Letectva velmocí na rozcestí

Témata:

Zvolení nového amerického prezidenta přišlo pouze pár dní poté, co Čína oficiálně představila světu svůj nový stíhací letoun J-20 Mighty Dragon. Obě události spolu nesouvisí jen zdánlivě, protože to bude právě Trumpova administrativa, jež se bude muset vyrovnat se situací, kdy již západní letectva nejsou jediná, kdo vlastní obtížně zjistitelná letadla. Sílí proto intenzita debat, v nichž se řeší další směřování kategorie stíhaček.

Letoun J-20 byl poprvé spatřen v prosinci 2011, v lednu následujícího roku poprvé vzlétl a má se za to, že v létě 2016 zahájila Čína pomalou zaváděcí sériovou výrobu. Tím předstihla Rusy, jejichž letadlo Suchoj T-50 PAK FA se stále potýká s potížemi, takže se navzdory slibům zdá, že se spuštění sériové výroby opět odkládá. Pochopitelně je možné (dokonce pravděpodobné), že problémy musejí překonávat i Číňané, nepochybné však je, že jsou to právě zejména čínské „neviditelné“ stíhačky, které dělají Američanům starosti.

Množné číslo je užito záměrně, protože nejde jen o J-20, ale i o menší typ FC-31. Pokud se dá věřit neoficiálním zdrojům, původně vznikl jako soukromá iniciativa výrobce s cílem uspět na světovém trhu, ale uvažuje se o něm také jako o palubním stroji pro čínské námořnictvo. Ale i kdyby zůstal jen exportní záležitostí, stejně může znamenat určitou hrozbu, zejména pokud by se dostal do arzenálu zemí typu Íránu. Ostatně lze očekávat, že i ruský letoun se nakonec bude exportovat. Západní monopol zkrátka a dobře končí.

Odpovědí by se (teoreticky) mělo stát letadlo F-35 Lightning II, jež by mělo postupně vytvořit páteř amerického letectva i palubních útvarů námořnictva a námořní pěchoty. Navíc by se měl tento stroj také rozsáhle vyvážet a stát se pro spojence USA tím, čím kdysi byla (a vlastně stále je) oblíbená F-16. Naneštěstí má F-35 k bezproblémovému programu hodně daleko, a proto si ho už během své kampaně všiml i kandidát Donald Trump.

Kritizoval jej jako enormně komplikovaný, opožděný a předražený, v čemž měl přinejmenším do jisté míry pravdu, a dokonce pohrozil, že jej úplně zastaví. To vyvolalo znepokojení v řadě zemí, které na dodávky F-35 spoléhají, a naopak to nesporně potěšilo konkurenci, která nabízí stíhače lehčí kategorie (hlavně Saab s typem Gripen). Také po svém zvolení se Donald Trump o programu F-35 nevyjadřoval zrovna s velkým nadšením.

Nový ministr obrany James Mattis projekt naopak podpořil, ale zdůraznil, že se svým „šéfem“ absolutně souhlasí v tom, že se rozpočet musí dostat na únosnou míru. Posléze se Trump sešel s vedením společnosti Lockheed Martin a obě strany poté oznámily, že našly shodu na cenách dalších sérií letounů F-35, a tak suma za jeden kus klesne pod „psychologických“ 100 milionů dolarů. Zdá se, že „Blesk Dvě“ je zachráněn, což ale samo o sobě nestačí, protože se upřesňují i požadavky na bojové letouny příští, tedy šesté generace.

Pořád se hlasitě ozývají ti, kdo prosazují obnovení sériové výroby stíhaček páté generace F-22 Raptor a povolení jejich exportu. Letectvo si v tomto smyslu nechalo zpracovat studie, je však otázka, zda má toto řešení dostatečnou politickou podporu, neboť v Kongresu zřejmě převládá názor, že je třeba vyvinout opravdu naprosto nový letoun. Nebo vlastně letouny dva, jeden pro letectvo a druhý jako palubní stroj pro námořnictvo.

