Janoušek usvědčuje státní zastupitelství a policii

Případ Romana Janouška je jako obrázek s vázou a dvěma obličeji. Dokazuje, jak málo můžeme věřit prvnímu dojmu. Projevily orgány odvahu nebo zbabělost, když byly na Romana Janouška přísné? Jeden příběh se nám předkládá a jiný příběh se ukrývá v pozadí ...

Státní zástupkyně na samý závěr procesu předložila soudu jako důkaz odposlechy Janouškových telefonátů, kde obsáhle komentoval nehodu a navazující události. První dojem je takový, že státní zastupitelství je náležitě bdělé a přísné na každého. Padni komu padni!

Ale kdo z diváků této kauzy si dal tu práci a pozorně si prostudoval všechny odposlechnuté hovory, které byly obsáhle přetištěny v novinách? Jednoduché přečtení textů prozradí, že celá show s odposlechy před soudem byla obyčejná habaďůra.

Co se mělo těmi odposlechy dokázat? Státní zástupkyně soudu i veřejnosti tvrdila, že údajně dokazují úmyslné spáchání daného trestného činu obžalovaným.

Jenže Roman Janoušek byl zjevně v náladě a ve většině hovorů - s prominutím - blábolil. Střídavě si dělal legraci, že má medvěda (což nebyla pravda), že je na místě čtyři sta novinářů a osmnáct policejních vozů (což bylo silně nadnesené), že je to „hrozná prdel“ (značný eufemizmus), že do něj nabourala „cigoška“ (splést si Romku s Vietnamkou dá skutečně práci), co mu hodila šipku na kapotu a „vona ti udělala dvojitej kotrmelec, trojitý salto, zlomila si ruku, nohu za ušima a pod prdelí“ (což buď nebyla pravda, nebo se policejní rekonstrukce nehody hodně mýlila).

Jak chce někdo z této změti se spolehlivostí nade vši rozumnou pochybnost oddělit opilecké bláboly, vyfabulovanou sebestylizaci a upřímný popis děje (což jediné by mohlo být pokládáno za důkaz)???

Je nutné si pamatovat dvě důležité věci:

1) Spor se nevedl o to, zda Roman Janoušek věděl o předchozí nehodě dvou vozů a o sporu s Vietnamkou. Spor se nevedl ani o to, zdali ji později viděl ležet na zemi. Spor se vedl o to, zda ženu viděl před kapotou těsně předtím, než šlápl na plyn.

2) Ať už ji dodatečně viděl na zemi či nikoli, je jisté, že mu policisté, když jej dostihli, řekli, že přejel ženu. Neumím si představit, že by jej obstoupili policisté a odvezli jej na policejní stanici, aniž by mi řekli, že to je kvůli nějaké nehodě.

Se znalostí toho nechť si čtenář sám odpoví: který z těch odposlechnutých výroků je důkazem, že Roman Janoušek viděl ženu před kapotou, když šlápl na plyn? Ani jediný!

Mluvil o nehodě, ale o nehodě musel tak jako tak v okamžiku telefonického hovoru vědět (viz bod 2), takže z toho nelze činit závěr, zda o tom věděl předtím. Mluvil sice v první osobě a tónem, jako by se k nehodě hrdě hlásil, ale současně se snažil o chlapácké pózy, které zjevně byly jen sebestylizací pro posluchače a nebylo lze je brát vážně. Tak kde je nějaký důkaz?!

V situaci, kdy devět z deseti výroků bylo spolehlivě blábolivých, nelze dost dobře vybrat jeden výrok, který se hodí do verze obžaloby, a prohlásil ho za vážně míněný a neblábolivý jen z toho důvodu, že se nám jeho obsah zrovna hodí. To je přece neobjektivní postup!

Ke stejnému závěru ostatně dospěl soud, když svůj závěr o vině opřel o jiné důkazy, a nikoli o obsah odposlechů. Nejsem tedy sám, kdo pochopil vykonstruovanost těchto „důkazů“.

