Polopravdy kardinála Duky. Husa poslala na hranici církev

Jan Hus a jeho odkaz stále živý – kupodivu živější než kdy jindy

Týdeník Echo z minulého týdne přinesl v mnoha ohledech pozoruhodný rozhovor s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou, takto hlavním reprezentantem katolické církve v České republice. Ačkoliv by bylo možné zaujmout nějaký postoj k celé řadě výroků, které v rozhovoru zazněly, ponechám tuto možnost s těžkým srdcem pro tentokrát stranou – snad jenom nechť je mi dovoleno vyslovit hluboký obdiv před mírou pravé křesťanské pokory všech těch homosexuálních mužů a žen, kteří stále ještě jsou údy katolické církve a takto v péči tohoto svého pastýře.

Dnes ovšem půjde o českého středověkého reformátora, kněze katolické, v jeho době skutečně ještě všeobecné církve, Jana Husa, o jehož životě a smrti se pan kardinál Duka rovněž obšírně vyslovil. Pan arcibiskup má určitě pravdu: největším nepřítelem je neschopnost myslet. Neschopnost myslet následuje v těsném závěsu neschopnost nakládat s informacemi, což jde ruku v ruce se sklonem podlehnout kdejaké dezinformaci. Abychom tomuto zamezili v případě osobnosti, která si to opravdu nezaslouží, totiž českého reformátora Jana Husa, připomeneme na následujících řádcích několik důležitých okolností, které pan kardinál jaksi, ať už z jakéhokoliv důvodu, opomněl zmínit, a pokusíme se odpovědět na otázku, proč si vlastně Husa dodnes připomínáme, a proč je důležité připomínat si jej jako vzor hodný následování i nadále. A to právě v této době, která vůbec není chudá na vlky v rouše beránčím, nádoby pokrytectví, nestoudné posly Antikrista, kteří však tak dobře dovedou napodobit Pána, že jsou schopni oklamat i vyvolené – abych jaksi použila slovníku a obratů, které byly Husově době vlastní.

Ani on se jim v žádném případě nevyhýbal, právě naopak, užíval je rád a často a označoval jimi začasté a v posledních letech svého života téměř výlučně svoji vlastní vrchnost, na níž byl existenčně závislý, a to na tomto i onom světě – církevní hierarchii, kolegy kněžími počínaje, přes pražského arcibiskupa, preláty a kardinály římské kurie až k samotnému papeži. Pravda, s papežem to měl trošku těžké, v době, kdy jeho kritika poměrů v církvi a její správě kulminovala, prali se právě o římský stolec papežové tři a ani jednoho z nich nebylo možné označit za nějaký výlupek ctností. Církev, totiž její hierarchie, upadala pod jejich vedením způsobem, který dělal velké starosti těm jejím vůdčím duchům, kteří ještě neztratili tak docela soudnost, a který nemohl zůstat skryt ani těm, pro jejichž spásu církevní hierarchie tady vůbec byla (a je dodnes, ačkoliv to tak někdy nevypadá), totiž církevní obci, laickým věřícím.

Téměř jsem napsala „prostým laickým věřícím“, což je docela oblíbené slovní spojení často užívané v rámci přemýšlení o středověké katolické církvi, ale zde by bylo opravdu chybné. Pro pochopení Husovy mise a jeho dokazu je totiž velice důležité uvědomit si nejprve, že v jeho době už o žádné „prosté laické věřící“ nešlo – Hus působil ve společnosti, která byla jednak stále bohatší (bráno v relativním měřítku) a kde se začal dramaticky měnit charakter vzdělání a přístup k němu. Ruku v ruce s tím se měnila společnost samotná. Jednou z těchto, někde více, jinde méně nápadných změn bylo nově rozvíjené sebevědomí laiků, kteří se začali v podstatě ve všech částech Evropy hlásit různým způsobem o svůj podíl na rozhodování o tom, jaká má církev být, čemu se má věnovat, jak má být financována a jakým způsobem se má (nebo nemá) podílet na vládě věcí lidských zde na zemi.

