Proč strkáme hlavu do písku, když je nebezpečí tak zjevné?

Non ridere, non lugere, neque detestari, sed intelligere.

(Nesmát se, nenaříkat, neproklínat, ale rozumět.) Spinoza

Plavba za Mys dobré naděje

Sleduji televizní debatu o vztahu Ruska a Ameriky. Vstupují tam bystří lidé z jednoho z mnoha politických think-tanků. Jenže já jsem přesvědčen, že osud světa nebudou ani tak řídit jednotlivci a politické strany, ale že přelidnění a klimatická změna se stane nejdůležitější silou 21. století a něco podobného bude souběžně platit o zemědělství a energetice. Řekl bych, že běžný člověk je tak očarován osobní mocí či prestiží, že se do nekonečna bude věnovat politickým hrám a ignorovat nebezpečí či alespoň proměny přicházející z toho úplného základu, jímž je přirozený svět. Ten nás zatím podpírá, ale přichází čas, kdy nás bude stále víc ohrožovat. Přesto je pozornost věnovaná např. okrajovým výrokům českých prezidentů neúměrná mlčení o podstatných věcech, jako je třeba budoucí vývoj ropného průmyslu, který byl vždy extrémně mocný a neklidný.

To není kritika médií – i když si ji nepochybně zasluhují – ale popis vlastností světa, protože s podobným přezíráním či bagatelizací se setkávám i při diskuzích s kolegy s akademických ústavů a fakult. Je v nás cosi vrozeného, co se brání problémům. Nejspíš proto, že den má dost svých trápení a že řečeno slovy arabského přísloví „nemá cenu si krásu dneška kazit starostmi zítřka“.

Tento článek se týká psychologie odmítání. Jedná se o obor, který je stále víc studován, protože psychology zajímá, jak je možné, že tváří v tvář doopravdy solidní vědecké argumentaci, odmítáme vidět rizika plynoucí z našeho chování. Základní odpověď by asi měla znít, že jsme tak evolučně nastaveni a nedá se s tím mnoho dělat. Odmítání má totiž dva základní aspekty. Ten destruktivní spočívá ve strkání hlavy do písku a čekání, až krize propukne naplno, místo toho, aby se jí člověk snažil předem zmírnit. Kreativní aspekt odmítání je neméně pozoruhodný. Mnoho vynálezců, objevitelů, cestovatelů či lidí ohrožených válkou, provedlo neuvěřitelné věci – ignorovali nebezpečí a objevili přitom parní stroj či alespoň Ameriku, zachránili svoji osadu či vyhráli bitvu u Maratonu.

Proč odmítáme i zcela zjevné věci?

Jádro sdělení spočívá v možná až neúnosně jednoduchém modelu Sigmunda Freuda, který si lidskou mysl představuje ve třech patrech:

  1. Úplně dole je „id“ jako vrstva, která má ráda rozkoš.
  2. Uprostřed je „ego“, které se řídí rozumem.
  3. Nahoře je „superego“, které se týká hodnot.

Člověk, aby měl dost síly k životu a nebyl zmítán pochybnostmi, se snaží omezit vnitřní konflikt třeba mezi hedonistickou (správně česky poživačnou, ale nezní to tak dobře) povahou patřící pod „id“ a rozumovou vědeckou argumentací spadající pod „ego“ tím, že konfliktní informace odmítne.

Představte si tyto tři složky jako koláčový diagram a hned vám bude jasné, že pokud má někdo víc jedné složky bytosti, tak to je na úkor ostatních dvou. Otec pouště svatý Antonín bude mít větší složku superega a menší dispozice k rozkoším. Dá se to vztáhnout i na společnost, která si chce užívat světa, což automaticky sníží podíl rozumu a význam hodnot. Snad nejlépe se problémem cyklů lásky a smyslových rozkoší v dějinách světa zabýval Pitirim Sorokin v knize Sexuální revoluce v Americe. Nejedná se zde o kritiku či odmítání sexu, ale o pozorování, že společnosti, které se víc věnují rozkoším, méně myslí na budoucnost, tím pádem mají sníženou citlivost k přicházejícím rizikům a raději volí krátkodobé strategie.

Hrdinové odmítají jinak než zbabělci

...porozumět zdánlivě paradoxnímu fenoménu, že lidé kteří se bojí života, se také a ještě mnohem víc bojí smrti. Medard Boss

Odmítání či popírání nějakého jevu je studováno nejméně od konce 2. světové války, ale svůj rozmach zažívá až právě v poslední době v souvislosti s klimatem. Snad první skutečně slavnou knihou na toto téma bylo Odmítání smrti (1973) od Ernesta Beckera, který za ni získal Pulitzerovu cenu. Becker si je vědom toho, že heroická povaha v sobě vždy nese prvek odmítání, i když my spíš odmítáme špatné zprávy ze zbabělosti. V heroismu je vždy něco náboženského, protože náboženství má na rozdíl od vědy v sobě dimenze nepoznaného a nepoznatelného.

