Jak snadno jsme se stali davem. Nic dobrého pro budoucnost

Jak snadno jsme se stali davem. Nic dobrého pro budoucnost 1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Nemálo komentátorů včetně mě shledalo vzrušenou českou debatu o uprchlících v jednom ohledu paradoxní. Všechna ta panika a agrese se vybíjí v zemi, kde uprchlíků žije minimálně a ani současná uprchlická vlna to nijak zásadně nezmění. Vlastně na tom ale nic paradoxního či udivujícího není. Právě ta nepřítomnost nebo zanedbatelnost osobní zkušenosti je důležitým důvodem, proč česká debata je taková, jaká je – exaltovaná, vyplašená a místy dost děsivá.

Jejím předmětem jsou masy bez tváře. Pro někoho hrozivý dav nájezdníků odhodlaných rozvrátit zdejší civilizaci, vysát její prostředky a zalidnit kolonizovanou krajinu pod Řípem zástupy snědých potomků. Pro jiného zástup objektů dobročinnosti, čekající na to, až bude vyslán na dráhu, jež pro ně bude připravena, odhodlaný stát se exotickým atributem nějaké utopie. Ochotným věnovat sluch těm správným myšlenkám a dál je šířit, když už ta domácí masa potřebných své aspirující dobrodince tak strašlivě zklamala.

Nějaký soustavnější kontakt ne s uprchlickou masou ale individui nadanými individuálními osudy by tohle snad změnil, asi ne na extrémních stranách spektra, ale v jeho středu. Kdekdo by asi zjistil, že přát někomu smrt v diskusi na Facebooku, vzdychat tam rozkoší nad představou utopených dětí, může přinášet choré opojení. Někomu do tváře se ale tyhle věci říkají těžko a jeden možná i ztratí potřebu to dělat. Představa, že dětem, jež vídá na ulici, se stane něco hrozného, mu neudělá zrovna dobře, možná se dokonce zastydí za to, že kdy dělala.

Žvatlavého tribuna, který dnes vidí v přicházejících uprchlících zárodek budoucích revolučních mas, možná čeká další zklamání. Zjistí, že ti lidé nakonec mají blíž k těm, jimiž dnes tak rád opovrhuje. Místo, aby od něj brali lekce ve skloňování slova diskurs, raději prostě vydělávají peníze a sledují fotbal v televizi.

Předmětem nějakého zmasovění se ale v té debatě stávají i zdejší lidé. Podléhají tlaku sociálních sítí, jež mají tendenci proměňovat uživatele v součást davu, podléhat davovým hnutí, stávat se karikaturou sebe sama. A druhé jako karikaturu vnímají – nerozlišenou masu trapně naivních „sluníčkářů“ nebo naopak krvelačných zárodečných fašistů, na pozadí jejichž zvrácenosti vynikne o to lépe domnělá duchaplnost a erudice těch několika málo hlasatelů těch správných názorů. Jasně, je to zjednodušující a nepřesný pohled, jsou kritici imigrace, kteří nikomu smrt nepřejí, a její stoupenci, již necítí potřebu průběžně vytvářet slovní smog a vydávat ho za myšlenky. V obou táborech možná takoví představují většinu. Je ale značně tichá, nebo v tom kraválu nemůže být dost slyšet. Česká debata o uprchlících vposledku není o uprchlících, těch téměř nepřítomných. Samozřejmě je o nás a snadnost, s jakou její mnozí účastníci sklouzli k davovému chování a ochotě vidět nerozlišený dav v těch druhých, je hrozivá a pro budoucnost nic dobrého nevěští.

Sdílet:

Hlavní zprávy

×

Podobné články