V tomto rámci je třeba chápat působení Jana Husa. Nikoliv však tak, jak se i dnes často má zato (a je možná jenom náhoda, že podobné názory často vycházejí z užších a širších katolické církve), že totiž Hus byl ve vleku mocichtivých českých pánů, kteří v touze utrhnout nějaký ten kus z rozsáhlých církevních majetků v Čechách, potřebovali nějakého rozvraceče uvnitř církve, jehož by užívali k prosazení vlastních zájmů. Je sice pravděpodobné, že alespoň někteří představitelé nejmocnějšího českého panstva nějaké podobné myšlenky a záměry  měli (realizovali je později během husitských válek), ale je velice obtížné představit si na základě dochovaných textů (a těch je opravdu veliké množství, takže omyl je téměř vyloučen), že by Hus se jimi řídil či že by vůbec byl nějakou snadno manipulovatelnou figurou. Právě naopak – čím větší množství informací, čím větší množství detailních analýz a hloubkových hodnocení máme, tím více je jisté: Jana Husa hnala upřímná starost o stav církve, o spásu věřících, upřímná hrůza z božského trestu a upřímný hněv nad pokrytectvím, zkorumpovaností a vládychtivostí církevní hierarchie, která sama sebe označovala za správce pokladu odpuštění, který přineslo sebeobětování Ježíše Krista.

Ve své starosti, hrůze a hněvu nebyl Hus samozřejmě sám. I z řad nejvyšší církevní hierarchie zaznívaly názory, které se od Husových líčení jejího příšerného morálního rozvratu příliš neliší – za všechny lze jmenovat Matouše z Krakova, mistra pražské univerzity a přítele pozoruhodného přívržence nutnosti církevní reformy, pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Mimochodem – na tohoto předchůdce pana arcibiskupa Duky Hus opravdu neútočil, jak se pan kardinál v rozhovoru řečnicky dotazuje – naopak: považoval jej za muže svaté paměti (Jenštejn byl v období Husovy nejvýznamnější veřejné aktivity již deset let mrtev). Nicméně, ačkoliv se pan arcibiskup svou lehce zavádějící sugestivní otázkou pokouší vzbudit dojem, že polo-svatými reformátory jenštejnovského typu se to mezi preláty tehdy jen hemžilo, pravý opak je bohužel pravdou. Takže zaplať Pán Bůh alespoň za toho Matouše z Krakova. Z pera tohoto preláta, jehož kariéra skončila úřadem wormského biskupa, se dochovalo několik kázání přednesených v kruzích církevní hierarchie, v nichž Matouš jako by jasnozřivě předpovídal, co nastane, nezačne-li tato hierarchie se sebou něco dělat: Úcta ke kněžskému úřadu mezi věřícími už nemůže být nižší, říká Matouš. Kněžská zkorumpovanost, neřest, lakota, smilství, opilství, sklon k hazardním hrám, zpronevěry církevního majetku, který by měl jít jen na podporu chudých, kupování kněžských úřadů a svěcení, prodávání svátostí a to i těch nejvýznamnějších za peníze, dření chudiny všemi způsoby a bezmezná pýcha, to všechno nabývá rozměrů, které  zcela zničí jakoukoliv naši autoritu, máme-li ještě jakou. Není divu, že kněžskou dráhu už volí pouze ti, kterým jde jenom o peníze.

Matouš z Krakova takhle mluvil o kněžích v době, kdy Hus  byl ještě malý chlapec. Nepřeháněl: O tom, že kněžský úřad a jeho nositelé dramaticky ztráceli autoritu a úctu vypovídají i texty Matoušova současníka, Tomáše ze Štítného. Když tento laický písmák psal o společenských hierarchiích, zařadil do první a nejváženější z nich nikoliv kněží, kteří by tam z titulu svého úřadu patřili, ale apoštoly, světce a všechny ty lidi, laiky, muže a ženy, kteří ve svém životě skutečně následují Ježíše Krista.

Pravý rozvrat morálních i jiných hodnot, jejichž obranu měla církev v popisu práce, iniciovala volba dvou papežů, v době Matouše z Krakova a Tomáše ze Štítného docela čerstvá. O třicet let později, v roce 1412, kdy Hus překračuje svůj Rubikon, totiž stává  se z ostrého kritika do vlastních řad veřejným bojovníkem za morální očistu církve (to znamená obrací se se svojí tvrdou kritikou církevní hierarchie nikoliv ke kněžím ale na obec věřících bez výběru), se už nejen dva, ale dokonce tři papeži nestydí posílat po Evropě své zmocněnce s úkolem, sehnat co nejvíce peněz na jejich soukromé války jednoho proti druhému. Tito lidé slibují – či přesněji řečeno s Husem prodávají – odpuštění hříchů za peníze (které jsou, ach, tak potřeba). Nejenom Husovi ale i celé řadě dalších kněží je jasné, že tohle je konec. Ale jenom Hus se proti celé akci staví veřejně – proti svému arcibiskupovi, a co hůře, i proti svému králi, který prodej odpustků v českém království povolil jako důsledek vlastního zahraničně politického obchodu.