Odmítání a popírání se od 60. let stalo velkým tématem zejména při studiu holokaustu, osobních vin například strážných v koncentračních táborech a při studiu genocid, kde nejznámější je případ arménské genocidy. Teprve někdy od roku 2000 se objevuje několik titulů, které se zabývají popíráním klimatických změn a dalších vědeckých poznatků. Patří mezi ně např. Denialismus od Michaela Spectera (2009), který se zabývá zejména moderní medicínou; Hlavy v písku, odmítání klimatické změny Haydna Washingtona a Johna Cooka (2011); či velice přiměřená, ne-aktivistická kniha Marie Norgaardové Žít v odmítání (2011).

Odmítání není o informacích, ale o pocitech

Norgaardová vypráví o reakcích lidí během anomálně teplé norské zimy roku 2000, kdy na rozdíl od ostatních let nebylo možné jezdit na zamrzlém jezeře nebo provozovat rybolov. Komunita si uvědomila, že klimatická změna se dá měřit ztrátou peněz. Překvapivě hodně lidí bylo o globálním oteplování poměrně dobře informováno (v USA to je 68 % populace), ale převládal pocit frustrace a bezmoci. Chyba, zdá se, není v tom, že bychom neměli informace, ale že nevíme, co si s fakty počít. Norští respondenti se při rozhovoru typicky snažili odejít od tématu a o klimatické změně se nejenom nechtěli bavit, ale ani o ní přemýšlet. Sociologové dokonce při jednom americkém výzkumu zjistili, že lépe informovaní lidé byli víc náchylní celou věc popřít. Jasných popíračů klimatických změn je v západní Evropě a USA kolem 25-30 %. Politici popírají či bagatelizují klimatickou změnu, protože uklidněním úzkosti, mohou získat voliče navíc.

Jev se dá vysvětlit norskými výzkumy, při kterých 40 % lidí v roce 1989 věřilo, že klimatická změna je vážný problém, zatímco v roce 2001, kdy se již klima v subpolární oblasti začalo citelně měnit, to bylo jen 10 %! Lidé pravděpodobně neumí žít s dlouhodobou, silně pesimistickou úzkostí. Podobné výzkumy zároveň naznačují, že velké akce typu „je třeba informovat veřejnost“ jsou nejspíš kontraproduktivní, protože veřejnost již ví, ale čím je problém větší, tím méně o něm chce slyšet. Psycholog Jon Krosnic si všiml, že lidé celkem logicky dávají přednost tomu řešit ty problémy, které jdou řešit a opomíjet velké záležitosti.

Není to však jen záležitost jednotlivce. Společnost má nějaký nepsaný systém pravidel, na co má upřít pozornost a kdy se má „dívat stranou“. Starat se o určité věci – ve Skandinávii například o islámskou komunitu a v jiných státech o klimatickou změnu, sice není zakázané, ale „nedoporučuje se to“. Systém nepsaných pravidel se však může den ze dne změnit. Stačí k tomu volební kampaň nebo nějaká událost, po které se již nedá určitá záležitost ignorovat. Domnívám se, že právě tento vývoj v nějaké neurčité budoucnosti potká i otázku klimatické změny, kterou zatím v západní civilizaci spíš opatrně obcházíme.

Mám-li pravdu, tak se velice rychle mohou změnit pravidla, co nakupovat a jak žít. Sociální kontrola (hovoří o ní např. Antonio Gramsci v Zápiscích z vězení jako o kulturní hegemonii, 1971) nám v současnosti říká, že o klimatické změně je lepší moc nediskutovat. Narážím na to dnes a denně, protože chodím do společné jídelny čtyř akademických ústavů a při obědu se bavíme o řadě věcí, ale o jiných záležitostech se nebavíme skoro nikdy. Je to, jako by někdo v pozadí, nějaký kolektivní kulturní hegemon, určil, kterých dvacet témat je vhodných. Sociálně vnímaví kolegové z Německa či USA říkají, že v jejich prostředí je míra nepsané sociální kontroly ještě mnohem větší. Norgaardová si všimla, že když začala hovořit o klimatické změně – a to v norském městečku, kde úbytek sněhu je poslední desetiletí jasně vidět – tak zábava obvykle zmlkla.

Ještě poměrně nedávno sociologové věřili spíš ve statickou roli kultury, která nám předává hodnoty, ale ne přímé pobídky k akci. V roce 1986 se objevila závažná esej Anny Swidlerové Kultura v akci. Swidlerová předpokládá, že „kousky kultury“ mohou být použity jako nástroje, ze kterých se rodí strategie vedoucí k akci. Soubor kulturních kousků, jako jsou symboly a motivy příběhů převzatých třeba z filmů, je možné uspořádat do skříňky na nářadí. Lidé mají tendenci přebírat určité hotové vzorce uvažování, jaké nám zprostředkovávají média a zavrhovat jiné. Kulturní homogenita má řadu výhod třeba už tím, že vytváří pocit stability a tím i předpověditelné budoucnosti a bezpečí.

Dokončení příště

Přejít na diskusi