NOVÉ

‚Tak zdechne každá svině, která ukrývá Židy‘

,

Otevření muzea rodiny Ulmových

Témata: ,

Do vsi Markowa v jihovýchodním Polsku se dnes sjeli nejvyšší představitelé polského státu a mnoho zahraničních hostů, aby otevřeli muzeum věnované památce rodiny Ulmových – manželů a šesti děti, povražděných přesně před 72 lety za skrývání svých židovských sousedů. Příběh Ulmových se totiž stál určitým symbolem zachování lidství v děsivé a komplikované realitě německé okupace na území Polska.

Ve své knize Černá zem ukazuje americký historik Timothy Snyder skutečnost, že realizace šoa byla umožněná vytvořením právního (a také morálního) vakua na územích „mezi Moskvou a Berlínem“. Zatímco jinde, včetně Protektorátu Čechy a Moravy, se Němci snažili spíše o ovládnuti existující státní a administrativní struktury, v Polsku a dál na východ cíleně uskutečnili zhroucení státu a jeho orgánů. V těchto podmínkách, které by se snad daly přirovnat k Hobbesovu slavnému „přírodnímu stavu války všech proti všem o holé přežití“, se přesto nacházeli jedinci, kteří nejenom, že dokázali odolat pokušení zla, ale také projevili nezištné hrdinství.

Příběh rodiny Ulmových

Ves Markowa leží nedaleko Łańcutu ve východním Malopolsku. V březnu 1944 tu bydlel 44letý sedlák Józef Ulma se svou o 12 let mladší ženou Wiktorií a šesti dětmi. Před válkou vychodil zemědělskou školu, stal se propagátorem sadařství, zařídil si školku ovocných stromů, začal pěstovat moruše a chovat bource morušového. Mimo to vedl knihovnu Spolku katolické mládeže a vášnivě se věnoval fotografování. Nepochybně se tak lišil od zbytku obyvatel té velké, více než čtyřtisícové vesnice.

Ve vsi bydlelo před válkou také 120 Židů, převážně obchodníků, ale i rolníků, které v roce 1942 potkal krutý osud obětí holocaustu. Několik desítek z nich bylo zabito přímo na místě. Rodina Ulmových v těchto dnech – navzdory udání hrozícímu ze strany vystrašených místních – ukryla u sebe a živila až osm Židů. V domku Ulmových se schovávali jejich sousedé – Gouda a Layka Goldmanovi s malou dcerkou a také obchodník s dobytkem Szall se svými syny.

Szallovým už předtím pomáhal v Łańcutu tzv. “tmavomodrý policista“ („tmavomodří“ bylo určení pro komunální policii, již Němci povolili ponechat v obcích Generálního gouvernementu) Włodzimierz Leś. Po určité době jim však pomáhat přestal, ponechal si však část jejich majetku, které se oni, ačkoli již byli u Ulmových, chtěli domoci zpět. Dokonce se pokoušeli přivlastnit si na oplátku něco z Leśova majetku. To se jim však pravděpodobně stalo osudným.

Dne 24. března 1944 ještě před úsvitem přišli k domu Józefa a Wiktorie němečtí četníci – velitel stanice v Łańcutu poručík Eilert Dieken, dále Joseph Kokott, Michael Dziewulski a Erich Wilde. Na pomoc si vzali čtyři „tmavomodré“, mezi nimiž byl – Włodzimierz Leś. Němci vstoupili do chalupy, na jejíž půdě objevili a okamžitě zastřelili všechny ukrývané Židy.

Poté se rozhodli vypořádat s pány domu. Jeden ze svědků, které si Němci schválně pozvali, aby každý viděl, co čeká Poláky v případě ukrývání Židů, vypověděl, že Józefa a Wiktorii vyvedli ven a zastřelili je před prahem rodného domu. „Během střelby byl na místě popravy slyšet strašný křik – děti volaly své rodiče, kteří už byli zastřelení. Byl na to všecko otřesný pohled,“ řekl svědek.

