Překreslování hranic. Přibližuje se vznik nových států

Témata:

Pokud můžeme parafrázovat starý (a už nejednou parafrázovaný) výrok, pak Evropou obchází strašidlo. Strašidlo separatismu. Tváří v tvář islámskému terorismu, asertivní politice Ruska či debatám o budoucnosti Evropské unie se to může jevit jenom jako marginální problém, ale ve skutečnosti je to otázka opravdu zásadní, protože je docela pravděpodobné, že v horizontu jen jedné či dvou dekád let přibudou na mapě Evropy nové státy.

V britské politice samozřejmě stále rezonuje otázka samostatnosti Skotska, protože Skotům se z Evropské unie moc nechce, ačkoli výsledky voleb napovídají, že případné druhé referendum by skončilo opět vítězstvím těch, kdo preferují svazek s Londýnem. Lze však očekávat, že i za situace, že by separatisté měli navrch, proběhlo by oddělení (vzhledem k britské nátuře) velice klidně a korektně. To se ovšem rozhodně nedá říci o řadě dalších regionů evropských států, ve kterých se volání po samostatnosti stále hlasitěji ozývá.

Na prvním místě je to španělské Katalánsko, kde by se referendum o nezávislosti mohlo konat už 1. října tohoto roku. Španělský ústavní soud ho sice zakázal, ovšem regionální vláda nadále pokračuje v přípravách. Zmíněný zákaz je svým způsobem trochu komický, protože už v textu rezoluce o referendu, kterou přijal katalánský parlament, je explicitně uvedeno, že se případný zákaz ze strany ústavního soudu má ignorovat.

Postup španělské centrální vlády je v každém případě neefektivní, ne-li kontraproduktivní. Dá se diskutovat o tom, zda na tom nese podíl pověstná horkokrevnost Španělů, jisté ovšem je, že zákazy a hrozby přicházející z Madridu mají dosud jediný zjistitelný efekt, a sice růst podpory nezávislosti. Kroky centrálních orgánů totiž v očích váhajících Katalánců vypadají jako zvůle, takže pracují ve prospěch názoru, že separatisté mají pravdu.

Jak vlastně bude reagovat Madrid, pokud Katalánsko opravdu provede referendum a v případě kladného výsledku opravdu vyhlásí nezávislost? Něco podobného se zatím v členské zemi EU nestalo, takže bude hodně zajímavé sledovat, jak se k tomu postaví i orgány v Bruselu, jelikož na takové události asi tamní byrokracie nemá předpisy. V každém případě ovšem panují velké obavy, protože úspěch jednoho takového referenda by dost možná vyvolal i „dominový efekt“ v podobě dalších pokusů o samostatnost v Evropě.

Kandidátů rozhodně není málo. Ve Francii je to tradičně velmi konzervativní ostrov Korsika a nedá se očekávat, že by tamní obyvatelé byli moc nadšení z prezidenta Macrona a toho všeho, co má v plánu. Po samostatnosti dlouhodobě volá také sever Itálie i několik italských měst (na prvním místě Benátky), kterým už se nechce financovat chudý jih země. Ano, samozřejmě jde (mimo jiné) o peníze. Ostatně v případě Katalánska to není jiné, jelikož i Katalánci mají pocit, že fungují vlastně jenom jako „sponzoři“ zbytku Španělska.

Faktor financí ovlivňuje i německé Bavorsko, kde po nezávislosti dlouhodobě volá tzv. Strana Bavorska. Ta dlouhé roky živořila beznadějně mimo šance na úspěch, avšak její preference již zhruba rok či dva dosahují úrovně, jež by zajistila vstup do zemského sněmu. Hlavní důvod se však v tomto případě nenachází v ekonomice. Konzervativní Bavoři tak dávají najevo rostoucí nespokojenost s imigrační politikou německé centrální vlády, tj. přeneseně s tím, jak se Berlín staví k některým zásadním hodnotovým záležitostem.

V Bavorsku zkrátka narůstají obavy, že západní (z větší části křesťanské) hodnoty v Německu prohrávají boj s multikulturalismem a islámem. Nepřekvapuje, že v takové situaci sbírají body ti, kdo říkají, že prosperující Bavorsko má vyšší šance jako samostatný stát, popř. (o čemž zde média takřka absolutně mlčí) ve svazku s Rakouskem a státy V4, s nimiž mají Bavoři kulturně společného zřejmě více než s protestantskými Prusy.

