Francouzi účtují se zametači problémů. A volí nacionalisty

Témata:

Na první pohled to může vypadat jako zbrklá emocionální volba v šoku pařížského masakru islamisty. První kolo regionálních voleb ve Francii vyhrála s více než třiceti procenty Národní fronta Marine Le Penové. Její kandidáti zvítězili v šesti ze třinácti volebních regionů. V některých se značným náskokem. A nejsou to ani zdaleka chudé regiony se silnou přistěhovaleckou populací. Přestože sama Marine Le Penová získala více než 43 procent hlasů v problémové oblasti Nord-Pas-de-Calais-Picardie, kde se v Calais nachází jeden z neuralgických bodů současné přistěhovalecké krize, tábor zvaný Džungle u ústí tunelu pod kanálem La Manche do Británie.

Jenže Národní fronta zvítězila i v místech, která patří vůbec k nejvíce prosperujícím v zemi. Neteř Marine Le Penové, pětadvacetiletá studentka práv z pařížské Sorbonny, Marion Maréchal Le Penová zvítězila v prosperujícím regionu zahrnujícím Provensálsko a Azurové pobřeží s 41,7 procenty. Její nejsilnější soupeř za ní zaostal s velkým odstupem se 24 procenty.

První místopředseda Národní fronty a pravá ruka Le Penové Florian Phillipot vyhrál v bohatém kraji, do nějž patří Alsasko a Champagne na severu země. Le Penovci si připsali vítězství i v bohatém Burgundsku, v údolí Loiry nebo na prosperujícím a dynamickém jihozápadě v regionu Languedoc-Roussillon-Midi-Pyrénées.

Druzí v celkovém součtu skončili pravicoví Republikáni, vedení bývalým prezidentem Nicolasem Sarkozym se 27 procenty. Socialisté současného prezidenta Francoise Hollande měli podle předběžných odhadů 23 procent. V druhém kole příští neděli se může ještě samozřejmě vše otočit, pokud se ostatní strany spojí proti Národní frontě. Účast v prvním kolem také nebyla se 43 procenty příliš silná. Řada nespokojených voličů tradiční pravice i levice podle různých průzkumů k volbám nešla.

Vítězství Národní fronty se nedá interpretovat jako reakce na pařížské atentáty. Marine Le Penová vede průzkumy už od začátku letošního léta, kdy se přes nekontrolované evropské hranice hrne přistěhovalecká vlna. První linie šla mimochodem v červnu z Itálie právě přes Azurové pobřeží, kde Národní fronta zvítězila. Jestli něco pařížské masakry změnily, je to pozice socialistů prezidenta Francoise Hollanda. Před Paříží mu průzkumy dávaly šanci na nějakých 12 procent. Teď dostal skoro dvakrát tolik. Voliči oceňují jeho akčnost a rozhodnost po útocích. Ty z nevýrazného prezidenta s charismatem účetního udělaly na současné evropské poměry docela rozhodného lídra.

Francouzi ale bohužel také nemůžou z hlavy úplně vytěsnit, jak se Hollande, ale dříve i Sarkozy, choval do pařížského útoku. Standardem bylo podobně jako v jiných zemích Evropské unie zametání skutečných problémů pod koberec a vytěsňování z veřejné debaty. Francouzskou výjimečností pak bylo pečlivé rozlišování v chování pro domácí a zahraniční publikum. Francouzi byli přistěhovaleckou vlnou zděšeni úplně stejně jako my, Slováci, Maďaři, Holanďané nebo Dánové. Narozdíl od Němců velmi pečlivě rozlišují mezi slovem uprchlík a migrant. Proti příchodu nových přistěhovalců bylo v různých dobách migrační vlny až 82 procent Francouzů. Odmítali kvóty na povinné přerozdělování migrantů.

