O činnosti StB toho pořád víme zoufale málo

Nedávno mně někdo vysvětloval, jak by se vlastně mělo s těmi svazky po Státní bezpečnosti pracovat. Hleděl jsem na něj s otevřenou pusou a když skončil, optal jsem se, kolik těch svazků již v životě přečetl. S klidem odvětil, že žádný. Vzpomněl jsem si, jak jsem v únoru 1993 nastoupil do Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti a po třech měsících o ní věděl úplně vše. Od té doby se to jenom zhoršuje a po jednadvaceti letech, kdy se touto problematikou intenzivně zabývám, mívám občas pocit, že o tom nevím zhola nic.

Když člověk pročítá svazky po komunistické tajné policii, nahlédne do života mnoha lidí. Objevují se slaboši, kteří pro kariéru nebo osobní prospěch klidně udají vlastní rodinu, ale těch je překvapivě málo. Jsem přesvědčený, že na jednoho „zloducha“ připadá nejméně deset statečných a obětavých lidí, kteří obstáli ve zkouškách, které si většina z nás neumí představit. Vzniká vlastně optický klam, že svazky Státní bezpečnosti jsou plné hlášení udavačů a přehlídkou lidské malosti. Přesný opak je pravdou. Většina lidí se chovala velmi statečně a pomáhala svým blízkým v nouzi, jenže mluvit o udavačích je tak nějak víc sexy, protože slušnost je přece normální. Některé příběhy a osudy lidí jsou v podstatě scénáře k filmům.

V roce 1953 se Bedřich a Marian Čechovi rozhodli, že emigrují z Československa. Protože pracovali na pile, ze které se odváželo dřevo do Terstu, vybudovali uvnitř vagonu úkryt, do kterého se kromě nich schovala ještě Marianova manželka a dvě děti, čtyřletý Ladislav a dvouletá Vlasta. Spodek skrýše pokryli térovým papírem, aby ošálili psy na hranicích. S sebou vzali jídlo, vodu, kyslíkovou láhev, slivovici na uspání dětí a cukr. Druhý den byli šťastně ve Vídni, ale ze skrýše nevystoupili, protože věděli, že ruští vojáci často vrací emigranty zpět. Druhý den byl vagon se dřívím omylem připojen k vlaku směřujícímu do Československa. Tři dny krmila matka své děti pouze cukrem někdy namočeným ve slivovici a situace ve skrýši byla naprosto zoufalá. V noci tedy oba muži opustili úkryt a odešli na stanici, kde se prokázali průkazkami pracovníků pily a žádali okamžité odvezení vagonu se dřevem do Terstu, neboť byli vysláni, aby jej dohledali. Ze stanice se vrátili zpět do úkrytu a o den později již vystoupili v americké zóně Rakouska v Linci.

V říjnu 1951 přinesl exilový časopis Čechoslovák, který v Londýně vydával exulant Josef Josten, informaci, že se podařilo čtrnácti vězňům uniknout z uranových dolů a všem se podařilo bezpečně překročit hranice do Spolkové republiky Německo. Jedním ze strůjců útěku měl být Alois Aleš. Vyhledal jsem si k němu archiválie a zjistil přesné datum útěku 18. září 1951. Tři a půl měsíce tajně kopali štolu, než se dostali za sledovaný úsek. Nejsem specialistou na padesátá léta a už vůbec ne na uranové lágry, ale o tomto útěku se mi nepodařilo dohledat jedinou veřejnou informaci, stejně jako o jeho hlavním organizátorovi, a přitom by šlo o největší úspěšný útěk. Vzpomněl jsem si, že jsem před deseti lety kopíroval pro Československé dokumentační středisko zvukový archiv Rádia Svobodná Evropa. Narazil jsem na pásek s hodinovým rozhovorem se dvěma mukly, kteří rovněž uprchli z Jáchymova. Tento útěk se však uskutečnil o půl roku dříve. Byli to Josef Liška a Petr Čížek. Příjemní mladí Moraváci, kteří vtipkovali, že si otevřou v Bavorsku důl, protože utekli ve „fárácích“, vyprávěli o jáchymovských lágrech a popisovali svůj útěk. Pod páskem byl vložen malý lístek, na kterém bylo napsáno: „Popraveni 6. 2. 1952“. Zíral jsem na ten kousek papíru a vyhledal seznam popravených politických vězňů. Datum bohužel odpovídalo skutečnosti. Později jsem z archivních dokumentů zjistil, že se dali získat jako agenti chodci a přestože byli zadrženi již při pokusu o přechod do Československa a žádné špionáže se nedopustili, komunistický režim je oba popravil. Říkal jsem si, jestli by alespoň příbuzní, pokud žijí, neměli tuto zvukovou vzpomínku na své předky mít.

Občas mívám při různých přednáškách problém, jak porovnat komunistický režim v padesátých letech v Československu se stejným obdobím v demokratické části Evropy. Napadlo mě, že zajímavým srovnáním jsou tresty, které byly udělovány za špionáž. V polovině padesátých let byli ve Velké Británii odsouzeni dva lidé za prokázanou špionáž ve prospěch Československé rozvědky, dodávali informace politického a hospodářského charakteru. Při domovní prohlídce u nich byla nalezena vysílačka a šifrovací tabulky. Tresty? Jeden a tři roky vězení, protože nepředávali utajované informace, protože k nim neměli přístup.

Dvacet pět let po pádu komunistického režimu stále nejsou zmapovány naprosto zásadní příběhy dokládající na jedné straně statečnost a odvahu prostých lidí a na druhé krutost a nelidské zacházení, pokud padli do rukou Státní bezpečnosti.

Přejít na diskusi