Tímto se dostáváme k jedné vysoce významné tezi. Otázka separatismu ve skutečnosti souvisí s dalšími problémy, jimž dnes Evropa čelí. Imigrace z muslimských zemí je jedním z nich, ale trochu paradoxně podněcuje separatismus takříkajíc „z obou stran“. Podle Bavorů se německá vláda staví k imigrantům moc vstřícně, kdežto ve Skotsku zní velmi silně názor, že Londýn se imigraci „nesmyslně“ uzavírá. Samostatné Skotsko by tedy mělo být maximálně multikulturní zemí, která bude nadšeně vítat všechny imigranty odkudkoli.

Leckdy se hovoří také o spojitosti separatismu s aktivitami Ruska, ačkoli v tomto případě jsou to spíše spekulace, popř. přání, které je otcem myšlenky. Někdo zkrátka vidí (nebo chce vidět) „temné síly“ z Kremlu za vším, co působí problémy. Dá se proto narazit na zprávy, jež spojují dnešní úspěchy separatistů s podporou z Ruska, avšak pokud něco takového skutečně existuje, pravděpodobně půjde jen o velmi okrajovou záležitost.

Naopak tím, co spolu s financemi a hodnotami hraje zřejmě největší roli, je samotná Evropská unie a chování tamních činitelů. To, že v řadě zemí roste podpora těch, kdo chtějí Unii oslabit, popř. rovnou rozpustit, má zákonitý odraz v tom, že v řadě regionů roste podpora těch, kdo již nechtějí zůstat v oněch státech. Centrální vlády tak působí při pohledu z regionů podobně jako „Brusel“ při pohledu z jednotlivých států. Jinak řečeno, narůstá touha přenést (případně vrátit) rozhodování na nižší úroveň, takříkajíc blíž k lidem.

Zdá se, že jedinou evropskou zemí, jejíž politická reprezentace to opravdu pochopila, je Velká Británie. Ta to dokázala nejen v době konání referenda o skotské samostatnosti, ale také (nebo spíše zejména) při referendu o Brexitu a následném vyjednávání. Brusel je značně překvapený z tvrdého přístupu Britů, jelikož funkcionářům Unie evidentně uniká, že britští politici se dnes zodpovídají jen svým voličům, pro něž chtějí to nejlepší.

Ostatně Brusel by mohl mít velmi záhy víc než dost starostí sám se sebou, neboť rozpad zcela reálně hrozí i Belgii. Tato země má nesmírně komplikovaný politický systém, v němž funguje sedm (!) vlád. Stále více se ukazuje, že holandsky hovořící Vlámové a frankofonní Valoni žijí nikoli spolu, nýbrž spíše „vedle sebe“. Belgie je do značné míry „virtuální stát“, velice křehký a dost možná odpočítávající poslední roky existence.

Mezi Vlámy boduje strana Vlámský zájem, která požaduje nezávislost Flander, a proto zřejmě nepřekvapuje, že analogické sklony narůstají i mezi Valony. Není ale jasné, co by se mělo stát s Bruselem, jenž je vlastně frankofonní „enklávou“ v jinak vlámské oblasti, stejně tak existuje otázka německé menšiny na jihovýchodě Belgie. A aby toho nebylo málo, mnozí Vlámové by rádi viděli Flandry jako část „Velkého Nizozemí“. Je to opravdu vysoce komplikovaná situace bez nějakého snadného (a)nebo rychlého řešení.

Někdy se ozývá názor, že kdyby Brusel nebyl „hlavní město Evropy“, tak by se Belgie zřejmě již dávno rozpadla. Dokonce lze narazit na tvrzení, že Brusel byl kdysi vybrán zejména z toho důvodu, resp. že se předpokládalo, že postupující integrace Evropy (tedy snaha vybudovat zde vlastně federativní super-stát) učiní jakékoli snahy o separatismus bezpředmětné, takže Brusel bude i symbolem konečného „vítězství nad separatisty“. Nynější situace ukazuje, jak naivní to bylo, ale EU každopádně k hledání řešení moc nepřispívá.