Velení obou složek ozbrojených sil se shodují, že to musejí být dva různé typy. Program F-35, jehož výsledkem jsou tři verze jednoho stroje, se totiž ukázal jako příliš ambiciózní, jelikož se muselo udělat až příliš mnoho kompromisů, nehledě na zpoždění a prodražování. Předpokládá se tedy, že budoucí typy pro letectvo a námořnictvo mohou využívat společné technologie, ale konstrukčně se bude jednat o naprosto jiné letouny.

Obě složky totiž mají trochu odlišné představy. Vzdušné síly stojí zejména o náhradu stíhaček F-22, tedy stíhač téměř výhradně pro letecký boj a jen okrajově pro útoky na pozemní cíle, jak napovídají také pracovní názvy NGAD (Next-Generation Air Dominance) a PCA (Penetrating Counter-Air). Naopak námořnictvo chce podle specifikací F/A-XX získat univerzální stroj pro boj se všemi druhy cílů, který nahradí stávající letadla F/A-18 Super Hornet. Shoda panuje jen v tom, že nové typy mají sloužit po boku letounů F-35.

Činitelé US Air Force i US Navy a různí civilní experti ale vedou intenzivní diskuse o tom, co by měly stíhačky šesté generace představovat. Podobné debaty ostatně probíhají také v Rusku, kde zní kritika programu PAK FA a někdy se spekuluje i o jeho náhradě. Obecně se dá říci, že existují dva principiálně odlišné pohledy na bojová letadla šesté generace, které úzce souvisejí s názory na to, jak se bude v příštích dekádách vyvíjet vzdušný boj a jak vůbec budou vypadat válečné konflikty, v nichž by tyto stroje mohly operovat.

Na celém pojetí F-35 je zřejmé, že je určen pro boj s protivníkem, jehož technologická úroveň zaostává za tou americkou třeba o generaci či dvě. S něčím podobným však samozřejmě nelze počítat navždy. Kromě faktu, že „neviditelnými“ stíhačkami mohou disponovat i další státy, je třeba zohlednit i pokrok pozemních kompletů protivzdušné obrany a systémů pro elektronický boj, kde Rusko a Čína zaznamenaly opravdu velký pokrok.

Zastánci prvního názoru proto usuzují, že klasický boj na krátké vzdálenosti je už překonaný a nemá smysl řešit např. obratnost letounů. Rozhodující je podle nich maximální dolet a nosnost zbraní, a proto by nové stíhačky měly být výrazně větší, možná téměř v kategorii bombardérů, aby dokázaly přepravit víc paliva, senzorů a raket. Ostatně relativně malá nosnost a dolet tvoří i jeden z častých terčů kritiky směřující na F-35, jenž navíc nevyniká ani tou obratností, neboť ve cvičných bojích zblízka většinou prohrává i s F-16.

Podle mínění řady expertů se zdá, že určitou aplikaci této filozofie může představovat i čínský J-20. Jeho design napovídá, že jde o stroj navržený hlavně pro rychlost, dolet a nosnost, nikoli pro obratnost. V praxi by tedy fungoval jako přepadový stíhač a stíhací bombardér, jenž by na velké vzdálenosti ničil důležitá nepřátelská letadla (zejména tankovací či velitelská), základny a lodě, což by koneckonců dobře zapadalo do čínské strategie.

Oponenti tvrdí, že teze o konci manévrových vzdušných bojů se tvrdošíjně opakuje již desítky let, aniž by se něco takového doopravdy stalo. Říkají, že obtížná zjistitelnost, elektronický boj a další technické „vychytávky“ nakonec způsobí, že veškeré špičkové senzory a zbraně budou využitelné jen omezeně a nakonec stejně dojde na staré dobré „dogfights“, tedy souboje nikoli nepodobné těm z éry první a druhé světové války.

