TÝDENÍK ECHO

‚V Evropě nastala krize krizí. Je to jako před pádem Římské říše‘

Rozhovor s ekonomem Kysilkou

Bývalý guvernér centrální banky, dnes šéf České spořitelny Pavel Kysilka patří k ekonomům, kteří mají talent vystihnout atmosféru doby. Právě od něj převzal Václav Havel v roce 1997 slogan „blbá nálada“. Před dvěma lety vystihl společenský nihilismus přirovnáním, že Česká republika připomíná člověka se zdravým tělem a nemocnou hlavou. Evropa se teď podle něj dostala na nebezpečnou šikmou plochu, do stavu, v němž byly velké úspěšné civilizace těsně před kolapsem.

Nedávno jste napsal, že Evropa je čím dál víc infantilní a není schopna řešit své problémy. Jak se to projevuje?

Evropa se chová jako nedospělé dítě, které není schopné převzít odpovědnost za svůj život. Když se podíváte do historie, vidíte, že myslitelé před pádem velkých civilizací, jako byla Římská říše, viděli podobné rysy. Co je to infantilita? Neberu odpovědnost za svůj vlastní život. Spoléhám se na někoho jiného. Natahuji ruku, aby mi neustále někdo pomáhal v tom, v čem ani nechci, aby se mi pomáhalo. Jako když rodiče tlačí děcko, aby se lépe učilo. Nejdřív musí samo chtít. Pomoc spočívá v tom, že někomu trochu pomůžu potlačit káru. Ten, kdo ji řídí, musí alespoň trošku táhnout sám a směřovat k nějakému svému cíli. Ta bezcílnost je znakem infantility. Dnes lidé očekávají, že je někdo vyseká z průšvihu. Nebereme odpovědnost za vlastní životy na sebe, a vrháme je na své okolí. Odborně se tomu říká socializace nákladů vašich průšvihů. Opijete se, vy si užíváte, ale druhý den po mně chcete, abych se o vás staral.

Čím to začalo?

Evropa k tomu má samozřejmě sklony už delší dobu. První znaky můžeme vystopovat na přelomu 19. a 20. století. Mimochodem, to šlo ruku v ruce se zbytnělou rolí demokracie ve společnosti a s vlivem médií na formování demokracie. Politici zjistili, že můžou získat hlasy voličů tím, že budou přes média slibovat, a tím nás kazit. Když budu dospělý a někdo se ke mně začne chovat jako k infantilnímu dítěti, má velkou šanci ze mě to infantilní děcko udělat. Demokracie má bohužel tyto tendence v sobě zabudované. Vychovává z původně dospělé společnosti společnost nedospělých jedinců. Pak ale přišly velké události 20. století. Už první světová válka. To nadšení intelektuálů pro ni, nadšení Thomase Manna a dalších. Už tam se dají najít známky velké nezodpovědnosti. Pak se po druhé světové válce spustila železná opona a Západ musel dospět, protože měl proti sobě velmi seriózního nepřítele vybaveného obrovskou přesilou tanků a jaderným arzenálem. Harašícího zbraněmi a obkličujícího západní svět. V ohrožení se najednou potlačily sklony k infantilitě, byť to stále byly plně demokratické státy s medializovanou demokracií.

Evropa se dokáže zbavit infantility jen ve stavu ohrožení?

Po čtyřicet let ohrožení železnou oponou dokázala Evropa udržovat pracovitost, podnikavost a neustále se nutila k sebekorekci. Když západní svět zjistil, že něco nefunguje, jako naše božská Margaret Thatcherová ve Velké Británii, tak prostě udělal reformy. To je fantastická schopnost demokracie, nacházet sebekorektivy. Pro nás bohudík padla železná opona. Jedním z důsledků však bohužel byla ztráta jakéhokoliv sebezáchovného pudu a plné propuknutí nemoci infantilismu. Je zajímavé, jak se to dnes projevuje na společenské smlouvě mezi voliči a politiky.

Jak se to projevuje?

Politici nám tvrdí, že mají řešení na všechny neduhy. Neduhy jsou popsány díky vám novinářům nebo lidem ze společenského výzkumu. Ví se, že existuje problém s předlužeností, s vysokou nezaměstnaností. Ale politici ukážou, že na ten problém mají řešení, které je bohužel typicky infantilní. Je to paternalistický přístup rodiče k malému dítěti ve stylu: vyřeším to za tebe. To ale není žádné řešení. Jestliže na nemoci hledám jen tišící prostředky a nějaké drogy, pak jejich řešení jen odsouvám. Tiším jen bolest, a neléčím příčiny. Evropa teď prochází nějakou permanentní krizí. Já to slovo krize nemám rád, proto jsem kdysi Václavu Havlovi řekl, ať neříká krize, ale blbá nálada. On to pak jako můj dobrý marketér rozšířil. To byl rok 1997. Tentokrát ale musím říct, že Evropa zažívá vleklou a dlouhodobou krizi. Nejhorší ale je, že nastala krize krizí.

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.

Přejít na diskusi