Hrozilo vyhoření, úskalí slova 'kriploidní'
V denících očekávatelný mix Ukrajiny a prázdnin, oživení přinesl verdikt, podle nějž má dát David Černý Milanovi Knížákovi sto tisíc za to, že o něm v televizním dokumentu mluvil jako o „kriploidním“ tamtom.
Lidové noviny se mě v poutáku sugestivně ptají: „Proč potřebujeme dovolenou?“ a naznačují, že jinak hrozí vyhoření. Mohu potvrdit – dneska ráno jsem skoro způsobil vyhoření bytu či jeho explozi, pustiv plyn pod vajíčky k snídani a nezapáliv ho, opustiv kuchyň a navrátiv se tam až po delší pauze. Divení se bylo velké, otevření okna a působení průvanu promptní. Určitě za tím byl nedostatek dovolené, nic jiného to být nemohlo.
Lidové noviny také vyslaly na Ukrajinu Petru Procházkovou, píše o reakcích tamních chlapíků, kteří podle čerstvého vyhlášení parlamentu mohou být v hojném počtu povoláni do armády. „Muži vracející se včera na Ukrajinu ze směru Evropské unie dělali, že nejsou nervózní, ale byli. Ode dneška mohou každý den očekávat telefonát s výzvou okamžitě se dostavit na vojenskou posádku. Potom je nejspíš brzy odvelí na východní frontu. A tam je vše, jen ne klid. ‚Tentokrát se to týká i fabrik,‘ říká pumpař u města Vinogradovo. Věkem do případného odvodu spadá. ‚Půjdu, jasně že ano. Stejně když bude válka s Ruskem, tak mi benzin sebere armáda.‘“
Miloš Čermák se na autorské stránce Hospodářských novin zaobírá způsobem, jímž média referují o sestřelení letadla nad Ukrajinou. Podle něj předvedla to nejlepší (funkčnost a výkonnost) i to nejhorší (ždímání emocí, publikování fotografií, které by dřív zveřejněny nebyly kvůli ohledům na oběti). Čermákova „neveselá pointa“: „Žijeme ve světě, kde naše chytré telefony mají větší výkon než počítačové systémy, které řídily cestu člověka na Měsíc. Ale navzdory těm úžasným pokročilým technologiím často víme o světě stále méně. Na planetě, kde bude brzy víc mobilních telefonů než lidí, se ztratí ohromné dopravní letadlo, a my ho nikdy nevypátráme. O pár měsíců později podobné letadlo někdo sestřelí, ale my nedokážeme říct, kdo to byl. (...) Nevíme to podstatné a důležité a místo toho se necháme dojímat příběhy obětí. Jsou to příběhy banální a obyčejné (‚oslavil narozeniny‘, ‚seznámili se‘, ‚vzali se‘), kterým umělou důležitost a emocionální vypjatost dodává to, že jejich nositelé tragicky zahynuli.“ Něco z té Čermákovy skepse sdílím, ta citovaná pasáž mi ale přijde... divná. Co je tak strašně zvláštního na tom, že něco nevíme? Domnívám se, že nevědění ledasčeho nebo skoro všeho je jaksi přirozený stav, v němž lidi žijí mnoho tisíciletí. Lamentovat nad tím, že je to stejné i dneska, mi přijde jako výlev člověka zklamaného zjištěním, že kupodivu není vševěd. Jako ok. Na druhou stranu: jsme dospělí a tak. A taky: případy těch dvou malajsijských letadel se dost liší. O konci toho druhého se ví relativně dost. Specifikum dneška je ale kromě iluze vševědoucnosti taky snadná skepse, „nevím“ často taky proto, že uplatňujeme nesmyslně vysoké důkazní standardy. Jistota v případě sestřeleného letounu jistě není stoprocentní, ale existuje tu nějaká značná pravděpodobnost, ne? A jaký by měl být ten důkaz, který by přinesl plus mínus obecnou jistotu? Zajímalo by mě, kdyby někteří okázalí skeptici zkusili konkretizovat, co by je asi tak uspokojilo. Mám ale za to, že něco takového neexistuje ani na čistě teoretické úrovni.
V Právu se Alexandr Mitrofanov vrací k nominaci Věry Jourové do Evropské komise. Zpochybňuje tezi, že to je vítězství Andreje Babiše. Podle něj Jourová „u babišovců skončí. K dosavadnímu šéfovi možná zachová vděčnost za šanci, kterou jí dal pro návrat do politiky. Ale kdoví. Ani ne dvě hodiny po dohodě koalice na kandidatuře Jourová Babiše veřejně utřela, když striktně uvedla na pravou míru jeho povídání o tom, že v Bruselu bude nová eurokomisařka hájit české zájmy. Doma prochází Babišovi ledacos z jeho verbálního proudu, dokud ho část lidu stále miluje. Kdyby ale Jourová Babišovi vyhověla a hrubě porušila zákaz, který pro eurokomisaře platí, její evropská životnost by se přiblížila Miloši Kužvartovi, který stihl říct jen I am very optimistic.“
Lidové noviny spekulují o pokračování kauzy Romana Janouška, potom co se po rozsudku Městského soudu v Praze obě strany odvolaly. „Případ tak v dohledné době skončí na stole soudců Vrchního soudu v Praze. Jenže právě v tom je potíž. Z policejních odposlechů, které získal web Lidovky.cz, totiž vyplývá, že Janouškovým neformálním rádcem je lobbista Martin Ulčák s mimořádně dobrými konexemi v justici. ‚Odvoláš se ty, pak to půjde na vrchňák a tam už budeme vědět, na koho to spadne,‘ uvedl Ulčák.“ Trochu jako Scylla a Charybda nebo tak něco. Dost možná relevantní informace – navíc týkající se lidí, k nimž, myslím, není moc důvodů cítit náklonnost (z hlediska spravedlnosti by ale tohle mělo být jedno). Zároveň se tak ale soudu dává najevo, jakým způsobem bude interpretováno jeho rozhodnutí, bude-li k Janouškovi nějakým způsobem mírné, nebo bude-li to tak na část veřejnosti působit. To je myslím (opět z hlediska nějakého ideálu spravedlnosti) trochu „ošajstlich“.
A ještě jednou ze soudních síní. Blesk podobně jako ostatní deníky zaznamenává rozhodnutí, podle nějž má David Černý zaplatit Milanovi Knížákovi 100 tisíc za poněkud ornamentální vulgarismus „kriploidní č...k“, jímž bývalého ředitele NG počastoval v dokumentu České televize. Činí tak pod titulkem „100 tisíc za ču**ka“. Při čtení jsem si uvědomil, že David Černý má i trochu štěstí. V některých zemích by to víc než za „ču**ka“ schytal za toho „kriploidního“. A když vás po soudech tahá ne zrovna oblíbená veřejná figura, je to o dost lepší, než kdyby po vás vystartovaly organizace, jež chrání reputaci postižených. Taky v Blesku píšou, že se Scarlett Johanssonová bude vdávat. Jako: jsem dospělý a tak a vůbec... Ale stejně. Trochu mě bodlo.
