Jsem ruský okupant. A jsem na to hrdý

Nedávno jsem zde psal o (pro některé polovzdělané lidi kontroverzním) tématu Ruska a humanismu, respektive jeho neslučitelnosti s oficiálními ruskými vládnoucími ideologiemi.

Dnes se podíváme na video, na němž lze to oficiální rozpoložení dobře ilustrovat. Jeho relevantnost je dána tím, že ho na sociální sítě umístil místopředseda ruské vlády Dimitrij Rogozin. Není sice jeho autorem, ale jeho přítomnost na Rogozinově oficiálním účtu představuje jistě dostatečný „endorsement“.

Kariéra Dimitrije Rogozina je zajímavá. Původně se angažoval v politických stranách Rodina a Spravedlivé Rusko. Byly součástí ruského politického divadla – náruživě se například soudily se Žirinovským, platily za extrémně nacionalistické, a to natolik, že jim úřady občas zakazovaly kandidovat jakožto extremistům. Přitom ovšem podporovaly Putina, jen kritizovaly jeho ministry.

Tam se taky Rogozinovy kroky setkaly s kamarádem ministra průmyslu Mládka Alexandrem Babakovem. Extremista Rogozin se náhle v roce 2006 vzdal předsednictví a o rok později se stal ruským velvyslancem u NATO. Člověk si může udělat obrázek, jaká radost asi musela být zkoušet s Rusy rozvíjet konstruktivní vztahy, k čemuž všichni rozumní západní politici NATO neustále vyzývali. Dnes je Rogozin místopředsedou vlády, který má na starosti vojensko-průmyslový komplex, a je na sankčních seznamech EU i USA.

Video se jmenuje „Jsem ruský okupant“ a k tomuto označení se autoři zjevně hrdě hlásí – jde o podobné gesto ironického vzdoru, s jakým si třeba kubisté přisvojili původně hanlivou nálepku. Lze je charakterizovat velmi jednoduše jako obhajobu ruského imperialismu. Je to postoj, se kterým se v našem civilizačním okruhu příliš nesetkáváme.

Imperialismus či kolonialismus jsou dnes na Západě slova s jednoznačně negativním znaménkem. Různé aspekty koloniální historie evropských mocností jsou samozřejmě předmětem odborného studia, a v tomto rámci je třeba možné některé dílčí aspekty hodnotit pozitivně – úspěšný vývoj jihoafrické Botswany bývá například dáván do souvislosti s tím, že na rozdíl od drtivé většiny ostatních po získání nezávislosti nerozmetala ihned struktury britské koloniální správy. Celkově ale nemohou žádné dílčí úspěchy či pozitivní odkazy vést k doporučování návratu kolonialismu – považujeme ho za neúspěšný a nepřijatelný.

Ne tak Rogozin.

Úvodní část videa představuje různé oblasti ruského impéria a vychvaluje rozkvět, k jakému v nich došlo pod ruským vlivem. Rozkvět je zpravidla symbolizován výrobky těžkého průmyslu, zejména zbrojního, a kombajny kosícími širé kolchozní lány – obrázek, nad nímž by srdce senátora Veleby a dalších našich kolchozníků jistě zaplesalo. V baltských zemích vznikaly prý technologicky vyspělé výrobky a automobily. „Ale požádali mě, abych odešel,“ konstatuje okupant, což je provázeno obrázky Gorbačova a Bushe. Po odchodu následuje rozvrat – na Baltu část lidí loví šproty a část čistí záchody v Evropě, na Ukrajině nevytvářejí nic nového „kromě nekonečných majdanů a diktatury“ (provázeno záběry kácení sochy Vladimíra Iljiče Lenina).

V další části videa pak okupant oznamuje, že už se nehodlá nadále omlouvat, a rekapituluje hrdinnou historii ruského národa, který se neustále proti někomu bránil. Vyzdviženi jsou i polští nájezdníci. A všem nájezdníkům okupant vzkazuje: nepotřebujeme vaši licoměrnou svobodu, nepotřebujeme vaši zahnívající demokracii, je mi cizí vše  (provázeno karikaturami Charlie Hebdo a fotografií té vousaté osoby, jež vyhrála poslední cenu Eurovize – této akci je v zřejmě v Rusku přikládán větší význam než Oscarům, Grammy a canneskému filmovému festivalu dohromady). „Je mi cizí vše, co nazýváte západními hodnotami,“ komentuje okupant obrázky různých symbolů homosexuality, „já mám jiné zájmy.“ Na což bezprostředně navazuje vzkaz Západu: „Buduji mír, miluji mír, ale válčit umím lépe než kdo jiný,“ prohlašuje okupant, a na scéně už jsou zase oblíbené tanky, tentokrát přibude i nějaké to hi-tech. „S úctou, ruský okupant.“ A sdělení je odesláno na adresu obama@whitehouse.gov.

Jeden, ten nejméně důležitý rys tohoto výtvoru je, jak si autoři směšně lžou do kapsy. Civilizační výsledky ruského imperialismu jsou skrovné. Jistěže na Sibiři něco vybudovali, ale stačí to porovnat s životem v oblastech se srovnatelnými klimatickými podmínkami v USA a Kanadě. Přisuzovat stagnaci středoasijských republik USA je směšné – jsou to ruské satelity.

Nejhysteričtější je pohled na baltské země. Byly vysoce civilizované po staletí. Vyzdvihovat, že tam Sověti postavili elektrárny, je směšné – ve vedlejším Finsku, které zůstalo samostatné, snad žádné elektrárny nejsou? Bezděčně komickým vrcholem je alespoň pro tohoto diváka, když se mezi „vyspělými průmyslovými výrobky“ vyskytne tranzistorový radiopřijímač VEF 202 – tento model totiž v 80. letech u nás platil za nejvhodnější pro poslech krátkovlnného vysílání Svobodné Evropy. A baltské země dnes? O Skype autoři nikdy neslyšeli? A toho, že se tamní údajně utlačovaní Rusové ne a ne stěhovat na matičku Rus, si taky nevšimli?

Celkově jde ovšem o dokument znepokojivý. Je to odraz pohledu na svět založeného na lžích, komplexu méněcennosti, ublíženosti a agresivitě. A jsou to lži specificky antihumanistické – jsou-li například vzpomínány stavby kanálů, musejí být zamlčeny desetitisíce vězňů, které při jejich stavbě zahynuly. Humanistické hodnoty jsou záměrně redukovány na prosazování homosexuality a jako takové odmítnuty.

Jediným pro nás uklidňujícím poznatkem je, že naše území mezi těmi na jejichž okupaci okupant s hrdostí majetnicky vzpomíná, není. Obyvatelé Pobaltí to štěstí nemají.

Přejít na diskusi