1

Bourání demokracie a bourání právního státu jdou ruku v ruce

,

Dopsal jsem tyto řádky asi půl hodiny před tím, než premiér Sobotka oznámil Urbi et Orbi, že páchá politické harakiri. Je mi líto, toto jeho rozhodnutí je vrchol politického alibismu. Navíc se mu podařilo překonat dosavadní rekord v bezradnosti, který drželi nekomunističtí ministři Gottwaldovy vlády z února 1948. Jsem přesvědčený, že na následujícím rozboru politické situace se nic nemění. Bourání demokracie a právního státu se jen výrazně urychlilo.

Nejvyšší soud bude koncem května projednávat stížnost pro porušení zákona, již vznesl proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci Rath Babišův ministr spravedlnosti Robert Pelikán. „Kontroverzním“ rozhodnutím, na něž si Pelikán stěžuje, zrušil Vrchní soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem, a to pro nedostatečně zdůvodněné odposlechy a chyby v žádostech o povolení k odposlouchávání i sledování podezřelých. Konstatoval nezákonnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Shromážděné důkazy jsou proto podle něj neúčinné. Nejde tedy o míru zavinění dr. Ratha a dalších, nýbrž o princip, který je pro výkon spravedlnosti zcela podstatný: spravedlnosti nelze dosáhnout nekorektními, nepřijatelnými prostředky. Spor je o to, zda se tak stalo, a poslední slovo bude mít Nejvyšší soud.

Rozhodnutí má velký význam: u nás už někdy od přelomu tisíciletí panovala dost velká benevolence, pokud jde o křehkou hranici, jež brání tomu, aby výkon spravedlnosti byl kontaminován průnikem nejrůznějších problematických zájmů a davových vášní. Zažívali jsme a dosud zažíváme masivní únik informací a zejména odposlechů z otevřených případů do médií. V roce 2003 soud s vypětím všech sil a na druhý pokus zabránil tomu, aby se odvolání Karla Srby (obžalovaný nebyl nic moc, podobně jako dr. Rath) odehrávalo se zapojením široké veřejnosti, televizních kamer a komentátorů. V roce 2013 byl zatím jediným důsledkem rozsáhlé a spektakulární akce „orgánů činných v trestním řízení“ pád vlády. Často se stávalo a stává, že „obvinění“ funguje také (ne-li jedině) jako politický nástroj (případ Vidkun, exhejtman Rozbořil). „Orgány činné v trestním řízení“ se tak jaksi mimoděk stávají aktivními spolutvůrci české politiky. To je neblahá a nebezpečná situace: tak jako je nutné dbát na oddělení mocí ve státě, je – a možná ještě víc – třeba dbát na oddělení policie a dejme tomu prokuratury od politiky.

Bourání demokracie jde vždy a všude ruku v ruce s destrukcí právního státu. Právní stát může vyrůst jen z prostředí politické plurality a vydrží jen tam, kde je zachována politická pluralita. Demokratické politické prostředí je tedy rozhodující. Z toho hlediska nejsou naše vyhlídky dvakrát povzbudivé.

Pokud bychom věřili posledním průzkumům veřejného mínění, vypadá to tak, že s přehledem vede ANO, multifunkční konglomerát, který má jako všichni ničitelé demokracie v programu důkladnou proměnu „politiky tradičního typu“. Strany, jež se hlásí k demokracii, se srovnaly někde kolem deseti procent (a aspoň některé z nich už šilhají po tom, zda by nemohly Babišovi při „reformě politiky“ podávat maltu). Babiš směřuje k tomu, aby získal dominantní postavení na politické scéně a dominantní vliv v exekutivě (ani jedno, ani druhé dosud nemá zcela jisté). To podstatné rozhodnou volby.

Pokud jde o destrukci právního státu (ani ta ještě není u konce), rozhodování Nejvyššího soudu bude významné, ale jen potud, že vytvoří terén pro rozhodování v klíčové kauze posledních čtyř let, případu Nečas a takzvané poslanecké trafiky.

Jen stručná rekapitulace: na podzim 2012 se tři poslanci ODS (další tři se k nim pak přidali) pokusili politicky vydírat premiéra, jehož pozice byla slabá. Šlo o „ideový“ spor („daňový balíček“ nebyl v souladu s ideami klausismu) i o otázku mocenského prosazení iniciátorů, jak to v politice bývá. Premiér nakonec vyhrál, tři iniciátoři „vzpoury“ se museli vzdát poslaneckých mandátů. Jako jakousi kompenzaci dostali dva z nich lukrativní místa ve státní správě. Ve výkladu „orgánů činných v trestním řízení“ je to vše postaveno na hlavu: poslanci prý „zobchodovali“ své mandáty za místa ve státní správě a premiér jim nabídl tento úplatek. (Jak pozoruhodné pohrdání politikou! Poslanecký mandát má v demokracii tisíckrát vyšší váhu než sesle v nějaká správní radě, všechno se nedá jednoduše a cynicky přepočíst na prachy.)