Zavraždili i děti

Vrazi se chvíli rozhodovali, co učiní s dětmi, ale Dieken rozkázal, že musí zahynout i ony. Tři nebo čtyři z dětí zastřelil osobně Joseph Kokott, původem z českých Sudet, a na svědky přitom polsky křičel: „Jen se podívejte, jak zdechne každá polská svině, která bude ukrývat Židy.“ Zahynuli tak Stanislava, Bára, Vládík, Franta, Tonda, Maruška a sedmé – ještě nenarozené – dítě v těle matky. Když místní sedláci tajně v noci kopali hrob, aby v rakvích pochovali zavražděné, jeden si povšiml následujícího: „Když jsme do rakve kladli tělo Wiktorie Ulmové, zjistil jsem, že byla těhotná. Domnívám se tak proto, že na rodidlech zemřelé bylo vidět hlavičku a část těla dítěte.“ Nepočítaje toto nenarozené bylo nejstaršímu dítěti 8 let, nejmladšímu 1,5. Celkem tak zemřelo 17 lidí.

Starosta vsi Teofil Kielar, který na rozkaz Němců zajistil několik mužů, aby oběti pohřbili, se ptal velitele, proč zavraždili i děti. Dieken mu na to odpověděl: „Aby s nimi obec neměla žádné starosti.“ Poté se Němci dali do rabování. Jakmile si Kokott povšiml, že má mrtvá Gouda Goldmanová na hrudi pověšenou krabičku s cennostmi, prohlásil – „Zrovna tohle se mi hodí,“ a krabičku si schoval do kapsy. Poté co oběti zakopali, nechal shromáždit všechny Poláky a varoval je: „Nikdo se nesmí dovědět, kolik lidí jsme zastřelili – víte to jenom vy a já!“

Udavači si bohužel přišli na své, přesto se však jenom v Markowé šťastně dočkalo konce války ještě minimálně 17 Židů i se svými polskými zachránci. Józef a Julia Barovi společně s dcerkou Janinou více než dva roky ukrývali pětičlennou rodinu Riesebachových. Antoni a Dorota Szylarovi, kteří měli sami 5 dětí, zase zachránili sedmičlennou rodinu Weltzů. U Jana a Weroniky Przybylakových přežil Jakub Einhorn a u Heleny a Jana Cwynarových Abraham Segal.

Spravedlnost a památka

Dne 19. září 1944 odsoudila polská podzemní armáda Armia Krajowa k trestu smrti „tmavomodrého“ policistu Leśa – zastřelili ho v Łańcutu. Příběh má i svůj český aspekt Joseph Kokott – pocházející ze Sudet občan Československa, který se po Mnichovu „rozpomněl“ na své německé kořeny, se po válce vrátil domu a až do roku 1957 bydlel v Praze. Tehdy byl zatčen a vydán do Polska, kde zemřel ve vězení. Naopak Eilert Dieken, velitel zásahu, dožil v klidu jako vážený občan Esens v Západním Německu.

Roku 1995 izraelský ústav národní paměti Jad Vašem ocenil Józefa a Wiktorii Ulmowy čestným diplomem. V roce 2004 arcibiskup Józef Michalik při vysvěcení pomníku zavražděným pronesl tato slova: „Mučedník je svědek a svědectví má různé podoby.“ Začínají snahy o jejich blahořečení.

Kolem roku 2010 Mateusz Szpytma, historik a místní rodák, začíná usilovat o zřízení muzea rodiny Ulmů. Jak sám říká, vedly ho k tomu dvě shody náhod: první byla skutečnost, že Němci oproti svým běžným zvyklostem dům nespálili. Přežil a v něm i rodinný fotografický archív. Díky němu nejsou Ulmovi jen jména ve výčtu obětí války, ale živí lidé…

Přejít na diskusi