Na Orbána 'fuj' a 'pozor' nezabírá
Stále mi připadá, že projev Viktora Orbána, který jsme nedávno zveřejnili, nevzbudil takovou pozornost, jakou by měl. Maďarsko je jazykově izolované a tamní názory, které k nám proniknou oklikou přes Západ, zpravidla pocházejí od Orbánových oponentů. Nestojí zato seznámit se s tím, jak to ten člověk dělá, že třikrát za sebou vyhrál volby, dvakrát s ústavní většinou? A když navíc přijde s něčím tak šokantním, jako je manifest aliberálního státu?
Přitom takový projev slibuje být relevantní jednak proto, že Maďarsko jistě sdílí leckteré společenské zkušenosti a determinanty s námi a jednak proto, že sotva skončená, anebo spíš neskončená velká finanční krize dosud čeká na své politické zpracování – to, že zatím nikde nedošlo k občanské válce a zhroucení státu, neznamená, že by její důsledky nebyly otřesné a sebechvalná reakce zejména evropských politiků do budoucna neobstojí.
Orbán říká spoustu věcí, které by u nás doma rezonovaly, jen nějak zatím nikoho nenapadlo je vyloupnout v podobě dostatečně atraktivní pro nejrůznější kruhy. Přitom ale evidentně jde dál než jen tam, kam mu ukazují průzkumy. Je to kritika dosavadní postkomunistické transformace a zároveň současných západních institucí a norem, s jakou u nás nedokázal přijít ani Klaus, ani Babiš, ani nikdo jiný. Ti vedle něj vypadají jako hlasatelé útržkovitých hesel. Suverenita! Dvacet tři let se tu dělalo všechno špatně! Řídit stát jako firmu! vykřiknou a jsou spokojeni, že do nich neuhodil blesk a publikum uznale přikyvuje. Orbán se místo toho podívá ze vzdálenější perspektivy a řekne, že „změnu systému“ (tj. rok 1989) chce používat „jen jako zkušenost, ne jako referenční bod,“ protože pro ty, kdo se narodili třeba v roce 1985, ta událost tolik neznamená, a hlavně „velké přeskupení sil v oblastech financí, celosvětového hospodářství a obchodu, moci a vojenství, jež se stalo zřejmým v roce 2008,“ považuje za mnohem důležitější.
Mnohé z toho, co říká jak o transformaci, tak o vývoji ve světě, je blábol, ale často účinný blábol. „Maďarská liberální demokracie se i ve srovnání s ostatními evropskými státy projevila jako neschopná ochránit národní majetek, nutný k sebezáchově národa,“ tvrdí třeba. Co je národní majetek – všechno, co komunisti vyvlastnili a drželi? A co z toho je přesně „nutné k sebezáchově národa,“ rozuměj na rozdíl od „líbí se nám obsadit to svými lidmi“? Takže se pak pochválí, že dnes je padesát procent maďarských bank v maďarských rukou, aniž by nějak vysvětlil, proč zrovna padesát, k čemu to bude dobré a jak to zabrání minulým chybám. Jenže i u nás jsme měli rádi pojem rodinné stříbro, i u nás je zvykem blouznit o potravinové soběstačnosti, i u nás podnikatelé s uznáním a závistí mluví o tom, jak různé západní země v praxi do citlivých oborů nepustí zahraniční dodavatele.
Nástupce liberálního státu Orbán ještě nevymyslel – jeho „na práci založený stát“ je z kategorie blábolů – ale jeho kritika liberálního státu rezonuje proto, že spousta lidí si myslí, že ve státě založeném na slepém dodržování individuálních práv chybí možnost zatáhnout za brzdu, když jde sice všechno podle práva, ale kdekdo má pocit, že to jde špatně, že se věci vymkly kontrole.
Těžká kanonáda, aspoň z pohledu mezinárodního posluchačstva přijde, když Orbán prohlásí, že chce budovat společnost, jež „na sebe vezme ódium, že není liberální,“ že je třeba se „odpoutat od v západní Evropě přijatých dogmat a ideologií a učinit se na nich nezávislými“ a za hvězdy mezinárodních analýz označí Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko.
