ROZHOVOR

Volání o pomoc zašité v šatech. Skandálům čelí i slavné značky

novodobí otroci

Zákaznice populárního oděvního řetězce Primark si z pobočky ve Walesu odnesla šaty za 10 liber. Za výhodnou cenu ale zaplatil ten, kdo do nich tajně přišil štítek s nápisem „Forced to work exhausting hours“, který by se dal přeložit jako „Nucen(a) pracovat vyčerpávající hodiny“.

Vzkaz ručně zašitý v šatech našla Rebecca Gallagherová v obchodním domě ve městě Swansea. Všimla si ho až doma, zakrýval totiž štítek s instrukcemi pro praní (foto). Když se snažila Primark telefonicky informovat, patnáct minut ji nechali čekat na lince, než ji úplně odstřihli. Ve Velké Británii případ vyvolal pozdvižení. Zpráva o skrytém vzkazu přichází rok poté, co se v Bangladéši zřítila osmipatrová budova Rhana Plaza, ve které mělo továrny pět firem včetně Primarku. Při tragédii přišlo o život 1129 dělníků. Irský Primark nemá zastoupení v Česku, nejpopulárnější je ve Velké Británii, funguje také v Belgii, Rakousku, Německu, Portugalsku nebo Španělsku. Dohromady je to přes 250 obchodů. „Téměř všechny velké značky v minulosti čelily podobným skandálům. Třeba Nike, Adidas, francouzský řetězec Monoprix nebo C&A,“ říká Kamila Boudová, která v Česku a na Slovensku vede kampaň Fashion Revolution na podporu etické módy.

Dá se značkám prokázat, že oblečení vzniká v nelidských podmínkách?

Kamila Boudová: Ano, přímou návštěvou v produkci. Velká média takové návštěvy podnikají a ve zprávách ve Francii nebo v Anglii nejsou záběry a fakta ze sweatshopů výjimkou (sweatshop je označení pro továrnu s nelidskými pracovními podmínkami – pozn. red.). Existují i neziskové organizace jako Clean Clothes Campaign a mnoho dalších, které také upozorňují na tuto problematiku. Do jaké míry dělají přímo tyto návštěvy a ‘audity’, se liší organizaci od organizace. Vzniká také řada dokumentárních filmů o této problematice, takže fyzicky je možné dokázat jak a kde bylo oblečení vyrobeno, jen je to finančně náročné. Po pádu Rhana Plaza například Benetton dával ruce pryč s tím, že jejich oblečení zde vyráběno nebylo. V troskách ale byly objeveny cedulky s logem značky, fyzické důkazy tedy existují.

O kterých značkách se ví, že vyrábějí ve sweatshopech?

Téměř všechny velké značky v minulosti čelili těmto obviněním a skandálům. Nike, Adidas, francouzský řetězec Monoprix, samozřejmě Primark, C&A, Kik. I kdyby nikdy neproběhl tiskem žádný konkrétní skandál, podmínky výroby v zemích jako je Bangladéš, Vietnam, Barma, Kambodža, Etiopie jsou žalostné. Indikátorem často může být i jen země původu a cena produktu. V Číně se situace částečně zlepšila, ale podmínky se liší mezi provinciemi i konkrétními produkcemi. S lepšími podmínkami pro dělníky ale přišly také vyšší ceny, a proto nadnárodní řetězce hledají zdroj levné pracovní síly jinde. To se ví o všech značkách a to samotné je neetické, dlouhodobě neudržitelné a nepřijatelné.

Myslíte si, že případ z Walesu je autentický, nebo by mohl být nahraný?

Takových případů už bylo mnoho, že se oběti moderního otroctví snažili poslat zprávu někomu, kdo by je mohl zachránit. Situace je velmi podobná té před sto lety, podívejte se na film 12 let v řetězech a uvidíte jen jinou formu násilí než tu, která se dnes děje na dělnících v zemích třetího světa. Je pravda, že v dnešním systému se nedá věřit ničemu, ale záleží na tom, jestli je tato konkrétní zpráva nahraná nebo autentická? Životy dělníků pracujících pro tyto otrokáře si zaslouží naši pozornost. Pokud je informace nahraná nějakými aktivisty, ponížili se do role marketingových expertů nadnárodních řetězců a udělali kampaň. Můžeme tedy říci, že jsme si rovni.

Můžete popsat proces tvorby oblečení od prvotního nápadu po zákazníka, který ho platí u pokladny?

Dodavatelský řetězec módního průmyslu je jeden z nejkomplexnějších vůbec. Chtěla bych ale upozornit na to, kde jsou největší problémy. Jedná se o takzvaný subcontracting, kdy značka zadá zakázku výrobci, který by měl být ověřen z pohledu pracovní bezpečnosti a etiky. Výrobce ale nedodrží podmínky smlouvy a z důvodu například nízké kapacity výroby zadá zakázku jinému výrobci. To značkám znemožňuje kontrolu jejich produkce a pracovních a bezpečnostních podmínek. Na této zakázce si navíc původně oslovený výrobce nechá provizi a to se samozřejmě projeví na odměně pro dělníky. Zde tedy značky vinit nemůžeme, kde ale mají svou vinu, je přesouvání produkce. Bohužel se jedná o běžnou kapitalistickou praxi. Lidé jsou dnes orientováni při svých nákupech na cenu, ne na kvalitu nebo etiku. Akcionáři jsou zase orientováni na dividendy. Hlavní zodpovědností firmy je udržet se na trhu a k tomu potřebuje peníze svých akcionářů a podílníků, hledá tedy, jak udělat co největší marži. V posledních letech tak prudce klesla kvalita materiálu, aby se ušetřilo. Další položkou, na které se samozřejmě snaží značky ušetřit, je bohužel odměna dělníkům, je to nekonečný hon za nejlevnější pracovní silou. Původně z chudinských čtvrtí v New Yorku se sweatshopy přesunuly do Číny. Když zde začala stoupat mzda, pozornost nákupčích se obrátila k Vietnamu, Bangladéši, Indii a pokračuje – jak jinak – na Africký kontinent, aktuálně do Etiopie a Keni, kde čínští podnikatelé staví sweatshopy, které v Číně zavřeli.

Jsou z minulosti  známé i další vzkazy v oblečení?

Byl tu případ s taškou z luxusního obchodního domu Macy’s, do níž bylo zašito volání o pomoc od vězně na nucených pracích. Žádný jiný totožný případ si teď nevybavuji. Nemusí se ale jednat o vězněné, nutit někoho pracovat třeba 16 hodin denně jde snadno, pokud mu pohrozíte, že nedostane výplatu, pokud si půjde odpočinout nebo na toaletu. To je bohužel realita.

Přejít na diskusi