Kromě toho tato názorová škola říká, že malý počet supermoderních letounů nemůže pro delší konflikty stačit. Výsledkem je tvrzení, že stroje šesté generace by měly vynikat jednoduchostí, odolností, obratností a možná také (kvůli riziku rychlého zničení letišť) schopností krátkého či kolmého startu. Jeden ruský odborník napsal, že by mělo jít o určitou obdobu slavného stíhače MiG-15 z korejské války, popř. o jakýsi „Kalašnikov s křídly“, což naznačuje, že by se letadla takové konstrukce mohla vyrábět třeba v tisícových sériích.

Ostatně i americké letectvo (které v tom hlasitě podporuje i senátor John McCain) má zájem o zakoupení několika stovek „lehkých útočných stíhaček“ pro dlouhodobější konflikty, do nichž nemá smysl posílat F-22, F-35 či nějaká perspektivní hypermoderní letadla. Samozřejmě je na stole i diskuse o bezpilotních strojích, které lze bez velkých obav vysílat do vysoce rizikových misí a jejichž nasazení nemusí brát ohled na fyzické schopnosti pilota. Nejde jenom o časovou výdrž, ale i o přetížení při extrémních vzdušných manévrech.

Řadu let se říkalo, že bezpilotní stroje se pro vzdušné souboje nehodí, neboť dálkové ovládání neumožňuje dostatečně rychlé reakce a zcela autonomní fungování je nereálné. Právě to se ale v poslední době dramaticky změnilo, jelikož proběhlo několik simulací s adaptivními systémy pro řízení dronů. Výsledkem bylo zjištění, že současná úroveň umělé inteligence může porazit v manévrovém souboji i toho nejlepšího lidského pilota.

Jeden nekonvenční plukovník US Air Force již v roce 2013 navrhl něco, čemu dal jméno F-40 Warhawk II a co popisoval jako jednoduchý, ovšem zcela nebo částečně autonomní bezpilotní víceúčelový letoun pro masovou produkci. Americké letectvo a námořnictvo samozřejmě mají v plánu nové bojové drony, avšak zůstávají spíše opatrné vůči plné autonomii v boji, tedy vůči možnosti, že by sám stroj rozhodoval o smrti protivníka. To by totiž přinášelo i fundamentální etické otázky, které dnes chce jen málokdo řešit.

Problém je v tom, že se tomuto tématu nakonec asi stejně nevyhneme. Kritici stále varují před „roboty-zabijáky“ a hrozbou, že by se mohli obrátit proti svým tvůrcům. Zastánci argumentují pragmaticky a říkají, že je jen otázka času, než tuto technologii zvládne třeba Čína, která se na etiku nejspíše moc ohlížet nebude. Je to nesmírně složité dilema, jelikož nás vlastně staví před otázku, zda se budeme víc bát stíhaček cizích, nebo svých.

Z nového čísla Prokurátoři opět na koni. Státní zástupci zase vyšetřují v přímém přenosu

Echo týdne: Zatracený mikrofony ● Rozhovor s Jiřím Drahošem: Neurážejte mě slovem vítač ● Esej: Válka je La Manche mezi Evropou a Británií ● Kauza: Pelta trpí za okresní přebor ● Salon: Dokouříme a jdem ● Svět: Pár přátel mít... ● Umění a kritika: Dva úkazy z hlubin polského vesmíru ● Recenze: Kázání rozervaného šaška ● Kulturní tipy ● Postavy: Gary Oldman: od „bad boye“ k autoritě ● Seriál Velcí Češi: Bohém bankovní přepážky ● Styl ● Přeceňovaný a podceňovaný: Emmanuel Macron vs. Theresa Mayová ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Na dvoře krále Trumpa Nakládáním s tajnými informacemi připomíná americký prezident Miloše Zemana. Akorát jich má mnohem víc
Věděl jsem, že mě budou týrat O krásných holkách v zázračném bytě Jiřího Muchy vypráví Antonín Erich Nový, který je tam fotografoval

Přejít na diskusi