Francoise Hollande to dobře věděl, proto ještě ten den, kdy ministři vnitra prosadili silou kvóty proti vůli Česka, Slovenska a Maďarska, prohlásil na prvním kanálu francouzské veřejnoprávní televize, že ‘Paříž je připravena přijmout ‘několik stovek, možná dokonce jeden tisíc migrantů’, kvóty jí diktovaly zhruba třicet tisíc přistěhovalců. Francouzský ministr vnitra pro ně tentýž večer zvedl v Bruselu ruku. A prezident Hollande už druhý den peskoval maďarského premiéra Viktora Orbána a vyhrožoval mu, že by se mu ‘nerespektování evropských hodnot’ nemuselo vyplatit. Nebylo to poprvé. Francouzští politici se takhle nejen v migrační krizi, ale i v krizi eura chovali pravidelně. Voliči to moc dobře viděli. A Marine Le Penová, která tvrdě kritizovala přistěhovaleckou i evropskou politiku pravicového i levicového establishmentu, postupně sílila.

Někteří voliči už Hollandovi neuvěřili ani potom, co se po útocích na Paříž začal chovat jako zodpovědný lídr, který konečně začíná řešit problémy. Už mu nedali šanci, aby je rozhodností v těžké chvíli přesvědčil. Mezi takové patřili i ti, kdo udávají tón veřejné debaty. Třeba známý spisovatel Michel Houellebecq, který těsně po útocích na Paříž tvrdě kritizoval celý francouzský establishment v komentáři pro italský deník Corriere della Serra.

Spolu s rozpadající se důvěrou k tradičním stranám Marine Le Penová transformovala Národní frontu v široce přijatelnou patriotickou stranu. Od skutečně xenofobní strany, kterou přebrala od svého otce, jehož pro nepřijatelné výroky vyloučila, se podstatně posunula a stává se akceptovatelnou pro nemalou část elit a středních vrstev.

Dva ze současných vítězů v prvním kole regionálních voleb jsou typickými tvářemi a tvůrci té změny. Neteř Le Penové Marion, která zvítězila v Provensálsku a na Azurovém pobřeží, je jako studentka práv na Sorbonně klasickou příslušnicí pařížské elity. Sofistikovaná intelektuálka se stala hvězdou televizních debat, kde válcuje politické mazáky včetně bývalého ministra zahraničí Alaina Juppého. Narozdíl od své dryáčnické tety Marine, mluví Marion klidně a kultivovaně. Pečlivě váží slova, když hovoří o islámu, francouzské identitě a volá po návratu do ‘věku katedrál’. Přitahuje ‘tu druhou’ tradiční, ve své podstatě katolickou Francii. Zatímco vůdkyně Národní fronty vymetá s oblibou noční kluby s přáteli, Marion se pravidelně účastní pouti do Chartres. V kampani slíbila, že skoncuje s dotacemi pro Úřad pro plánování rodiny v jižní Francii, pokud zvítězí. Patřila k lídrům hnutí proti svatbám homosexuálů, jemuž se na protesty do Paříže podařilo v roce 2012 dostat přes milion a půl lidí. Na tak silný odpor svazky homosexuálů v žádné jiné evropské zemi nenarazily.

V Alsasku naopak zvítězil Florian Philippot. Jeden z pěti místopředsedů strany, který vedl prezidentskou kampaň Le Penové v roce 2012. Též mladý příslušník pařížské vyšší střední vrstvy a zároveň vhodný protiklad konzervativní Marion. Když loni v prosinci bulvární časopis Closer napsal, že Philippot je homosexuál a přidal fotky s jeho gay partnerem na výletě ve Vídni, pobočník Le Penové prohlásil, že Národní fronta není žádná „gayům přátelská“ strana, zároveň vůbec není těžké se v ní jako homosexuál cítit dobře. To je přesně ta politika široké přijatelnosti a ořezávání extrémních rysů, na níž Marine Le Penová cílevědomě pracuje a na Francouze funguje.

Když dnes někdo skutečně intelektuálně poctivě hledá, co je na Národní frontě (samozřejmě vedle kořenů) extrémního nebo nepřijatelného, zpravidla dojde k silnému etatismu a podpoře Putinova Ruska. Jenže etatismus velké části Francouzů tradičně imponuje a vztah k Rusku pro ně není prioritou.

Francouzi účtují s politiky, kteří léta zametali vážné problémy pod koberec.  Patří k těm, kdo jsou zvyklí dávat nespokojenost najevo.

 

Přejít na diskusi