NATO tak trochu nestíhá

Ve Walesu začíná summit NATO, v němž nepochybně přijdou na řadu zásadní otázky týkající se dalšího fungování a smyslu Aliance. Zdá se, že se téměř na každém summitu přijímá jakýsi nový koncept hlavního poslání NATO, resp. odpovědí na nové výzvy či hrozby. Mírové mise, válka proti terorismu, dnes další vlna militantního islámu a k tomu expanzivní chování Ruska. Sotva se Aliance přizpůsobí novým podmínkám, vznikne potřeba dalších změn. Budeme snad sledovat proces nějaké permanentní transformace?

NATO vzniklo v roce 1949 jako organizace kolektivní obrany, v níž hraje nejdůležitější úlohu známý Článek V, který zavádí princip, že útok na jednoho je útokem na všechny. Není asi bez zajímavosti, že jej posléze (téměř slovo od slova) převzala i Varšavská smlouva i některé další organizace kolektivní bezpečnosti. Konec studené války (resp. zmizení hrozby reprezentované SSSR) ale postavil NATO před otázku smyslu vlastní existence.

Očekávání, že se svět stane bezpečnějším (a tudíž uskupení typu NATO už nebudou třeba), se ale nenaplnila, spíše naopak. Objevila se řada „nových“ hrozeb, ačkoliv mnoho z nich vlastně existovalo již dříve, jen prostě v konfrontaci dvou supervelmocí nevynikaly. NATO v každém případě našlo smysl v angažmá v různých mírových a humanitárních operacích, z nichž hlavní význam připadl těm na Balkánském poloostrově.

Ale 11. září 2001 přineslo další velký šok. Následovalo údobí velkých bojových operací, které zahrnují Afghánistán a Irák. Jejich dosti kontroverzní výsledky a další změny ve světě se však staly příčinami pochybností, zda je tato cesta správná a jestli se NATO již příliš nevzdálilo od svého původního poslání. Tyto hlasy zaznívaly mj. z Polska (jehož ozbrojené síly přinesly pro Alianci opravdu zásadní posílení) a pobaltských zemí. Právě tyto státy začaly upozorňovat, že NATO možná bude čelit dalším hrozbám přímo v Evropě.

Zvolení Baracka Obamy znamenalo změnu pohledu na boj proti terorismu. Bylo evidentní, že doba velkých pozemních operací končí a ke slovu se dostává jiný přístup. USA navíc zahájily „obrat k Asii“ (aby čelily rostoucím ambicím Číny) a dávaly Evropě najevo, aby věnovala své bezpečnosti větší pozornost. Operace v Libyi a Mali pak ukázaly, jak moc starému kontinentu pořád chybějí některé vojenské kapacity Ameriky.

Vrásky na čelech představitelů Aliance nesporně udělaly i následky toho, čemu se (s nemalým nadšením) říkalo „arabské jaro“. Postupně ale vyšlo najevo, že pravdu měl spíš opatrný Izrael, který varoval před „islámskou zimou“. Vzestup extrémistů z Islámského státu, který se možná stane větší hrozbou než svého času al-Kaida, naznačuje, že vstřícný postoj Západu ke změnám v arabském světě byl, slušně řečeno, poněkud krátkozraký.

Do toho všeho přišla krize na Ukrajině. Ačkoli není vhodné na ni aplikovat jakýsi „černobílý“ pohled, nesporné je, že v ní velkou úlohu hrají expanzivní ambice Ruské federace. Zároveň je vhodné zdůraznit, že onen pomyslný „návrat ke kořenům“, tedy zejména k principu kolektivní obrany, byl v NATO (mj. právě kvůli snaze Polska) nastartován již dříve a ukrajinská krize ho „jen“ urychlila a dala mu větší naléhavost. NATO tak nyní musí najít také způsob, jak nejlépe reagovat na nový ruský koncept „hybridní války“.

Někdo by mohl uštěpačně poznamenat, že onen výčet proměn Aliance po roce 1990 dokazuje, že se Aliance (jak se to říká o některých armádách) systematicky připravuje na minulou válku. Může se zdát, že NATO trochu „nestíhá“ a reaguje na novou hrozbu až poté, kdy je nahrazena jinou hrozbou. Stal se snad z NATO opravdu relikt studené války, který již v současném světě neumí adekvátně odpovídat na nové výzvy a nebezpečí?

Především je nutno říci, že časté změny v Alianci nejsou ničím novým. Jakkoli to mohlo v éře studené války vypadat, že NATO zůstává pořád stejné, ve skutečnosti přijalo řadu změn, které např. reagovaly na vývoj v poměru sil mezi Západem a východním blokem a týkaly se doktrín pro konvenční i jadernou válku. Onen dojem „permanentní transformace“ vzniká dost možná i proto, že dnes klade požadavky také přímo na nás.

O něčem vypovídá i srovnání Aliance s jinými obrannými uskupeními, jako je Ruskem řízená Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) či dříve halasně chválený rusko-čínský projekt Šanghajské organizace spolupráce. První z nich má čistě pasivní úlohu, protože kromě záruk kolektivní obrany nedělá nic. Z druhého se stalo jakési protiamerické debatní fórum, jež postupně rovněž pozbylo jakýkoli další praktický obsah.

Změny v NATO jsou prostě jenom logickou odpovědí na to, že se mění celý svět, a to rychleji než dříve. Stává se méně předvídatelným a přináší vyšší riziko, na jehož zvládání zbývá kratší čas. A právě fakt, že si to Aliance uvědomuje, má velkou hodnotu jako doklad toho, že má své místo i v současném světě. Hledání tohoto místa nemusí být vždycky rychlé a jednoduché, ale sám tento proces prokazuje, že si NATO (přes všechny eventuální slabiny) zachovává smysl a stále významně přispívá ke globální bezpečnosti.

Přejít na diskusi