Kvitová v Monaku, Zeman v nafukovacím člunu

Jelikož kolega Ondřej Štindl, který pravidelně uvádí denní tisk, odjel minulý týden na filmový festival do Karlových Varů, pročítal jsem noviny záskokem za něj. Zde tedy výlov z výlovu.

pátek 4. července

Hospodářské noviny konstatovaly, že v zahraničí i tuzemsku se lépe než dřív daří prodeji luxusního zboží. Právo mimoděk kontrovalo zprávou, že český luxus vypadá pořád stejně: našinec má nejraději řízek, koblihy a svíčkovou. Potvrdil to rovněž šéfkuchař karlovarského Grandhotelu Pupp Radek Kotlán, který se sice pro noviny nechal fotit v ruce s vyděšeným nebohým mečounem, ale největší hvězdě letošního ročníku karlovarského filmového festivalu Melu Gibsonovi plánoval uvařit právě českou svíci. (Přání se mu nakonec splnilo, pondělní Právo promptně informovalo, že Gibson si svíčkovou skutečně nabídl, a to s pravým karlovarským knedlíkem. Obojí si dokonce přidal. Jelikož se v rozhovorech přiznal, že jako dítě toužil stát se kuchařem, byla to pochvala vlastně dvojnásobná, neboť na jídlo má Mel patrně čuch.)

pondělí 7. července

V neděli vyhrála Petra Kvitová po třech letech podruhé Wimbledon, což noviny přirozeně nemohly přehlédnout. Dozvěděli jsme se většinou podstatné věci: Nebesa se nad Petrou smilovala a nebouřila, bylo hezky. Martina Navrátilová věděla o vítězství už po druhém míči za stavu 15:15. Finále to bylo až nespravedlivě rychlé (vědět to předem, kdo by dal tolik peněz za vstupenky na 55 minut zábavy?). Táta Kvita přibral od posledního dceřina vítězství před třemi lety tři kila. Trenér Kotyza plakal a cítil se kvůli tomu jako žena. Marek Jankulovski je fotbalista, seděl v lóži a přinesl štěstíčko. Finálová soupeřka Bouchardová je zatím nehodna důstojnějších označení než hvězdička a smítko (to abychom Kvitové, jak je v tuzemsku zvykem, to „naše vítězství“ trochu znevážili jistěže patřičnými pochybnostmi). Po povinném potlesku se pak celý týden ve vztahu ke Kvitové řešila v novinách jediná věc – že svou výhru bude danit v Monaku, kam se přestěhovala kvůli daním. Měla by si prý rozmyslet, jakým vzorem chce našincům být. Vítejte v Česku.

úterý 8. července

Stav českých peněženek se řešil v novinách také v úterý, kdy všechny referovaly o úmyslu německé vlády zpoplatnit silniční síť. Vláda prozatím sdělila cenu pouze za roční známku, byť v plánu jsou i krátkodobější. Každopádně pořizování silniční známky se bude týkat jen cizozemců, neboť Němci budou mít svou známku strženou z daně za držení motorového vozidla a dostanou ji každoročně poštou. Pointa tohoto rozhodnutí mi uniká, protože je-li cílem vybrat co nejvíc peněz, proč obratem nemalou část z nich vrážet do rozesílání dopisů? Zato povědomá je reakce Lidových novin, které ihned predikovaly, kudy jinudy čeští řidiči začnou jezdit na dovolenou, aby ušetřili, a o kolik klesne podíl našinců v drážďanských obchodech. To je také tradiční česká reakce: uvažovat v první chvíli nad tím, jak se za každou cenu nějaké povinnosti vyhnout. Přitom jestliže Evropa dostává od Německa peníze na všecko možné, proč by těch „každoročních sto devadesát milionů jízd cizinců“ neměla přispět zase Německu? (Jeden okamžitý přínos české debatě ale německé avízo mělo: začalo se aspoň na chvíli hovořit o tom, jak to bude u nás, až za dva roky vyprší mýtná smlouva Kapschům.)

středa 9. července

Středa se věnovala žalmům za potupené brazilské fotbalisty, kteří v semifinále mistrovství světa podlehli Německu 1:7. Deník Sport se však víc než k tomuto mači (holt uzávěrka je uzávěrka a ostudný zápas Brazilců skončil před půlnocí) vyjádřil k tomu dalšímu – nastávajícímu druhému semifinále mezi Argentinou a Holandskem. Ačkoli podle Sportu mělo jít spíše o souboj Messiho s Robbenem o nejlepšího hráče turnaje, jelikož ostatek hráčů byl redaktory pečlivě zamlčen jako stafáž. Ale to se nemůže nikdo divit, když trumfy obou vypíchnutých hráčů jsou tak výjimečné: „Messi dostává míč do nohy“ (je mi líto, ale pod takovou charakteristikou si nesvedu představit vůbec nic), kdežto „Robben číhá vpředu“ a jeden ze dvou gólů Španělsku dal „po neskutečném sprintu, kdy vyvinul rychlost 37 km/h“. Duchaplnost tohoto sdělení mi připomněla stejně tíživou povídku Šimka a Krampola Jak jsem cestoval (do Hamburku), v níž řidič výletního autobusu Václav Dvořák po přejezdu německých hranic „šlápl pořádně na plyn a vědom si toho, že zde rychlost není omezena vyhláškou sto, vyvinul šedesátikilometrovou rychlost“. Setká-li se Robben nakonec s Němci, uvidíme, zda se taky tak rozlétne. Dnes už víme, že nesetká. Nizozemci prohráli s Argentinou na penalty.

čtvrtek 10. července

Česko poprvé během svého úřadu navštívil slovenský prezident Andrej Kiska a setkal se rovněž se svým českým kolegou. Média na toto střetnutí reagovala podnětně srovnáním majetku obou prezidentů. Netušil jsem, že se během jednoho týdne několikrát zastanu Miloše Zemana, ale někdy není vyhnutí: K čemu je informace, že Zeman vlastní chalupu na Vysočině a nafukovací člun, s nímž každoročně v doprovodu své ochranky vyráží poležet si na rybníce, kdežto milionář Kiska létá svým letadlem k moři do Kataru? Co má z takového srovnání vzejít za výsledek? A jak by měl vypovídat o schopnosti vykonávat prezidentský mandát? A je to vlastně výsměch Zemanovi za to, že nemá peníze, anebo Kiskovi za to, že je má? Vypadá to jako bulvární téma, ale věnovaly se mu bohužel i „seriózní komentáře“. Nemyslím, že je to dobrý způsob, jak pohostit hlavu cizího státu.

Příště zase s Ondřejem Štindlem.