Co přinese rychlý hrůzný konec Řecka
Řecko na pokraji chaosu
KOMENTÁŘ
Krach a rozvrat země závislé na turistice na začátku letní sezóny symbolicky nejlépe ilustruje chaos, v němž se Řecko ocitlo. Obrázky z Atén, Soluně nebo Kréty, kde důchodci omdlévají v horku před bankomaty, které přestaly vydávat peníze, lidé vykupují základní potraviny a dochází tam benzin, nejsou zrovna nejlepší demonstrací vysoké civilizace, za níž se eurozóna tak ráda vydávala. Řekové, Slováci nebo Lotyši neuvažovali o euru nikdy čistě ekonomicky. Brali ho jako symbol vyšší civilizace.
Rozebírat, jak se Řecko dostalo až k prázdným bankomatům a benzinovým nádržím, je dlouhý příběh. Příběh selhání nejen řeckých politiků, ale hlavně evropských elit, které nad tím chaosem zavíraly oči a v klidu tolerovaly evropským bankéřům, aby na udržování potěmkinovského státu napůjčovali částky, o nichž moc dobře věděli, že je Řekové se svou slabou ekonomikou nikdy nebyli schopni splatit. Euro dovolilo Řecku žít nad poměry. Bez něj by jim nikdo nikdy tolik peněz nepůjčil.
Cesta k dnešnímu padlému státu, kde nikdo nikomu nevěří, značná část lidí neplatí daně a každý se každého snaží podvést, začala dávno před přijetím eura. Každý, kdo Řekům půjčoval, ale věděl, s kým má tu čest. Takže jim půjčoval málo a docela draho. V roce 1981 dosahoval řecký dluh 25 procent HDP. Do eurozóny vstupovali Řekové s dluhem 94 procent. A pak už se rychle stoupalo vzhůru na dnešních 177 procent HDP.
K tomu připočtěme obrovské sumy získané z evropských fondů. Ty peníze se neinvestovaly. Řecko dnes není jiné a o nic ekonomicky výkonnější, než bylo při vstupu do eurozóny. Ty peníze se normálně rozházely v takových věcech, jako jsou na evropské poměry nestandardně nákladné důchody.
V eurozóně se v Řecku dovršilo budování sociálního státu, na něž si země ani náhodou nebyla schopná vydělat. Ale zvykla si ně něj, takže se ho není schopná vzdát. Dává přednost bankrotu, který s nejvyšší pravděpodobností znamená velmi chaotický odchod od eura.
Evropští politici už v chaosu, který se dostal za hranu, vybírali jen ze dvou špatných řešení. Nakonec dali podle všeho přednost hrůznému konci, který právě sledujeme, před hrůzou bez konce. Pokud se pro to skutečně rozhodnou, což v dramaticky se měnící situaci stále není jisté, vybrali správně.
Marxisté ze Syrizy mají v jedné věci pravdu. Reformní kúra, kterou Aténám ordinovali věřitelé, aniž by jim odpustili dluhy, by nikdy zemi z ekonomického a společenského chaosu nedostala. V Bruselu a Frankfurtu ale nic jiného politicky naordinovat nemohli, protože by tím spustili spirálu obrovského morálního hazardu. Ukázali by, že v jedné měnové unii neplatí rovné podmínky. Portugalci a Irové vše splnili. Přirozeně by se cítili zhrzeni a frustrováni, kdyby se Řekům ulevilo. Následníci Syrizy v Madridu a Lisabonu by lidem naslibovali podobné úlevy a jistě by s nimi vyhráli volby. Na severu, který celou tuto operaci financuje, by se obratem dostali k moci extremisté, protože daňoví poplatníci tam zcela správně nechápou, proč by měli financovat ze svých platů neudržitelný životní styl v Řecku. Kdyby minulý týden neřekli evropští lídři dost, neustálé přetahování a prohlubování sociální katastrofy v Řecku by pokračovalo další roky.
Šance na vlastní nový začátek
Rychlý hrůzný konec nabízí Řecku alespoň šanci na budoucí prosperitu. Pokud ji tedy bude chtít využít. Banky se neotevřou dřív, než bude jasné, jestli země odchází z eura. O tom ve středu nerozhodne žádná Evropská rada, ale Evropská centrální banka. Pokud odřízne řecké banky, je konec. Vláda bude muset začít lidem platit nikoliv eury, ale dlužními úpisy. Lidé se za ně budou snažit nakoupit zboží a služby. Tím fakticky vzniká paralelní měna, z níž by se postupně měla vyloupnout nová drachma. Není to žádná triviální operace. Zvlášť v padlé rozvrácené zemi, jako je Řecko.
Jedinou šancí proto, aby cesta z Řecka z eura co nejméně poškodila jeho už dost dlouho tvrdě zkoušené občany a také celou Evropu, je realismus. Doufejme, že Angela Merkelová sice na veřejnosti vypouští fráze o tom, že s „eurem padá i Evropa“, ale za zavřenými dveřmi už sepisuje s ostatními plán co nejklidnějšího odchodu.
Ten bude drahý. Aby Řecko získalo šanci se z rozkladu dostat a nebylo frustrované, že odchází z eura, bude mu potřeba nejen odpustit obří dluh, ale poslat tam další peníze na podporu padlé ekonomiky. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble už v minulých dnech velmi realisticky mluvil o sametovém rozvodu a Marshallově plánu pro Řecko. Nic z toho ale není možné provést v eurozóně. Nastavoval by se tím nebezpečný příklad pro ostatní.
S vlastní měnou, očištěni od dluhů, se startovním balíčkem pro začátek mají Řekové po hrůzném konci šanci na vlastní suverénní začátek.
Evropa moc potřebuje, aby se podařil. Nejen z geopolitického pohledu, který je dnes důležitější než ten ekonomický. Řecko má dlouhou, velmi členitou hranici schengenského prostoru a fakticky ji přestalo v ekonomickém rozvratu střežit. O svou roli v padlé zemi se hlásí Rusové a Číňané. Atény zůstávají členem Evropské unie i Severoatlantické aliance a nikdo si nemůže přát, aby se staly vazalem Pekingu nebo Moskvy.
Klidný odchod z eura navíc ukáže, že je to úplně standardní krok, který býval běžný ve všech měnových uniích. Nikoliv tragédie, jak nás roky přesvědčují evropské elity. Největší překážkou klidného vyřešení situace v Řecku je bohužel intelektuální pýcha evropských mandarínů, jako je šéf komise Jean-Claude Juncker. Ti si cynicky vymysleli euro jako páku k vytvoření politické unie, kterou většina občanů členských zemí nechtěla a nechce.
