‚Má duše vyje jak 100 šakalů.‘ Sovětský lékař se sám operoval

Ruský chirurg Leonid Rogozov byl členem šesté sovětské expedice do Antarktidy. Do února 1961 se dvanáctičlenné skupině podařilo postavit polární stanici Novolazarevskaja a zbývalo jí připravit se na nevlídné zimní měsíce. Koncem dubna ale Rogozova začaly sužovat bolesti břicha a on si byl jist, že má zánět slepého střeva. Byl jediný lékař výpravy, další loď měla dorazit za rok a záchranný let nebyl kvůli sněhovým bouřím možný. Rogozov se tedy rozhodl, že se bude operovat sám. Příběh svého otce vyprávěl britské stanici BBC Rogozovův syn Vladislav.

Otec si prý byl vědom, že pokud mu apendix praskne, bude to znamenat téměř jistou smrt. „Musel dostat slepé střevo ven a byl na to sám. Nevěděl, zda je to vůbec v lidských silách,“ říká Vladislav.

Byla studená válka a velitel stanice si nedovolil sám rozhodnout, pro operaci si tedy vyžádal povolení z Moskvy. Neúspěch nebo smrt polárníka by vrhla negativní světlo na sovětský antarktický program a o to nikdo nestál. „Nespal jsme celou noc, bolí to jako čert. Mou duší se řítí sněhová bouře a vyje jako 100 šakalů… Nemám jinou možnost, než se operovat sám. Je to téměř nemožné, ale nemohu jen založit ruce a vzdát se,“ napsal si Rogozov do deníku.

Celou akci dopodrobna promyslel a kolegům přidělil zvláštní úkoly pro případ, že by omdlel či nemohl zákrok sám dokončit. Vybral si dva muže jako asistenty, kteří mu budou podávat nástroje, svítit a držet zrcadlo. V místnosti byl i ředitel stanice pro případ, že by ti dva omdleli.

Podívejte se: VIDEO: Neznámá Antarktida. Dechberoucí záběry z dronu

Protože celková anestezie nepřipadala v úvahu, použil jen místní anestetikum pro znecitlivění břišní stěny. Nic dalšího se dělat nedalo, protože se Rogozov musel udržet v bdělosti. „Ubozí asistenti. Když jsem se na ně podíval naposledy, byli bělejší než to, co měli na sobě. Měl jsem taky strach, ale jakmile jsme vzal do ruky jehlu s novokainem, přešel jsem do operačního režimu a nic jiného jsem nevnímal,“ napsal Rogozov později.

Nápad, že využije obraz v zrcadle, se neosvědčil a lékař pracoval raději po hmatu. Ke konci zákroku málem ztratil vědomí. Po každých pěti minutách si dopřál několikavteřinovou přestávku. Když se konečně dopracoval k přívěsku slepého střeva, zjistil, že už začalo černat. „Znamenalo to, že ještě tak den, a mohl prasknout. Začalo mi zpomalovat srdce, přestával jsme cítit ruce. Pomyslel jsme si, že to skončí špatně,“ popsal krizovou chvíli Rogozov. Ale vědomí ho neopustilo a po téměř dvou hodinách operaci posledním stehem dokončil. Pak ještě dohlédl na omytí nástrojů a místnosti a teprve pak si vzal antibiotika a uspávací prostředky. Za čtrnáct dní se vrátil ke svým povinnostem.

Následovala ale jiná krize, protože loď, která měla připlout a skupinu v dubnu 1962 odvézt, se nemohla kvůli dlouhému období špatného počasí dostatečně přiblížit. Rogozov začal litovat, že se do antarktického podniku vůbec zapojil a že v nehostinné pustině ztrácí roky života a lékařské praxe. Nakonec byla skupina evakuována letecky a Rogozova v Rusku vítali jako hrdinu.

Sovětská propaganda jeho příběh využila a Rogozov byl srovnáván s Jurijem Gagarinem, který coby první člověk letěl do vesmíru jen 18 dní předtím, než se Rogozov sám operoval. „Bylo snadné je srovnávat. Měli oba 27 let, pocházeli z dělnických rodin a oba udělali něco, co před nimi nikdo jiný nedokázal,“ říká v rozhovoru jeho syn Vladislav. Rogozov se ale hned po návratu vrátil k práci v nemocnici a na veřejnosti se moc neobjevoval.

Některé státy, například Austrálie, teď posílají do Antarktidy výzkumníky jedině po absolvování kurzu apendektomie. Někteří odborníci prosazují, aby se zákroku naučili také astronauti, kteří budou vysláni na Mars nebo na Měsíc. Vladislav si vybral z otcova příběhu vlastní odkaz: „Jestliže se ocitnete v zoufalé situaci a všechno je proti vám, i když jste v tom nejnepříznivějším prostředí, nevzdávejte se. Věřte sami v sebe a bojujte o svůj život.“