Všechno to dává smysl jen v kontextu. Odpoutat se od dogmat nemusí být špatné, sledovat mezinárodní analýzy taky ne. Jenže ten kontext tady naznačuje, nebo spíš křičí, že tím, od čeho je možné se odpoutat, je demokracie (jakkoli v jiné části projevu Orbán říká, že demokracii ani základní liberální svobody opouštět nehodlá). Všimněme si jeho mezinárodních analýz: Singapur je městský stát a ty zbývající jsou hvězdy zejména v tom smyslu, jak se dokázaly zvednout v posledních pár letech, přičemž není nijak jisté, jak se bude jejich trajektorie vyvíjet dál. – Teoretici těchto analýz znají pojem „middle income trap“, tedy opakující se situaci, kdy země, když vyčerpaly prvotní impulsy liberalizace, nebyly schopny najít cestu dál. Že Rusko nebylo schopno překročit hranice ekonomiky závislé na vývozu surovin a dovozu všeho ostatního, je zřejmé. Že teď Turecko zničí svou ekonomiku, jestliže Erdogan dostane možnost realizovat svoje pošetilé myšlenky, je pravděpodobné. Stejně tak Orbán pohodlně opomíná, že hvězdami těchto analýz je stejně tak třeba velmi liberální Švédsko, Kanada nebo Nový Zéland. Proč ta preference pro víceméně nedemokratické režimy? Z trucu, anebo se mu na nich právě ta omezená demokratičnost líbí?
Zvláštní zmínku zaslouží téma „úpadek Západu“. Orbán ho demonstruje na pestré směsici citátů a událostí, jež mají vyvolat dojem, že se západní liberální společnosti řítí do propasti, vymkly se kontrole a vůbec jsou jak Řím za posledních císařů. Jakkoli třeba já sám rád občas na podobné jevy upozorňuji, je třeba říci, že ty citáty svědčí primárně o něčem jiném: o tom, že základem těchto společností je svobodná diskuze a že mají velkou schopnost se korigovat a obnovovat. Ten proud apokalyptických citátů nezačal, jak Orbán tvrdí, rokem 2008. Mohl by zalistovat dvacet, třicet let starými časopisy a připomínat, jak byla Amerika téměř poražena Sovětským svazem, jak trpěla „národní chandrou“ (Jimmy Carter), jak ji už už strčilo do kapsy Japonsko, jak byl nereformovatelný její systém sociálních dávek.
Stejně tak by si mohl všimnout méně rétoricky atraktivního, ale o to svým způsobem pozoruhodnějšího přerodu, jaký prodělala německá ekonomika. Zajímavé, že tyto dva nepostradatelné vnější faktory, americká technologická vynalézavost (jak připomíná Petr Holub v aktuálním vydání tabletového Týdeníku ECHO, Orbán a jeho lidé psali novou ústavu na iPadu) a německá exportní mašina nasávající maďarské výrobky, nestojí Orbánovi za zmínku. Ale to je koneckonců současné veřejné tajemství číslo jedna, že Putinův režim „řízené demokracie“ a národní hrdosti, jeho oligarchové a střední vrstvy, se neobejde bez západních bank, západních škol, západních letních a zimních dovolených, západních lahůdek i běžných západních průmyslových výrobků. Koneckonců sám Orbán zřejmě považuje dekadentní Ameriku stále za natolik důležitou, že uvolnil patnáct miliónů dolarů ze státního rozpočtu na maďarskou lobbistickou organizaci v USA.
Orbána je třeba blíže sledovat a věnovat jeho rétorice a praxi myšlenkovou energii. Jeho rétorika je zatím nedopečeným výtvorem, jen podpěrou pro jeho celkem standardní (nijak v dějinách nevídanou) mocenskou praxi. Ale ukazuje, že staré fráze ztrácejí magickou moc a nějakým „fuj“ nebo „pozor“ se s nimi nelze vypořádat.
Celý Orbánův projev: Slavný Orbánův projev k Maďarům poprvé česky
Chcete si přečíst článek Petra Holuba: Orbánistán, návod k použití? Stáhnětě si Týdeník ECHO
APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.