Americký prognostik Douglas Alan Cohn ve své knize World War 4 (snad) přehání, když píše o ozbrojeném konfliktu v Belgii, jenž začne současně s rozpadem EU, která si s ním absolutně nebude schopna poradit. Cohn navíc tvrdí, že jednotlivé země (Nizozemí, Francie a Německo) budou tak či onak podporovat belgické „soukmenovce“. Zároveň je však potřeba zdůraznit, že Cohn „jen“ extrapoluje některé již existující trendy.

Na závěr jsme si nechali jeden region, na který se leckdy zapomíná, ale který by mohl již záhy hrát obrovskou úlohu. Grónsko, jež dnes funguje jako autonomní část Dánska, totiž roku 1982 uskutečnilo referendum, na jehož základě vystoupilo z Evropských společenství, takže dnes je vlastně mimo EU, zatímco jeho „mateřské“ Dánsko do ní patří. Ledacos ale naznačuje, že tato specifická situace už asi nebude trvat příliš dlouho.

„Kontinentální“ Dánové kdysi často kritizovali fakt, že musejí dotovat chudé Grónsko, ovšem teď se karta obrací. Klimatické změny způsobují, že dříve nedostupná ložiska surovin se nově stávají rentabilními, což se logicky týká i arktických zásob ropy a plynu u Grónska, jež z toho rychle bohatne. Nyní tedy naopak obyvatelé Grónska vyjadřují nespokojenost s tím, že musejí posílat „své“ peníze Dánům, což odráží skutečnost, že několik průzkumů veřejného mínění už ukázalo jasnou převahu hlasů pro úplnou samostatnost.

Grónsko (v grónštině „Kalaallit Nunaat“) jako nezávislý stát rozhodně nebude mít hluboko do kapsy. Jelikož má necelých 56 000 obyvatel a ložisek pořád přibývá, vyskytla se kalkulace, že by okolo roku 2025 mohlo mít světově nejvyšší HDP na hlavu! Také proto ale v Grónsku běží debaty o tom, jak toto bohatství bránit. Kromě úplné nezávislosti tedy získal určitou podporu i návrh přičlenit se k USA jako další stát či chráněné teritorium, jelikož Grónsko je koneckonců (z ryze geografického hlediska) součástí Ameriky.

V každém případě je třeba očekávat, že během jednoho nebo dvou desetiletí si pravděpodobně budeme muset do seznamu samostatných států připsat nové položky. A zřejmě nepůjde o něco ve třetím světě, co většina lidí ani nenajde na mapě, nýbrž o hodně vyspělé a bohaté státy, a to včetně evropských. V historii to nebude nic neobvyklého, ostatně i Česko a Slovensko se staly samostatnými zeměmi po desítkách let společného fungování.

Nedávno oslavil 69. výročí své samostatné existence jeden velmi malý stát, jemuž v době jeho zrodu mnozí předpovídali brzký konec. Ano, jde o Stát Izrael, jenž uhájil nezávislost v mnoha válkách a stal se ekonomickým a technologickým „tygrem“. Závěrem se tady proto hodí jeden židovský vtip, ve kterém otec říká synovi: „Izáku, vzkaž paní učitelce, že když je mezinárodní situace taková, tak ti prostě žádný atlas světa nekoupím!“

Z nového čísla V kraji markýze Babiše. O triumfu ANO rozhodnou venkov a sídliště

Echo týdne: Pryč s hotovostí ● Téma: Evangelium podle Marka ● Komentář: Lidovci, zpátky na zem ● Komentář: Fraška v Trump Tower ● Fenomén: Mladí v pasti pesimismu a socialismu ● Svět: Úsvit Kurdistánu – splněný sen, nebo další noční můra? ● Analýza: Čeká Česko zářná lithiová budoucnost? ● Rozhovor s Ondřejem Zachem: Čekání na zlatou žílu ● Umění a kritika: Česká letní pohoda ● Recenze: Škoda, že ten film není horší ● Seriál: Náčelníkem v Arktidě ● Styl: Obecní dvůr ● Přeceňovaný a podceňovaný: Zrušení prasečáku v Letech vs. Masakr v Postoloprtech ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Neštěstí nás zachránilo od katastrofy Známý francouzský filozof Alain Finkielkraut popisuje střet civilizací a ztrátu pocitu domova
Dobrý politik do zlých časů Hra o trůny pokračuje

Přejít na diskusi