Vypravíme do Polska bratrskou pomoc?

Když místopředseda Evropské komise řekne, že demokracie v Polsku je ohrožena a Komise chystá kroky, asi je to vážné, ne?

To, co se děje v Polsku a taky v Maďarsku, asi vážné je. Ochota k čistkám je bez ohledu na předchozí kontext nezdravá. Kvalitu současné podoby státních médií v Polsku nejsou schopni obhajovat ani lidé, kteří v nich pracují. A tak dále. Jenže je tu jeden velký problém. Čím více se o to člověk snaží zajímat, tím nejednoznačněji se celá situace jeví. Jádrem toho problému je, že žádná společnost a její systém vládnutí není snadno zachytitelný slovy. Skoro by se na to téma dal zformulovat nějaký vědecký zákon. Zato je velmi snadné tu situaci zachytit slovy jen zdánlivě a matoucím způsobem. Člověk si to, co nezná, převádí na něco, co zná.

Vládnoucí strana se snaží uzurpovat veškerou moc, podřídit si nezávislé soudnictví a zničit ústavní systém vah a protivah. To zní srozumitelně, ne? Umíme si zhruba představit, jak by u nás něco takového vypadalo.

Tak se snažíme podívat se na to trochu blíž a na první problém narazíme velmi rychle. Dozvíme se, že zlovolné tažení polské vládní strany PiS proti justici začalo naostro na jaře, když schválila změny v soudcovské radě, orgánu soudcovské samosprávy, který má široké pravomoci při jmenování soudců. Ta už se nebude skládat převážně ze soudců, ale 15 z jejích 25 členů bude volit Sejm.

Člověk ze setrvačnosti přikyvuje, že to je vskutku zřejmým dalším projevem snahy strany PiS ovládnout veškerou moc ve státě. Jen si představte, kdyby se něco takového stalo u nás, říká si. A tu se rozpomene, že soudci jsou u nás jmenováni prezidentem na návrh ministra spravedlnosti schválený vládou. Jmenování soudců je cele v rukou výkonné moci, bez vstupu moci zákonodárné, natož soudců samotných. Soudcovskou samosprávu s formalizovanými pravomocemi u nás nemáme a nezdá se, že ji v nejbližší době mít budeme. Kdybychom měli vycházet z formálního popisu systému, tak musíme říct, že jsme u nás ten antidemokratický puč dotáhli mnohem dál, než se Kaczynskému sní.

Na tento problém člověk naráží co chvíli, takřka zákonitě. Znepokojení nad snahou Viktora Orbána zlikvidovat Středoevropskou univerzitu ho dovede k poznatku, že se tak maďarský vládce snaží učinit uzákoněním podmínky, kterou už musí ze zákona splňovat i naše vysoké školy.

Anebo se člověk strachuje o osud nezávislosti veřejnoprávních médií a souzní s těmi, kteří vyjadřují názor, že různé navrhované změny by z televizí udělaly hříčku politiků, má pocit, že by nás to posunulo někam na východ – a pak zjistí, že šéfy francouzských veřejných televizních stanic jmenuje prezident.

Evidentně musíme celou situaci číst i včetně záměrů aktérů a politické kultury. A to je těžké, protože lidí, kteří znají politickou kulturu zemí, jako je Polsko nebo Maďarsko, a umějí ji „překládat“ pro potřeby jiných, není mnoho.

Takže se spoléháme na autority. Jednou z autorit může být třeba člen Evropské komise. Jenže když se člověk dozví, že vážně znepokojena vývojem v Polsku je eurokomisařka Věra Jourová, nemůže se než usmát. A když ji vidí citovanou v cizině, může si říct jen: kdyby věděli… Znepokojeni jsou i jiní eurokomisaři. Ale co když to jsou taky takové Jourové? Brali bychom ostatní eurokomisaře stejně vážně, kdybychom o nich věděli to, co lidé u nich doma?

Další autoritou, kterou se můžeme řídit, jsou novináři. Ale tady je těch problémů ještě víc. Většina těch z nich, kteří píšou o Polsku dlouho, referovala o práci předchozí polské vlády zcela nekriticky, s tím důsledkem, že své čtenáře vůbec nepřipravila na volební šok v roce 2015, který pro ně musel přijít jako blesk z čistého nebe – jenže neměl. Jakmile jejich práci začne člověk číst kriticky, poznenáhlu vidí trochu něco jiného. Vidí zamlžování detailů. Vidí citování výhradně zdrojů z jedné části politického spektra. Vidí, že o pouličních demonstracích informují s důrazem, s jakým neinformovali o demonstracích proti minulé polské vládě či o některých jiných, za něco, co jim politicky nekonvenuje. Kdyby měla být velikost demonstrací měřítkem ohrožení demokracie, pak demokracie musela být nejvíc ohrožena legalizací manželství homosexuálů ve Francii v roce 2013, protože proti té se konaly půlmiliónové demonstrace. Vidí citáty vytržené z kontextu – třeba Kaczynského děsivý parlamentní výlev, v němž obvinil opozici z odpovědnosti za smrt jeho bratra, ale ne už předchozí projev opozičního politika, který Kaczynského vyprovokoval. Vidí upozaďování antidemokratických kroků opozice – třeba pohrůžku předsedy Občanské platformy Schetyny, který poslancům hlasujícím pro vládní návrhy pohrozil pětiletým vězením.

Dnes, v době sociálních sítí, vidí taky projevy těchto reportérů na jiná témata. A vidí, že jsou politicky uniformní a dál snižují důvěru v to, že tito lidé by byli schopni referovat objektivně o jiné než levicově liberální vládě.

Může si to také srovnávat s tím, jak stejní lidé referují o tom, co zná – situaci v České republice. Když třeba vidí novináře, který udělal téměř laskavé interview s Andrejem Babišem, evidentně proto, že Babiš nemluvil o nacionalismu a deklaroval se jako nepřítel Václava Klause, dál to sníží důvěru ve schopnost takového novináře popisovat polskou realitu.

Může taky narážet na smutné ignorování pravidel o střetu zájmů, které nás na Západě učili. Jejich důležitost si člověk uvědomí, když čte až hysterická vyjádření americké komentátorky, jejíž manžel je neúspěšný polský politik.

Člověk je rovněž postaven před hádanku, jak to, že polská ekonomika navzdory všem temným předpovědím stále šlape, emigrace ze země klesá a vládní strana PiS si udržuje stabilní podporu. Zřejmě to může mít nějaké vnější důvody (pokles emigrace jistě bude souviset s brexitem), ale nestálo by to za vysvětlení?

Pak nezbývá než snažit se najít si inteligentní zdroje, které jsou vůči vládě PiS otevřenější. Pokud i oni připustí, že vláda projevuje nezřízený hlad po moci, pak na tom něco bude. Nezbývá než vyvažovat jeden zaujatý hlas druhým.

V každém případě by to mělo znamenat, že když takhle tápeme, neměli bychom se horem pádem připojovat k nějaké trestné výpravě Evropské unie proti Polsku. Bylo by to kontraproduktivní – PiS by se ještě více zatvrdila. Evropská unie jako nedemokratická, mezinárodní organizace stále ještě demokratických a suverénních států je špatně vybavena k zasahování do domácího života jednotlivých zemí. Občasné hlasité snění některých západoevropských politiků o tom, že některým zemím by se měly odebrat evropské dotace, ukazuje, že motivy nemusí být úplně čisté.

A bylo by tristní, kdybychom se právě my, kteří nejsme schopni se často ozvat ani ve věci vlastních zájmů, měli připojovat k „bratrské pomoci“ někoho jiného.