Teď je ale na místě se zeptat, proč státní zástupkyně takové „důkazy“ prezentovala, když nic relevantního nedokazovaly. Jediný účinek těchto důkazů byla dehonestace obžalovaného v očích veřejnosti i soudu. Když nemáme důkaz, alespoň si do obžalovaného kopneme a uvidíme, zda ho dost očerníme, abychom proti obžalovanému naladili i soudce.

Zda byl postup obžaloby projevem odvahy a postupu padni komu padni, nechám na úvaze čtenáře. Dalo by se poukázat na to, že je dost snadný hrdinský postup vůči někomu, kdo je (jak se tvrdí) za zenitem svého významu a na jehož potrestání je cítit společenská poptávka. Vyhovět poptávce je samozřejmě snadné a velkou dávku hrdinství to nevyžaduje.

Používání dehonestujících odposlechů, které byly pro dané řízení bez významu, právě takovému vyhovění poptávce nasvědčuje, podobně jako nepřesvědčivá právní kvalifikace jako trestného činu vraždy. Naprostá většina právníků, kteří byli dotazováni ve sdělovacích prostředcích, o tom vyjádřila pochybnosti, a ani sám soud na to nepřistoupil.

Policisté jednali správně

Ochotné vyhovění poptávce bylo ostatně zřejmé i v postupu policejních funkcionářů po zadržení Romana Janouška. Když nebyl na místě činu zadržen a policisté jej nechali, aby je následoval dobrovolně, vzedmula se vlna lidového odporu a policejní funkcionáři hned přispěchali s potrestáním řadových policistů, co byli na místě. Proč?

Žádný zákon neukládá povinnost zadržet na místě činu osobu, která je z něčeho podezřelá. Naopak, lidé z praxe dobře vědí, že zejména v případech bagatelní kriminality se tak někdy činí a někdy nečiní podle toho, jak zakročující policista odhadne míru spolupráce a nebezpečnosti podezřelého.

Není na tom nic špatného, naopak! Nelze řadovým policistům nutit postup podle jednotné šablony. Případy, které jsou podle právní kvalifikace totožné, mohou být na místě činu úplně odlišné a mohou vyžadovat úplně odlišnou taktiku zákroku. Každý policista ví, že teoreticky stejnou situaci někdy stačí vyřešit důrazným oslovením, jindy musí hned sahat po zbrani, jinak je zle. Nucení policistů do jedné šablony by buď vedlo v polovině případů ke zbytečně tvrdým zákrokům, nebo naopak v polovině případů k nedostatečně rázným zákrokům a k ohrožení policisty i okolí.

Ten řadový policista je na místě samém, má všechny informace z první ruky, současně má na rozhodnutí jen sekundy. Musí se mu tedy nechat jistá volnost v rozhodování a netrestat ho důtkou mimo případů očividně hloupého postupu.

V případě Romana Janouška šlo zprvu o podezření z dopravní nehody, přičemž většina nehod se obecně páchá neúmyslně a pachatelé nebývají gangsteři. Roman Janoušek s policisty, když byl jimi nalezen v parku, spolupracoval, šel s nimi dobrovolně, nijak je neohrožoval, nebyl tedy absolutně žádný nezbytný důvod jej zadržet. Pokud se policisté rozhodli jej nezadržet, z výše uvedených důvodů to bylo zcela na jejich uvážení. Konečně samotný fakt, že Roman Janoušek posléze ochotně a bez potíží s policisty odjel na policejní stanici, svědčí o tom, že se policisté rozhodli správně.

Pokud pražské policejní vedení řadové zasahující policisty potrestalo, pak jen ukázali, že trestní orgány rády vyhoví společenské objednávce a že údajné tvrdé odhodlání je spíš projev ohebné páteře.

Zda můžeme mít v takové orgány důvěru a zda budou stejně tvrdě postupovat, když nebude objednávka (případně když bude objednávka někoho nestíhat), to už je otázka zcela jiná.