Prožíváme dějinný zvrat přesahující východní Evropu

Minulý týden arbitrážní tribunál v Haagu přiřkl akcionářům Kremlem zbankrotované a vyvlastněné firmy Jukos 50 miliard dolarů, kompenzaci, vedle níž bledne výsledek jakékoli dosavadní arbitráže. Pozornost finančního a právnického světa se samozřejmě obrací k otázce, jak se asi bude tato kompenzace na ruském státu vymáhat. Zpráva Financial Times na toto téma ovšem končí názorem zdroje blízkého Putinovi: „V Evropě teď bude válka. Opravdu myslíte, že na tomhle záleží?“

Na východní Ukrajině už se oběti počítají v tisících, na obou stranách (Rusko zjevně je stranou konfliktu) se používají těžké zbraně. Evropská unie právě schválila poprvé opravdu vážné sankce tzv. třetí úrovně. Ty už nemíří na jednotlivé, často bezvýznamné osoby, u nichž lze prokázat podíl na nějakém protiprávním aktu, ale na celé sektory. Dotkne se úplně každého včetně nás – už se ozvali zástupci zbrojního průmyslu. Je to radikální obrat v celém běhu dějin v naší části světa po konci komunismu. Rusko, ať už si o kořenech a vinách dnešního konfliktu myslí kdo chce co chce, se rozhodně neubírá cestou, ve kterou mnozí na Západě doufali, a naopak se zhmotňuje ta jeho podoba, kvůli které jsme chtěli být v NATO. Jestli nám to teď k něčemu bude, je jiná otázka. V každém případě už je jasné, že letošek bude považován za dějinný zvrat přesahující východní Evropu – koncepce rozšiřování Evropské unie, globalizace, demokratizace a různých dalších trendů byly s předpokladem „normalizace“ Ruska příliš svázané.

Když se ale podíváte na zprávy ze Západní Evropy a do jisté míry i z USA, na tamní média, na sociální sítě, zjistíte, že pro významný segment populace tento červenec není ve znamení ukrajinské války. Zejména když se posunete mezi mladší lidi, mezi intelektuály a směrem doleva, uvidíte, že pro ně je momentální mezinárodní událostí číslo jedna Gaza, Gaza a nic než Gaza. Pro většinu z nich je věc jasná: Izrael je největším nebezpečím pro mír, nejhorším porušovatelem dohod a mezinárodních standardů na světě. Jednoznačné soudy a silná slova včetně přirovnání k nacistům jsou samozřejmostí, frekvence fotografií zraněných či zabitých dětí násobně vyšší oproti zpravodajství z Ukrajiny.

Nemá moc cenu se přít o detaily. To, že Hamás schovává zbraně ve školách včetně škol spravovaných OSN, že při vší bídě v Gaze Hamás zjevně někde našel milióny na stavbu tunelů do Izraele, že hranice Gazy blokuje nejen židovský stát, ale i arabský Egypt, že disproporce v civilních obětech by vypadala jinak, kdyby Izrael nevyvinul protiraketový systém Iron Dome, který zachytí okolo 90 % raket odpalovaných z Gazy – to většina lidí neslyší a slyšet nechce. Karty jsou předem rozdané. Ve světě popkultury vyvolalo pozornost, když na válku v Gaze zaujali protikladný postoj dva členové teenagerské skupiny One Direction. Je to příznačné: kdyby jeden z nich nebyl proizraelský, asi by si nikdo ničeho nevšiml. A jeden ze členů kapely je v Británii vyrostlý muslim – islám je je dnes pevnou součástí mnoha západních společností. Že by se členové nějakého boy bandu pohádali ohledně Ukrajiny a Ruska si naproti tomu nelze představit. Východní Evropa je pro Západoevropany mentálně dál než arabský svět.

A tak zatímco se londýnští bankéři a art dealeři a němečtí průmyslníci ošívají při zmínce o sankcích proti Rusku, politici a veřejní činitelé, byť zatím ne ti nejvyšší úrovně, vyzývají k bojkotu izraelského zboží. A konají se ne protiizraelské, ale přímo protižidovské demonstrace. 13. července dav v Paříži oblehl synagogu, o dva týdny později se to opakovalo na předměstí Sarcelles. V Berlíně útoku na synagogu zabránila policie. V belgickém Lutychu majitel kavárny vyvěsil ceduli „Psům vstup povolen, Židům ne“ (v turečtině; ve francouzské verzi nahradil Židy politicky korektnějšími sionisty). V roce 2011 a 2012 emigrovalo z Francie do Izraele méně než 2000 Židů, loni 3289, jen za letošní první čtvrtletí to bylo 1778.

A přitom zároveň probíhá ještě jedna válka, mnohem krvavější než obě dvě zmíněné dohromady. Intelektuálové a aktivisté o ní téměř nemluví a teenageři netweetují. 170 000 obětí za tři roky syrské občanské války nebudí zdaleka takové vášně. To zoufalé pokrytectví či, eufemisticky řečeno, kognitivní disonance v přístupu ke konfliktům podle toho, zda se ho účastní Židé, by mělo bít do očí. Ale nebije. Občas vyplave na povrch, jako třeba když vyjde najevo, že fotografie mrtvého dítěte vydávaného za izraelskou oběť pochází ve skutečnosti ze Sýrie. Ale takové případy jsou rychle zapomenuty. A přitom tato válka evidentně jistou část evropské populace velmi zajímá – do syrské občanské války se zapojilo nejméně 1200 evropských občanů. Tahle romance ovšem do médií a galerií ještě nepronikla. Jestliže antisemitismus je vlastně sociálně inkluzivní, umožňuje i marginalizované populaci stát se součástí mainstreamu, zájem o nastolení kalifátu je opravdu hardcore, pro lidi těžce odtržené od života svých hostitelských společností. Ale není jich málo a jsou nebezpeční, po návratu do Evropy už se podíleli na několika teroristických útocích.

Evropa tedy je, co se týče kulturních sympatií či pocitu pout k jiným národům, evidentně rozdělena a budou-li současné demografické trendy pokračovat, bude čím dál tím víc.

Přejít na diskusi