Dvojí metr ‚obhájců svobody slova‘
Nic nového pod sluncem, všechno je marnost – opakuji si tato slova Kazatele, zatímco se mi vaří krev v žilách a berou mě všichni čerti, když poslouchám další varování, apely a hrozby, které mudrci z Bruselu, Paříže nebo Berlína adresují polské vládě, protože s velkými obavami pohlíží na osud polských médií a jejich svobodu. Odkud se ve mně berou ty emoce? Proč se uklidňuji klidným rytmem frází z Bible? Za chvíli vám to prozradím.
Když Občanská platforma v roce 2007 převzala vládu, působil jsem jako šéfredaktor deníku Rzeczpospolita. Většinový podíl v deníku vlastnila britská společnost Mecom, menšinový – Státní pokladna (šlo o pozůstatek dob socialismu). Nová vláda nejenom že odmítla žádost Britů o prodej svých podílů, ale od začátku se pokoušela je ze společnosti vyštvat. I přes četné pokusy vedení britského koncernu, který chtěl, aby se záležitostí zabývala západní média, byl jejich ohlas malý a omezený. Připomínal spíše pískání malé myšky v drápech velkého kocoura – pokud by někdo potřeboval metafory, aby lépe porozuměl realitě.
Mlčely noviny, specialisté a komentátoři nereagovali, nezaujalo to ani aktivisty jindy velmi citlivé na porušování zákonů a omezování svobody. Co se dá dělat, očividně si někdejší Rzeczpospolita, deník profilovaný pravicově a konzervativně, mimořádnou pozornost a obranu nezasloužil. Dva roky poté jsem se setkal s mladým novinářem britského Economistu. Bylo to už v dobách, kdy zástupci Státní pokladny podali k soudu návrh na rozpuštění společnosti, čímž de facto přiložili Britům nůž na krk.
Důvod těchto tlaků, šikan a vydírání byl vždy jeden: tehdejší vláda, o čemž jsem se dověděl od šéfů koncernu, se pokaždé dožadovala změny šéfredaktora. Britové, ať už z principu, ze strachu před možnou reakcí nebo z důvodu nedůvěry vůči partnerům, neustupovali, což celý konflikt pouze vyostřovalo. To vše jsem vylíčil zástupci Economistu. Vyslechl to, zakroutil nevěřícně hlavou a následně si ověřoval pravdivost mého vyprávění. Když se mi poté znovu ozval, nemohl vyjít z údivu. Jak to – říkal – že ministr státní pokladny vydírá nezávislá soukromá média a chce si na nich vynutit změnu šéfredaktora a nikdo o tom nepíše? To je neuvěřitelný skandál, je potřeba o tom informovat celý svět. Koneckonců se jednalo o druhý největší polský deník, nejčastěji citovaný, s tehdejším průměrným prodejem více než sto tisíc výtisků. Nato… mi po několika dnech poslal mail, že se jeho text o celém skandálu může objevit pouze na blogu. Prý, vysvětloval s rozpaky, má osoba, která zodpovídá za informace ze středovýchodní Evropy, velmi přátelské vztahy s politiky vládní Občanské platformy, především s Radkem Sikorským, a prostě nesouhlasila s otištěním.
Nezájem ze strany veřejnosti, polské i té zahraniční, nakonec přinesl své výsledky. Jednoho dne se objevil nový majitel, zástupce polského kapitálu, a ke zdi přitlačení Britové mu prodali svůj podíl. Následně se rychle dohodl se Státní pokladnou a během několika týdnů zařídil to, co se nepovedlo předchozím majitelům – převzal celou firmu. Nemusím snad dodávat, že prakticky v den dohody se Stání pokladnou jsem přišel o post šéfredaktora deníku. Stejně jako nemusím zmiňovat, že celý příběh nezaujal nikoho z četných obránců svobody slova na Západě.
Stejně tak je nezaujaly události odehrávající se o rok později. Onen vydavatel mne ze začátku nechal ve funkci šéfredaktora dceřiného týdeníku Uważam Rze. Ten jsme za krátkou dobu vybudovali na zelené louce a dosáhli s ním postavení nejčtenějšího týdeníku v zemi. A pak během jednoho dne onen vydavatel, který měl předchozí noc, jak se následně ukázalo, svéráznou potřebu dlouze klábosit s Pawłem Grasiem, tehdejším mluvčím vlády Donalda Tuska, celou redakci vyhodil. Možná se ptáte, kolik západních korespondentů se mnou tehdy chtělo udělat rozhovor? Odpověď zní: nikdo. Ano, mohlo by se zdát, že se jedná o bezprecedentní záležitost. Během dvou let vznikne týdeník, který se dočká fenomenálního úspěchu, průměrný prodej se pohybuje kolem 130 tisíc výtisků a redakce sdružuje známé publicisty, a poté všichni najednou odchází a týdeník zaniká. Pro každého novináře, který svou práci bere vážně, je to nečekaná událost, úžasný příběh k opublikování. Avšak, opakuji, neozval se nikdo, koho by tento příběh zaujal. Brutální likvidace největšího opozičního listu nebyla očividně dost zajímavá.
A možná je to tak, že zájem nebyl právě proto, že se jednalo o pravicový a konzervativní list? Protože se neangažoval v boji za práva homosexuálů a nekamenoval oponenty Bruselu a Evropské unie? Protože jeho autoři bránili křesťanství a církev a neviděl v nich zdroje násilí a utlačování? Protože se na rozdíl od většiny polských médií nezabýval výhradně podporou vlády a pranýřováním opozice? Samozřejmě, šlo právě o to. Konzervativní pravice nemá právo existovat, a pokud ano, tak jedině v podobě jakési výstřednosti způsobené nedopatřením osudu. V hlavách západních korespondentů zpustošených ideologickými a levicovými nesmysly je konzervatismus jako dvouhlavé tele. Kuriozita hodná výsměchu. Něco co se nezkoumá, ani se tomu nepokouší porozumět. Nenaslouchá se tomu, ani se tomu nedává slovo.
Během posledních týdnů čtu tolik textů nejrůznějších západních znalců na téma Polska, ale, znovu jakoby náhodou, se jejich názory opírají výlučně na výrocích lidí spojených s deníkem Gazeta Wyborcza nebo týdeníky Polityka a Newsweek – tedy tituly liberálního mainstreamu. Poprvé po 26 letech, po roce 1989 vyhrála v Polsku pravice, ale její vítězství je komentováno výhradně z pohledu novinářů spjatých s poraženým establishmentem. Zdravý rozum říká, že by teď fronty západních novinářů měly stát i u publicistů s pravicovými názory, kteří by pomohli porozumět posledním událostem v polské politice. Nic z toho.
Opakuji tedy, když slyším o protestech západních novinářů nebo obránců lidských práv, kteří jsou pobouřeni domnělým porušováním svobody slova v Polsku, pukám smíchy. Kde jste byli během těch let, ptám se, kdy nebyli kritici vlády puštěni ke slovu, byl jim komplikován život a někdy byli dokonce šikanováni. Kde jste byli tehdy? Copak jste neviděli čistky ve veřejnoprávních médiích? Nátlak na média soukromá, která se pokoušela o nezávislost? A když už jste to neviděli a mlčeli, nyní k vám mám upřímnou prosbu, jděte se vycpat. Vaše rozhořčení a protesty stojí za starou belu.
Autor Pawel Lisicki je šéfredaktorem týdeníku Do Rzeczy. Text byl publikován na jeho blogu na portálu Wirtualna Polska. Redakčně upraveno, překlad Lukáš Skraba
