Já, horník! aneb vzkaz Praze z onoho světa

K pravidlům seriálů patří, že navazující díly by měly být poutavější a závažnější než předešlé, aby celek seriálu udržel zájem diváků. Překvapivě se těmito pravidly řídí rovněž Český žurnál: jeho kvalita totiž snímkem Karla Žaluda Já, horník! o havířích z ostravského Paskova dosáhla prozatímního vrchu série. Čtvrtý díl letošní sezony konečně není autorský sebezpyt, jednoduchá publicistika ani laciná bagáž. Nýbrž věrohodný posudek života, víry a mluvy současného Česka – přitom důmyslně využívající adventní čas natáčení k nadbíhání divákům v pohádkovém balení.

Už expozice je zábavná: čtyři Pražáci si nachystají kameru a zpovzdálí se natáčejí, jak nastupují do auta a za zvuků písně Jaromíra Nohavici U nás na severu, kde „nevyroste ani obilí“ a „Praha daleko a Pánbů vysoko“, se dohadují, copak je asi čeká v takto vybájené Ostravě. (Podobných umělých instalací, po nichž někdo z hrajícího štábu musí mimo záznam pro kameru dojít a sklidit ji, je ve filmu několik.) Následně se natáčejí uvnitř auta a pohádají se o pointu natáčení. Po příjezdu do Ostravy se telefonicky dovědí, že účast na filmu jim odřekl zvažovaný hlavní hrdina. Jelikož snímek navzdory potížím zjevně vznikl, působí nejprve úvod jako chvástání „hleďte, že jsme to zvládli“, ale nakonec je to přiznání chyby přespolních ve stylu „nejprve jsme na to šli špatně a teď, po setkání s místními, to víme“.

Důl je svět sám pro sebe

Z filmu se zdá, že za příležitost k setkání může proklínaná firma OKD. Její tiskový mluvčí umožní Žaludovi a jeho kolegům sfárat do šachty a natočit směnu při práci. Teprve po takovém výkonu havíři vůči štábu roztávají a pouštějí ho k sobě domů sledovat zdobení vánočního stromku nebo výběr vhodného kapra k štědrovečerní večeři. Film pak střídá dvě linie: jedna se odehrává na povrchu, druhá pod ním. Šumy oné povrchní jsou zhusta přebíjeny hudbou adventu na blátě, nejčastěji koledou Adeste fideles, známou v tuzemsku z pohádky Anděl Páně, a doprovázeny panoramatickými záběry na těžební komplexy. Ta druhá je inscenována opačně jako tiché představení podzemních zvuků a niterného prostoru v drobné štole „magické hlubiny“ jednoho kilometru. Nejpozději po zhlédnutí Žaludova snímku musí každému dojít, že ve filmovém Armageddonu nikdo jiný než těžaři planetu zachraňovat nemohl. Ostatně zazní to i zde: „Důl to je svět sám pro sebe. Na vrchu to je úplně o něčem jiném.“

Ostrava – v níž jsem nikdy nebyl, a jsem proto ideální Žaludův divák – z filmu opravdu působí jako uhrančivé místo. Víc než povadlé Nohavicovy zpívánky ale nabídnuté záběry připomínají slova básníka Petra Hrušky, který kdesi vzpomínal, že Ostravu si z mládí pamatuje jako kolotoč ohyzdných atrakcí, z nějž se nedalo vystoupit. V tmavých, začouzených uličkách se mezi směnami váleli zpití horníci překračováni jinými, jimž směna zrovna začínala. Ti i ti prý svorně inkasovali vysoké výplaty, aby měli na chlast a z něj zapomnění. Společná jim byla víra, že jinak svůj život vést nemohou. Třebaže za uplynulá desetiletí byla lahev pálenky nahrazena hypotékami a sociálními jistotami (horníci je opakovaně zmiňují), přetrvala jistota, že „tenhle region, kdyby skončily OKD, skončil by těžký průmysl a tím pádem celá republika“.

Osudové soužití děj se co děj

Teze o nevyhnutelnosti uhelné těžby a těžkého průmyslu ať už na severní Moravě, nebo v severních Čechách je v tomto národě oblíbenou modlitbou. Film přitom na katalogu starých uzavřených dolů zobrazuje, kam se v uplynulých desetiletích posunulo hospodářské těžiště: z koksovny Karoliny je po renovaci nákupní centrum, z dolu Jan Maria hotel, v části Michala je restaurace, v níž se zrovna slaví zřízení první kliniky tradiční čínské medicíny v českém Slezsku. V jednom z neupravených komplexů mají Jihokorejci zájem natáčet industriální love story. V dalších – to z hlavy, ve filmu to není – se pořádají hudební a divadelní produkce. Uhlí, potažmo těžký průmysl zůstávají použitelné jako okrasa při vstupu do hotelu anebo mezi lahvemi vína v restauraci.

Celý film je tedy předváděno, že dobovým trhákem jsou služby. Pak ovšem Žalud otočí: rozhodne se „za odměnu“ vzít havíře ze „své“ směny do montovny automobilových kabelových svazků a uspořádat pro ně prohlídku potenciálního nového zaměstnání pro případ, že by Paskov byl uzavřen. U režiséra, který má v životopisu: učitel, sociální pracovník, uklízeč a šéfredaktor pornočasopisů, by bylo lze očekávat vhled, odhad na lidi a chuť provokovat nečekanými inovacemi. Jenže nabídka, již zde činorodí horníci dostávají, je uniformní práce bez navyklých barev a zápachu, za málo peněz a v tiché samotě. V jejich pyšných pohledech visí pohrdání a jednoznačné názory: „Co tady z dětí může být? Příležitosti tu nejsou. Tady se dělají jenom montovny, překladovny. Jaká je tady budoucnost?“ Nebo: „Toto je budoucnost? Dělat z lidí roboty?“

Žalud měl mimořádnou příležitost předvést, jak velkou důvěru chová k havířům. (Obzvlášť po rozhovoru s jedním z nich, zakončeném vyznáním „tři čtvrtě republiky si myslí, že jsme jenom umouněné tváře. A vy se divíte, že horníci mají nedůvěru vůči okolnímu světu?“) Mohl do nich vlít optimismus. Místo toho stvrdil jejich dělnický osud a odjel se sebestřednou otázkou : „To by mě zajímalo, co tady v nich po nás zbude?“ To je zřejmě onen pohled tří čtvrtin republiky na horníky.