A právní „ideologie“ celé věci? Podle „orgánů“ se tím poslanci zpronevěřili poslaneckému slibu, který jim ukládá „vykonávat mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“.

K tomu je třeba říci zaprvé: věc by byla jasnější, kdyby si poslanci mandát ponechali a hlasovali obráceně, než původně chtěli. Poslanci ovšem nezměnili názor, jen rezignovali na mandát, aby nemuseli hlasovat jinak, než chtěli. Daleko důležitější je jiná věc: slib poslance je třeba chápat v souvislosti s článkem 26 ústavy, v němž se říká, že „poslanci a senátoři vykonávají mandát v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy“. Což znamená: poslanec je odpovědný především svému vědomí a svědomí, tomu, co sám ze svého nejlepšího vědomí a svědomí považuje za zájem lidu, a nikdo, političtí papaláši, zájmová lobby včetně těch voličských, v neposlední řadě ani žádné „orgány činné v trestním řízení“ či jiné, mu do toho nemají mluvit. To je základ jeho zodpovědnosti. V pojetí „orgánů“ je to vše obráceno naruby: „orgány“, respektive soudy, jsou kompetentní rozhodovat o tom, zda poslanci, senátoři a vůbec občané (proč to nevzít široce) jednají v zájmu lidu a v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím, a z případného nesouladu pak vyvozovat trestněprávní důsledky. Pokud by se prosadilo tohle, jsme rovnýma nohama v říši politických procesů.

Během uplatňování této zrůdné právní teorie zatím naštěstí nebyl nikdo odsouzen. Zato padla vláda, sněmovna se sama rozpustila, prezident si najmenoval vládu, která vládla půl roku, aniž by dostala důvěru, po volbách se demokratická opozice stala takřka bezvýznamnou a prosadil se polyfunkční mocenský útvar Andreje Babiše, zároveň obří firma, mediální impérium a politické hnutí s podivnou strukturou a silnými pozicemi v Poslanecké sněmovně i exekutivě.

Takže: „orgány činné v trestním řízení“ významně a neblahým způsobem zasáhly do politiky.

Jakmile se toto pojetí zhmotní v rozsudku formálně nezávislého soudu, jde se zpětnou platností o politický proces a politický rozsudek. Politický proces totiž není ten, v němž je odsouzeným politik (ministr, poslanec atp.). I ministr nebo poslanec může být odsouzen plným právem – a obětí politického procesu se může klidně stát třeba uklízečka. Politický proces neznamená proces s politikem, ale proces, kde se v rozhodování soudu uplatňují politické ohledy. V tom je význam procesu s Nečasem atd. coby precedentu.

A nakonec dvě poznámky: zaprvé, v posledních čtyřech letech u nás probíhá spontánní demontáž politické demokracie a destrukce právního státu. Zbytky takzvaných Starých pořádků (jak říká Andrej Babiš; já říkám polistopadový demokratický režim) se zoufale brání „Novým pořádkům“. Demokracie a právní stát jsou v defenzivě. Nevyhrávají. Defenziva vždy znamená regres.

Stvrzeno to bude volbami. Může se stát, že k demontáži a destrukci dojde formálně demokratickou cestou a formálně právoplatně. Demokracie má tu zvláštnost, že je v každé chvíli smrtelně ohrožena a že se může sama zničit. To ale ani náhodou neospravedlňuje ty, kteří na tom zničení pracují.

A zadruhé, řečnická otázka: „Jak je možné, že to veřejnost dopustila?“ Odpověď je jednoduchá. Nesvádějme nic na veřejnost, na lid. Lid je vždycky nevinný. Lidé nenahlíželi a nenahlížejí důsledky. Odpovídají ti, kteří jej měli možnosti a kompetence vést a ovlivňovat: elity, to znamená například politici, novináři, intelektuálové.

Pětadvacet let nám vládli politici, kteří (prý) nemakali a kradli. Teď přicházejí „obyčejní lidé“ v čele s miliardářem a v doprovodu „orgánů činných v trestním řízení“, aby udělali pořádek. Je třeba se bát, aby ty, kteří nemakali a kradli, nenahradili ti, kdo makají a kradou. Jistě, byla by to změna. K lepšímu však určitě ne.

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.