen možná zdvořile, řekl, že pár kilometrů odtud, tedy v Rakousku, je nepředstavitelné, aby v pekařství nedělali kávu, o kvalitě těch výrobků nemluvě, pravila: V Rakósku možná, ale tady nésme v Rakósku…)

Po cestě zpět na nádraží jsem narazil na břečťanem obrostlý barokní městský zámek Gatterburg.

Malý Retz je plný krásných renesančních domů, třeba ten oranžový na náměstí, který se jmenuje Verderberhaus, po kupecké rodině Verderberů, by klidně mohl stát třeba ve Veroně nebo Vicenze nebo i v Padově. Jsou tam dále dvě kašny, v jedné prý v září o vinobraní teče skutečné víno, teď tam zurčela pěkná voda, v níž jsem si decentně opláchl čelo a zátylek. U nádherně falického trojičného sloupu jsem vyhledal trochu stínu a pocvičil se v ikonografii. Dům se sgrafitem mi připomněl Slavonice a další města na rakousko-česko-moravském pomezí, kde kdysi musela působit mocná firma na příslušnou úpravu fasád. O kostelu, který byl střídavě radnicí a zase kostelem, jsem se již zmiňoval. Po cestě zpět na nádraží jsem narazil na břečťanem obrostlý barokní městský zámek Gatterburg, u kterého se prý od roku 1712, kdy byl naposledy přestavěn, nehnulo cihlou. Bylo to na něm k dobru věci poznat.

Zapamatoval jsem si tam malíře Othmara Ruzicku.

Ještě bych doporučil Jihomoravskou galerii čili Südmährische Galerie, kterou si po válce zřídili vyhnaní Moraváci, aby se měli nad čím dojímat. Jsou tam hezké žánrové obrázky Znojma z časů, kdy tam žili. Zapamatoval jsem si tam malíře Othmara Ruzicku (1877–1962), který se sice narodil a žil ve Vídni, ale do roku 1945 žil u Mikulova a maloval stejné věci jako Jóža Úprka, jenom neměl tak pěkné barvy. A taky významného sochaře Huga Lederera (1871–1940), kterého jsem znal, neboť je autorem známé sochy šermíře ve Vratislavi (Breslau) před univerzitou, jen jsem nevěděl, že se narodil ve Znojmě. Myslím, že to tam nevědí také.

A tím moje nahlédnutí do Rakouska skončilo. Došel jsem na nádraží, tam si v malém bistru dal kávu, ano, na rakouských nádražích jsou docela útulné kiosky, kde vám udělají standardně dobrou kávu, tu jejich melange, což je takové rakouské uměřenější cappuccino. Obsluha byla samozřejmě česká, ze Znojma.

(Příště ještě jednou Znojmo, zvláště klášter Louka a příhoda u rotundy.)

www.jiripenas.cz/fotoblog/