Vinaři mají smysl, a ne že ne. Byť reklamní

Zobrazení vesnice v tuzemské kinematografii se vždy potýkalo s potřebami vládnoucích režimů – buď jim sloužilo (kupříkladu budovatelské a normalizační komedie), nebo vzdorovalo (třeba protektorátní verze Babičky, v níž stará dáma nacistům natruc nezemřela), anebo je ponoukalo (tvorba Bohdana Slámy). Všechny peripetie dějin minulého věku však zůstávaly v pozoru před požadavkem věku předminulého: zobrazit ves jako prostředí, které v porovnání s městským je při všech svých problémech samorostlé, „pravdivé“ a produkuje „ryzí český“ živel hodný hrdosti. Ideály a průběh národního obrozování, jak je našinec má ve zkreslujících zjednodušeních vštípeny školní výukou, proto jsou ve zdejším uvažování hluboce zakořeněny a venkov autory láká právě možností vstoupit do rozpravy vedené napříč dvěma staletími a přidat k ní svůj díl.

Podobně se to má i s novým seriálem Vinaři, který tento týden začala vysílat TV Prima a jehož první díl se stal nejsledovanějším pořadem této televize od vysílaní první řady reality show Vyvolení. A také nejdiskutovanějším. Přitom seriál stojí právě na onom „volání přirozenosti“, zmíněném v úvodu. Zobrazuje smyšlenou pálavskou dědinu Křetiny a její jak jinak než bodré obyvatele, kteří se na vinici nepředřou (bůh a čert vědí, jak se to víno udělá) a nemajíce pořádnější starosti buď vedou spory o to, kdo zavinil prohru v krajském kole závodů dobrovolných hasičů, nebo si navzájem kradou narozeninovou vepřovou pečínku. Tematicky jsou tedy tradiční; ostatně vedoucí scenárista Petr Kolečko Okresním přeborem dokázal, že má cit pro to obrábět dědictví české kultury. Tahanice o prase připomíná rozkradenou tombolu z filmu Hoří, má panenko i  hašteřivé slovácké soudničky Zdeňka Galušky z cyklu Slovácko sa súdí. Stejně jako stařeček Pagáč jsou i Vinaři dobrotiví, přátelští, života znalí a láskyplní. Zato ne tak ironičtí. Vždyť na jižní Moravě se dobrotivá povaha projevuje rovněž tradiční sbírkou mouder pronášených nad sklenkou vína, jak to v Bouřlivém víně začal Vladimír Menšík, aniž tušil, co tím v kinematografii napáchá.

Herectví pro dědinu

Herecké obsazení Vinařů je ovšem důmyslné, neboť podstatné role ztvárňují herci, kteří sice nezvládají poradit si s regionální melodií češtiny, a vytvářejí tak fiktivní slovanskou řeč, zato se v posledních letech objevili v některém ze snímků odehrávajících se na vsi. Jsou tu Miroslav Táborský, Lucie Benešová, Tomáš Matonoha (Bobule), Karel Roden (Signál), Hynek Čermák (Díra u Hanušovic) anebo rekordmani Václav Postránecký (Bobule, Jak se krotí krokodýli, Doktoři z Počátků) či Lukáš Langmajer (Bobule, Babovřesky, Okresní přebor). Zároveň jsou používány propriety anebo figury, které se osvědčily v minulých počinech: retro motocykl (Signál) anebo dobromyslní dopraváci (Bobule). Celek tak přichází se zřetelnou vizí kolektivní paměti: jestliže v příbězích ze vsi vystupují stále tíž herci, kteří přitom nejsou tak dobří, aby střídali manýry (Langmajer), anebo kteří se šaržemi naučili maskovat své vytížení při přebíhání z produkce do produkce (Postránecký, Táborský), stírá se rozdíl mezi hercem a postavou a vzniká dojem, že takhle to na jakékoli české vsi vypadá a právě takoví lidé tam žijí.

Tak pečlivé budování známého světa dává Vinařům prostor soustředit se na vykreslení nefigurálních prvků. Vinařské řemeslo, jak se na řádnou profesní sérii sluší, slouží jako přitažlivý podklad pro vztahovou směsku. Nový je ovšem reklamní důraz na krajinu prostředí: nekonečné řádky vinohradů, lesk hladiny Novomlýnských nádrží, kostelíky stojící osamoceně na kopcích atp. Zásadně prosluněná krajina je zobrazována v dlouhých leteckých záběrech, barevně silně tónovaných a dotvářených procítěnou hudbou, jež často prokládají střih mezi scénami, takže celek dílu natahují a rozbíjejí jeho dynamiku. Nijak se tyto záběry neliší od podobných, jaké bylo lze vidět v Bobulích. Jak by ne, když producentem obou titulů je vinař Tomáš Vican. Tomu Jihomoravský kraj a některé místní potravinářské firmy poskytly na seriál dotaci na propagaci regionu a zvýšení jeho turistické atraktivnosti a návštěvnosti. A podle uznalých vět, které nad odbytem svého vína pronáší jedna z postav, ambice výsledku jsou mezinárodní: „Všichni slopú naše víno. Naše víno přežije všechno. Naše víno je totiž nadčasové. A až jednou roboti ovládnú tuhle planetu, taky budú slopat naše víno.“

Zápletka na prodej

Zápletku Vinařů přitom podle potřeb sponzora lze snadno uplacírovat jinam. Kdyby o rovnocennou seriálovou propagaci usiloval Moravskoslezský kraj, mohli vzniknout třeba Baníci a na předvedeném dění by se příliš nezměnilo. Starý, uznávaný havířský předák by vyfáral z hlubin Země a po šichtě doma oslavil narozeniny, přičemž místní uhlobaron, který si ho kdovíproč váží, by se s ním toužil usmířit. Přetahovaná mezi dělníkovou manželkou a umanutým uhlobaronem o to, kdo havíři daruje pašíka, by se totiž mohla odehrát i tady, o dvě stě kilometrů severněji. Na Chodsku by stejně tak mohli vzniknout Dudáci nebo Psohlavci, na Třeboňsku Porybní, na Pardubicku Perníkáři a na Liberecku Rýbrcoulové.

Leč na úvod máme tyto Vinaře. Naštěstí na rozdíl od Bobulí, Signálu a podobných tyjátrů mají smysl. Sice reklamní, ale aspoň nějaký. Jejich „šéfrežisérovi“ Jiřímu Vejdělkovi se tak podařilo dosáhnout mety, o niž – jak se zdá z jeho předešlých filmů Ženy v pokušení nebo Muži v naději – usiloval odnepaměti: točit líbivé promo.