Boj proti odpustkům připravuje Husa o jakoukoliv ochranu shora. Tomu, co přijde, bude nadále čelit sám. Pozoruhodné je, že rozhodnutí odhodit veškerou opatrnost, stát se skutečně disidentem, ačkoliv právě tohle mu pan kardinál Duka upírá, a postavit se proti všem, Hus neučinil v afektu, nebyl do něj vmanévrován, ale došel k němu po zvážení toho, co všechno obrana spravedlnosti a pravdy – zde ve smyslu pravého následování Ježíše Krista – má a smí stát. Došel nakonec k tomu, že stojí i za cenu nejvyšší, cenu vlastního života. V tom se skutečně Hus podobá Janu Palachovi, jak uvádí i pan kardinál Duka, ovšem s jedním podstatným rozdílem – tedy kromě trochu divné charakteristiky „tragická postava“, kterou pan arcibiskup uštědřuje oběma osobnostem. Nejprve: Hus nezvolil dobrovolnou smrt, jak se některé formulace pana arcibiskupa zdají naznačovat. Husa poslala na hranici církevní hierarchie jako výsledek procesu vedeného podle kanonického práva. Za druhé: Předání Husa tak zvané světské spravedlnosti, vykonavateli rozsudku, které tak umně zmiňuje pan arcibiskup – umně proto, že skoro vzniká dojem, že a) si za rozsudek Hus mohl sám, b) odsoudila ho nakonec světská spravedlnost – byla pouhou formalitou, která ani tehdy neměnila a ani dnes nemění nic na tom, kdo usmrtil Husa tím, že o jeho smrti rozhodl.

I na koncilu v Kostnici, či lépe řečeno právě na něm, byli příslušníci církevní hierarchie, kterým náprava poměrů v církevní hierarchii opravdu ležela na srdci. Kardinál Zabarella, jehož pan arcibiskup zmiňuje, byl jedním z nich, i když nesepsal žádný „kompromis“ ohledně Husovy pře, na němž by se prý mohli shodnout všichni, kdyby jim nechyběla křesťanská láska, jak pan arcibiskup uvádí. Prostě nabídl Husovi, pokud to byl vůbec on, poněkud mírnější formulaci odpřisáhnutí teologických „bludů“, z nichž byl obviňován. Bylo ale jasné, že na celkovém rozsudku by to mnoho nezměnilo. Hus by si patrně zachránil život, nejspíše s perspektivou doživotního žaláře – víc nic.

Hus právě tak jako mnoho jiných (ze současníků lze jmenovat zástupně za všechny Dietricha Bonhoeffera) chtěl žít a také žil Kristovo poselství upřímně a nekompromisně a považoval za své právo a povinnost, danou už jemu svěřeným úřadem, požadovat totéž i od jiných. Ačkoliv tím nemusí být řečeno, že by jeho kostničtí odpůrci byli ve víře méně upřímní, jistě to, že Husa poslali na hranici právě za tohle a za nic jiného, na nich jaksi ulpívá i přes hradbu staletí. Z rozhovoru s pražským arcibiskupem, z toho, co o Husovi a tehdejší církvi řekl, ale především z toho, co neřekl, vyplývá až překvapivě jediné: Že si tuto svoji hanbu katolická církev uvědomuje dodnes a pořád je pro ni obtížné s tím žít. Poslala na hranici člověka z vlastních řad, muže, který po ní chtěl jediné: Aby se chovala podle toho, co nejenom hlásala, ale co měla opatrovat a bránit až do posledního dechu. Dobrá zpráva pro tuto církev nakonec je, že Hus to udělal za ni a svou obětí nejen opravdu následoval svého Pána, ale svým způsobem vykoupil i ty, kteří ho poslali na hranici. Nebyl „tragická postava“. Byl jedním z nich. Třeba to jednou pochopí.

PS. O bratru Janu Žižkovi, ničiteli kostelů, pleniteli klášterů, největším vojevůdci, jehož česká historie kdy měla, a muži, který se nikdy ničeho nebál, někdy příště.